Básničky, Poezie, Verše

v

Druhý život verze 2.0

Druhý život verze 2.0

Lionhead Povídky » Sci-Fi

Anotace: Postapokalyptická povídková prvotina

Anotace
Svět i život se změnil. Jaderná hrozba je minulostí. Poslední hlavice byla odpálena před několika měsíci. Celosvětový konflikt vyhladil většinu populace. Hlavní hrdina, odpadlík přežívající v podzemí pražského metra přišel o vše. Jeho dennodenní náplní se stal boj o holý život. Degradován situací, ponížen a zklamán, bez víry v nic, často přemítá, zda je jeho přežití darem či prokletím.

I.
Nikdy jsem si nemyslel, že na to budou mít koule. Že těch několik panáků, kteří stojej před čudlíkem jednoho krásnýho dne stisknou. Vždyť se zase tolik nedělo, nodovobý otroctví tu s námi bylo už nějakej ten pátek a o ztenčujícím se počtu důležitejch zdrojů pro přežití museli vědět i křováci v zapadejch koutech světa. A pokud se to k nim nedoneslo, mohli to alespoň vycejtit prostřednictvím těch svejch čar a kejklí. „Jó ta slavná demokracie“ procedil odpočívající bezejmenný mezi zuby, i ta jednou musela skončit. Z liberalizmu se stala máma, co vás vede za ruku i na kabinku toalety v luxusní restauraci a s ráznou grimasou dohlídne na to, abyste si po vykonání potřeby alespoň půl minuty drhli ruce vyvoněnym tekutym mýdlem a to s pohledem na ten připitomělej ksicht, kterej se na vás dívá z třímetrovýho zrcadla. Ti všiváci bez svědomí, impulsivně a bezmyšlenkovitě neměli jedinej problém vzít si na triko tu největší apokalypsu z apokalyps. Jedinou útěchou může bejt snad jen představa, že zářili pod drnem dřív, než se stihli potěšit se svejma milenkama.

II.
Přímořský větřík ovíval volná prostranství písčité pláže. Od horizontu se směrem k pláži táhnul zlatavý pruh záře zapadajícího slunce. Děti si hrály s navlhlým pískem a manželský pár nehybně ležel na dřevených lehátkách. Letní dovolená v katalánské zapadlé vesničce neměla žádných chyb. „Hugo namasíruješ mi prosím záda,“ usmála se tázavě po pravici ležící choť. Ten úsměv byl vším a vlastně i ničím.

III.
Z Můsteckého eskalátoru se chvíli ozýval téměř pravidelný cvakající zvuk a nesl se až do útulného vagonu uprostřed odumřelé soupravy. Strojvedoucí se na další šichtu pravděpodobně už asi nevrátí, a tak nebyl problém si parodii věhlasného Orient Expressu již dříve přivlastnit. V rámci možností se jednalo o poměrně moderní a praktický squat. Bezejmenný ještě před chvílí pravidelně oddechoval, občasně uslintávajíc na stále poměrně čisté povlečení naboulaného polštáře.
Nyní však probuzen a vyrušen ze záblesku minulosti nezvyklým lomozem, popadl baseballovou pálku se špatně vyrytým falešným podpisem pro něho neznámého hráče a do levice uchopil nepravidelně kmitající světlo své oprýskané lucerny.
Zvuky vycházely z konce řady nečinných vagonů. Poslední z nich bezejmenný čestně povýšil na vagon odpadků, skládajících se zejména z použitých konzerv snězeného jídla. Při běžném procházení vždy váhal nad tím, zda větší smrad vychází z vagonu posledního, nebo naopak předposledního, který byl pro změnu poctěn rolí záchodu.
V tichosti se plížil ke dvěma nechvalně omamným částem jeho skromného příbytku. Předposlední vagon kromě silného zápachu, který do nozder udeřil jako pěst letitého pijana v zaplivané knajpě, neskrýval žádná nebezpečí.
Náhlý tupý zvuk několika odvalených konzerv z plechové pyramidy však spolehlivě prozradil vetřelčí pozici.
Světlo lucerny vstoupilo do posledního vagonu jako první, následované pevně svíranou pálkou připravenou k nemilosrdnému útoku. Monument z konzerv se nacházel zatím ve tmě na samém konci soupravy.
Funění a mlaskání doprovázené chrastěním plechovky o podlahu neznělo vůbec lidsky.
Chvilkové cvakání, funění…
…Čtyři oči se střetly, jedny ospale unavené, druhé kulaté, skleněné a lesknoucí se v tančícím světle lucerny. Bezejmenný odložil pálku na podlahu, poklekl na jedno koleno a nechal si očichat volnou pravici. Budu muset sehnat dveře i k poslednímu vagonu, nesnášim noční buzení, blesklo při tom překvapenému hlavou. „No tak tě tu pěkně vítám…“
„…Pse.“

IV.
Hořící svíce zasklená v lucerně si pohrávala s nic nepřipomínajícími tvary a skvrnami na žlutočerném kožichu německého ovčáka. Chutí k jídlu rozhodně netrpěl. Novopečený majitel našel pro čtyřnohou společnost misku, kterou nyní podruhé naplnil konzervovanou delikatesou v podobě v česku vyráběného leča, původně určených jako hlavní chod k obědu i večeři následujícího dne.
„Ráno budeme muset na nákup,“ pronesl s vyčítavým úšklebkem na hltající návštěvu, jež momentálně bojovala s neposedně kluzkou klobásou pomáhajíc si skromným vrčením i kňučením.
Jakoby tušil, že další nášup už se konat nebude, zahleděl se ovčák s polykající klobásou a nenamáhající se při tom kousáním, loudivým pohledem do tváře hostitele, právě sedícího ve svém potrhaném křesle.
„Budu ti řikat Nuklo“ prohlásil dívaje se při tom psisku do očí. „Mý jméno znát nemusíš,“ stejně už žádný nemam. Moje identita i všechno, co jsem miloval, i to v co jsem věřil, se rozplynulo nenávratně v prach. Vybavil si nedávný sen a dál už nepřemýšlel.
Ze zkamenělého pohledu do prázdné misky ho nevytrhnul ani rezignovaný odchod a následné ovčákovo ulehnutí vedle hostitelovi postele.
Po pár minutách, kdy se do jeho očí vrátil život, dal psovi za pravdu a natáhl se do rozestlaného lože.
Nedlouho po tom, dotančilo i světlo svíce.

V.
Praha byla jedna z mála metropolí, kterou se podařilo dochovat, tedy pokud se všudypřítomné ruiny, zbořeniště a absence ruchu dalo považovat vůbec za něco přívětivého. Jediným pozitivem byla nízká míra radiace v původně zastavěných oblastech, životu nebezpečné se staly některé parky a obecně větší koncentrace přírody. Koupání ve Vltavě se také nedoporučovalo, snad jen odvážlivcům, kteří se chtěli přesvědčit o mohutnosti svých kostí. Nejbezpečnějším místem na svěšení hlavy se staly prostory vyhaslého metra.

VI.
„Vstávej,“ jakoby křičel slizký jazyk útočící společně s pachem cibule a mletého masa všeho druhu na obličej spícího bezejmenného.
„Fuj!“ obořil se probuzený rozhněvaně a odstrčil nevábnou tlamu. Potmě nasahal novou svíci i sirky.
Natahovací budík ukazoval pár minut před jedenáctou hodinu. Na dopoledním programu byli s Nuklem již domluveni.
Bezejmenný se obul do svých černých, kožených, kotníčkových bot a oblékl si potrhaný podzimní kabátec béžové barvy.
Menší supermarket s tenčícími se zásobami se nacházel v prostorách vestibulu metra, dvojici tedy stačilo pouze překonat místy poničený, leč vyspravený nehybný eskalátor. Na nedaleké nákupy, jak rád označoval, používal svoji LED svítilnu, která teď místy odhalovala o jeden stín navíc.
Na první pohled by se mohlo zdát, že prodejna bez života už neměla co nabídnout, ovšem bezejmenný ze zadního skladu učinil osobní úschovnu ještě konzumovatelného a spotřebního zboží.
„Čerstvej croissant asi mít nebudou co?“ neodpustil si při vstupu vyšší z návštěvníků svoji poznámku. Nuklo se nechápavě zahleděl na svého pána a společně s nepřirozenou grimasou vytvořil zvuk připomínající kýchnutí.
Nebylo se čemu divit. Mísící se smrad uhnilého ovoce, zeleniny a masa by mohl hrdě konkurovat zadní části vlakového přístřeší.
Dosud ignorovaný regál s reklamami a etiketami na dvacet způsobů šťastných kočiček a pejsků nabral nový rozměr. „HOVĚZÍ SMĚS PRO VAŠEHO MILÁČKA“ křičela vtíravě etiketa čtvrtkilové konzervy se žrádlem.
Při jejím zkoumání bezejmenný zpozoroval, jak Nuklo toužebně hledí na konzervu, kterou právě svíral v ruce.
„Tohle má víc masa, než moje lečo,“ zakroutil hlavou a nepřátelsky se zahleděl na Nukla právě vrtícího ocasem a s tlamou otevřenou jakoby do psího úsměvu.
Popadl ještě pár konzerv ze svojí skrýše čítající kromě leča i konzervované fazole, kukuřici a nějaké ovoce a celou kořist poskládal do své věrné společnice – látkové tašky.

VII.
Před pár dny dokončené zvelebování obytné buňky stálo bezejmenného mnoho úsilí zahrnující nejen průzkum na povrchu, ale i notnou dávku kutilství. Již druhé odpoledne zasvětil odpočinku a vychutnávání si ukořistěného kuřiva z bývalé prodejny tabáku.
Nuklo si bez optání poměrně suverénně přivlastnil rohožku, jejíž nápis „HOME SWEET HOME“ nyní zakrývalo ovčákovou tělo společně s chundelatým ocasem.
„Nuklo, jestli zejtra nebude pršet kyselej déšť, půjdeme se projít ke zřícenině Hradu a cestou najdeme dveře k poslednímu vagonu,“ na což ovčák odvětil souhlasným zívnutím.
Publikoval(a): Lionhead, 8.7.2015
Přečteno (92x)
Tipy (0) ... dát Tip/SuperTip

Spodek

Stránka generována 13.4.2021 16:16
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti