Anotace: Inspirací byla čekárna u očního lékaře...

Flotila korábů byla po několika týdnech připravena k vyplutí z přístavu.
Všichni muži z posádek jsou na palubách. V podpalubí je naloženo vše nezbytně nutné pro dlouhou plavbu do neznáma.
Pytle s moukou, sušené ovoce, soudky s vodou i s nasoleným masem. Nechybí ani ty s rumem pro posádku a s vínem pro kapitána a důstojníky.
Kuchaři s pomocníky naposledy zkontrolovali zásoby.

V několika bednách se skrývala malá zrcátka a jiné skleněné tretky. Dárky pro domorodce, kterým se takové věci moc líbí, a o kterých slyšeli od jiných námořníků, kteří se vrátili z podobných výprav do neznáma a tyto cetky s nimi obyvatelé z nových zemí vyměnili za zlato a perly. Byli tak bohatší, než vypluli.
Nejvíce na takové výpravě zbohatla, ale jak jinak, královna. Každý z mužů na palubě tak snil o tom, jak také zbohatne, pokud se ve zdraví, dá-li Bůh a královna, vrátí domů.

V oddělené části podpalubí byly za dveřmi, uzamknutými několika zámky, pečlivě uloženy soudky se střelným prachem a koule do děl a kule do mušket. Chladné zbraně rovněž. Nad tímto arzenálem měl dozor vrchní zbrojíř.
* * *

Mám velké štěstí, že jsem plavčíkem na jedné z těch nádherných lodí. Na Viktorii.
Pomáhal jsem nakládat všechny ty věci, ještě teď mě z toho bolí ruce a záda. Nemohu se dočkat na povel k vyplutí.
Bude to má první plavba, ale ničeho zlého se nebojím. Sedím v koši na vrcholu hlavního stěžně a zhora toho vidím hodně jak a co se odehráva pode mnou i v dáli.
Z lodi je slyšet až na břeh, na kterém se shromáždil velký dav přihlížejích zvědavců, hlasité povely prvního důstojníka k mužstvu na palubě.
"Kotva nahoru!"
Dva muži u rumpálu začali okamžitě namotávat rachotící pevný řetěz na buben.
"Plachty nahoru!"
S obdivem sleduji hbitou práci svalnatých námořníků s lany a v duchu si představuji, že jsem o několik let starší a pracuji s nimi. Křik racků nad hlavou byl zpěvem na rozloučenou s pevninou.
Na jak dlouho?
Jaká dobrodružství na mě čekají?
Zaslechl jsem poslední rozkaz.
"Kormidlo o deset stupńů na severoseverozááápad!" Kormidelník zaťal zuby do troubele dýmky a roztočil kolo a mlčky sledoval střelku kompasu.
Náš kapitán stál na můstku a zasalutoval.
Všichni muži z posádky stáli na palubě a mávali a volali k lidem na břehu.
Na shledanou!

Karavana lodí čekala v přístavu jen na ten správný vítr.
Právě teď zadul v plné síle a tak se dala loď za lodí do pohybu a jejich vysoké přídě rozrážely nazelenalé vlny. Vítr sílil, vlasy mi vlály, oči plály vzrušením, plachty se nadouvaly a lodě zvyšovaly rychlost a za pár minut byl přístav i lidé v něm menší a menší. Zanedlouho jsme byli na širém moři.
Najednou jsem se necítil v koši moc dobře.
Rozbolelo mne břicho a bylo mi špatně od žaludku.
Tak to bude asi ta mořská nemoc. Kouknul jsem dolů. Několik mužů stálo pod stěžněm u lan, připraveno splnit další rozkazy.

* * *
První důstojník si dal ruce v bok a zařval, že mají ihned zkasat hlavní plachtu. Plátno plachet se na ráhnech nadýmalo a vydávalo hlasité a nebezpečné zvuky. Byly to rány, jako by se mělo plátno roztrhat.
Viktorie se nahýbala ze strany na stranu a houpala nahoru dolů. Dostal jsem velký strach a křičel jsem na ně, jestli můžu dolů. Neslyšeli mne.
Vítr sílil.

* * *

Dveře ordinace se otevřely a hezká sestřička se v nich usmívala na celou čekárnu.
"Kdo je, prosím, další k paní doktorce?"
Tímto skončil můj mikrospánek.
Paní sedící vedle mě ukázala na mne a docela znechuceně si odsedla.
"Tady ten pán s těmi silnými větry!"

Publikoval(a): Tonyend, 3.4.2015