Básničky, Poezie, Verše

v

DEJA VU

DEJA VU

divíšek Povídky » Tajemné, záhadné

Anotace: Život píše neuvěřitelné příběhy.

Předvánoční shon a spěch. Ulice plné lidí Také obchody plné lidí. Tlačenice, strkání a nervozita, podbarvená zpěvem nekonečných koled, cinkáním rolniček a reklamními slogany. Únava a bolavé nohy, uchozené až po kolena, třeštící hlava, vůně rumu, skořice a svařeného vína. Těším se domů, do své samoty, tepla, klidu a pohodlí. Po nevydařeném vztahu a krutém ortelu lékařů, že nikdy nebudu mít dítě, jsem se ve své samotě zabydlela a je mi v ní dobře.

Nakupuju poslední drobné dárky a něco málo k večeři. Tašky nejsou moc těžké, můžu jít. Zapínám si kabát a hmátnu po kabelce. Je pryč! Peníze, kreditky, občanka, klíče, mobil ! Znechucená a otrávená z vyhlídek na zítřejší běhání a vyřizování, beru tašky a vycházím ze supermarketu. Po kapsách počítám drobné na autobus. Nestačí mi ani na polovinu cesty. Odevzdaně si povzdechnu a pomalu kráčím ozářenou ulicí. Nastal soumrak a první hvězdy, jako malé lucerničky, svítí na nevinném nebi. Sníh příjemně chrupe pod nohama a mrazík štípe do nosu. Zhluboka se nadechnu a rovnám si myšlenky. Moje kroky se samovolně stáčí k autobusovému nádraží. Pojedu, co to dá a zbytek dojdu pěšky. Nebo snad tam bude někdo známý a půjčí mi potřebný zbytek mincí, ujišťuju se nahlas. Jsem nezvykle klidná. Asi tou únavou, říkám si. Nebo tou vánoční atmosférou ? Dívám se na zářivé komety a rampouchy nad hlavou a zpívám si starou oblíbenou koledu. Už bych měla být u nádraží. Jdu známou zkratkou. Měla jsem odbočit doleva, kam to jdu?! Musím se kus vrátit, zlobím se na sebe. Tohle je přece směr na výpadovku z města. Že bych se pokusila něco stopnout ? Mihne se mi unavenou hlavou. Kdo by mě chtěl přepadnout před vánočními svátky? A kdyby, okradená už jsem, zasměju se sarkasticky do nastávající tmy. Ne! Okřiknu se a otáčím se k nádraží. Nebudu pokoušet osud a chovat se nezodpovědně ! Rozhodně vykročím a mimovolně se ohlédnu zpátky. Na rohu stojí žena a mává na mě. Kde se tam vzala ? Má dlouhé rovné světlé vlasy do pasu a dlouhý černý kabát až na zem. Co asi tak může chtít ? Zbytečně mě to zdrží ! Aby mi tak ještě ujel autobus, brblám si. Skláním hlavu před osvícením z rychle projíždějícího auta, přecházím ulici a …..žena tam není. Kruci! Chci přejít zpět a něco mě donutí se otočit. Zase tam stojí ! A mává na mě. Tak už toho mám dost. Jdu pryč. Jestli něco chce, ať zavolá, nebo jde ona za mnou. Dívám se na hodinky a přidám do kroku. Autobus ! Další jede za hodinu a já už toho mám dnes až nad hlavu. Těším se na silnou horkou kávu a pěkný film v televizi. Obcházím rozkopaný chodník a kousek před sebou vidím opět tu ženu. Nechápu, jak se tam tak rychle ocitla. Něco mi naznačuje a mává. Ne. Ona mi hrozí ! Ukazuje na výpadovku z města a jde tím směrem. Otáčí se po mě a opět rázně ukáže, ať jdu za ní. Polévá mě studený pot i horko zároveň. Začíná mi být divně od žaludku. Rozhlížím se ztemnělou ulicí, spoře osvětlenou blikajícími vánočními výzdobami. Lampy pouličního osvětlení pohasly a podivné ticho zvoní v uších. Kde jsou všichni ti lidé, co mě míjeli, nebo šli stejným směrem ? Kde jsou všichni ? Já se snad bojím !!! Zasměju se nahlas tomu nesmyslu a chci pokračovat svou cestou k nádraží. Najednou cítím, jakoby mě někdo uchopil za rameno a prudce se mnou trhnul. Neznámá žena stojí na druhé straně chodníku a upřeně se na mě dívá. Natahuje ke mně ruku. Zadívám se na ni a uvědomím si, jak podivně vypadá. Bledý obličej, povlávající dlouhé vlasy a ten příšerný kabát….cítím něco tajemného a nepřirozeného. Oklepe mě zima. Jako uhranutá jdu k ní. Dává se do běhu. Běžím také, ale nestačím jí. Najednou mi zmizí před očima a já zadýchaná stojím na opuštěné vozovce za městem. V hlavě mi buší kladiva a srdce vyhrožuje, že vyskočí z hrudi. Nechápu nic. Necítím strach. Spíše podivný klid. Čekám. Něco se stane. Vím to. Nelámu si hlavu tím, kam zmizela ta neznámá žena. Zhluboka dýchám a čekám. Ostrý večerní vzduch mi roztahuje plíce a osvěží tváře. Zvedám hlavu k nebi, na kterém něžně září miliony hvězd a zahlédnu jednu, jak zvolna padá k zemi. Pomyslím si, ať to zvládnu! Ale co ?! A náhle mnou projede blesk poznání. Ta jedna snad tisícina sekundy stačila k tomu, aby mi promítla mé podvědomí do thrilleru. Tady jsem přece už byla ! Na tomto místě a v tuto chvíli. A TO se už jednou stalo ! Nebo se mi to jenom zdálo ?! De ja vu.

Nestačím se nad tím dál zamýšlet, protože sled událostí byl rychlý, dramatický a vyčerpávající. Kolem mě projíždí auto. Sotva stačím uskočit víc ke krajnici. Jede příliš rychle ! Na namrzlé vozovce dělá „hodiny“, naráží na svodidla, odráží se jako pingpongový míček, na druhou stranu vozovky a zpět a čelně vráží do jediného sloupu, který tam stojí zlověstně, jakoby na to právě čekal ! Ledový závan vzduchu otřásl celým mým tělem a zvedl vlasy na zátylku. Podlomila se mi kolena a cítím sucho v krku. Asi omdlím ! Svist gum po vozovce, tupý náraz a řinkot skla doznívá v ponurém tichu a já slyším pouze tlukot vlastního srdce. Nevěřícně zírám na blikající světla bílého vozu a známou postavu ženy v černém kabátě, stojící u něho. Netrpělivým gestem mě zve, ať jdu blíž. Polknu a promnu si oči. Vím, co uvidím a děsí mě to. Když se opět podívám k havarovanému autu, nikdo tam není. Vím, že tam nikdo nebyl.

Konečně se odhodlám, sbírám zbytky sil a odvahy a prudce trhnu klikou dveří. Odepínám bezpečnostní pásy, beru ženu pod ramena a vytahuju ji z auta. Pokládám ji na zmrzlou zem a dlouhé blond vlasy odhrnuju z obličeje. Velké modré oči se dívají do dálky, ze které není návratu. Na tváři má šťastný úsměv. Vím, že je to zbytečné, přesto jí rozepínám dlouhý černý kabát až k pasu a snažím se zjistit dech a tep. Poplašný zvonek v mé hlavě cinká. Neztrácej čas ! Slyším tichý hlas a přísahala bych, že můj to není. Rychle přistupuju k autu a zvedám hlavu muže za volantem. Krutě pořezaný obličej je celý od krve. Bezpečnostní pás nejde odepnout. Naučeným pohybem muži zakláním hlavu a podsunuju bradu. Začínám panikařit. Bude to stačit ?! Opravdu žije ?! Začíná chroptět a sténat. Žije! Hledám mobil, abych mohla zavolat záchranku. Musím se podívat do kapes, do přihrádek, napadá mě a dívám se přímo na něj, ležící na prázdném sedadle. A v tom momentě si uvědomuju, že něco není v pořádku. Jako rána do hlavy, mě osvítí myšlenka. DÍTĚ !!! Zazní do pochmurného tichého večera výkřik. Můj výkřik. Nahnu se k zadním sedadlům a z dětské sedačky vytahuju malou holčičku s blonďatými vlásky, která vypadá, jakoby spala. Bože ! Co je ? Co mám dělat ? V panice křičím k nebi. A zase slyším ten známý tichý hlas ve své hlavě. Zapadl jí jazyk. Nedýchá. Pospěš si. Trojí hmat a dva krátké vdechy, jemná masáž srdíčka a maličká otevírá své velké modré oči a vážně se na mě dívá. Přes slzy uvolnění nevidím. Klepu se po celém těle a začínám vzlykat. Koktám do mobilu a v náruči svírám vyděšenou holčičku. Ječivý zvuk přijíždějícího vozu záchranné služby rozřízne chlad temného večera. Odmítám pustit dítě a kácím se k zemi. Zachytávají mě silné paže a v poslední sekundě vědomí slyším tlumené hlasy. Probírám se ve voze záchranky a začínám zvracet. Ležte klidně, paní, jste v šoku, slyším rázný hlas lékaře. Dítě ! A ten muž ? Dítě je v pořádku a je tady s vámi. Ležte klidně a neunavujte se mluvením.

V nemocnici si mě i holčičku nechávají na pozorování přes noc. Nebráním se. Sama bych doma, bez sedativ asi nespala. Holčičku mám u sebe na pokoji nadstandardní péče. Odmítla jsem ji nechat na dětském oddělení samotnou. Vydávám se za její tetu a maličká se mě drží, jako klíště. Ráno vyřizuju příslušné doklady a formality. Musím se přiznat. Neznám ani její jméno ! Večer se mě nikdo na nic neptal. Vzhledem k prožitému šoku, jsem stejně nebyla schopna adekvátně odpovídat na cokoliv.
Publikoval(a): divíšek, 20.4.2015
Přečteno (101x)
Tipy (0) ... dát Tip/SuperTip
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit  (300x)
ikonkaTisk

Spodek

Stránka generována 20.1.2021 02:22
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti