Anotace: Můj první pokus o podobenství, snad se bude líbit :)

Bylo slunné odpoledne. V parku si zrovna vítr pohrával s vlasy všech lidí, kteří vpadli do jeho neviditelných spárů. Téhož odpoledne a za stejného nezbedného větru seděli v parku na lavičce starý muž a malý chlapec. Stařec žmoulal v rukou starou a značně sešlou knihu. Byla již celá zohýbaná a zažloutlá, jak to jen staré a často čítané knihy dovedou. Zdálo se, že by mohla být stejně stará jako sám muž. Díval se na svůj poklad něžným, avšak zasněným způsobem, ztracen v nekonečném víru své vlastní minulosti. Ze vzpomínek, ať už byly jakékoli, ho vytrhl jemný hlásek.
„Pane, proč máte tolik vlnek a rýh na tváři?“ zeptal se asi sedmiletý klouček s velkýma zvídavýma očima. Oči, které mívají více otázek, než na ně existuje odpovědí.
„Protože jsem již starý a všechno časem schází a jde si vlastní cestou “ odpověděl muž.
„A proč jste něco takového udělal? Proč jste se rozhodl být vlnkovitý a šedivý? Já to nechápu “ přiznal se malý chlapec upínaje při tom na starce očka, žnoucí touhou po vědomostech, jako dva lampióny, ve snaze dovědět se více o prazvláštním stavu starých lidí.
Muž se na něho podíval a na rtech mu přitom pohrával pobavený úsměv.
„Víš, lidé si nevybírají, jestli zestárnou nebo ne. Vlnky a rýhy jim uštědří sám život a jejich vlastní osud rozhodne o množství těchto upomínek na to, co prožili.“ Stařík se poškrábal ve svých jemných vlasech prokvetlých stříbrem a pokračoval.
„Já už svůj životní příběh prožil a postavil se čelem všemu, co pro mě můj osud připravil. Jak bych ti to nejlépe vysvětlil? Víš, lidé jsou jako knihy “ řekl a ukázal na knížku, kterou držel.
„Já sám bych řekl, že jsem jako tahle kniha. Na první pohled vidíš, že ji čas připravil o krásu, kterou se pyšnila díky svému obalu, který kdysi býval zelený jako čerstvě posečená tráva. Ztratila i vůni nových stránek, které ranou času zežloutly. Avšak získala něco nového, co předtím neměla. Osobitou vůni, jež mohou mít jen takto staré knihy. Vůni, připomínající vanilku, a věrného čtenáře. Přes její nevábný vzhled se v ní ukrývá magický příběh plný překážek, nástrah, přátelství, zvratů a lásky. Na první pohled to nepoznáš, proto ji nesmíš hned odsoudit. Kniha často není její obal. Někdo, když ji vidí, ji ihned odsoudí a zavrhne. Ten poté přijde o zajímavý zážitek, jejž by mu kniha bývala nabídla. Její tajemství mu zůstane navždy skryté. Ale ten, co se toho nezalekne a nakoukne dál než jen na její přední stranu, najde v knížce věrného společníka a přítele. A tak je to i s lidmi. Lidé často soudí ostatní kolem sebe jen podle vzhledu a často nevědí, jaký ten člověk doopravdy je. A stejně tak každý člověk byl jednou mladý, ale život mu dá postupem času svou přítomnost jasně najevo. A rok od roku se připomíná stále víc a víc, až se jednou probudíš s prošedivělými vlasy, vráščitým obličejem a starýma očima. A je jen na tobě, jaký příběh budou tvé oči vyprávět.“
Když muž domluvil, otřel si kapesníkem kapičky potu na čele. Tak dlouhé mluvení ho zmohlo.
Chlapec ho zamyšleně pozoroval a pak pronesl: „ Asi jsem to pochopil. Myslíte, že na vás čeká ještě nějaké dobrodružství? “
„Už jenom jedno jediné a to si hodlám ponechat jako tajemství.“
Po těchto slovech pomalu a namáhavě vstal z lavičky a chlapci podal svou knihu.
„Vezmi si ji, na tebe čeká velké dobrodružství.“ Chlapec si ji vzal a začal v ní listovat. Když však chtěl muži za jeho neobyčejný dar poděkovat, po muži se slehla zem.

Publikoval(a): niajli, 29.4.2015