Anotace: Rychlé soudy jsou špatné soudy

Procházel jsem těsně před odjezdem vlakem a v jednom vagónu bylo kupodivu prázdné kupé.
Pohodlně jsem se uvelebil na sedadle hned za dveřmi, po směru jízdy, aby na mne nefoukalo, předpokládal jsem, že v něm určitě nepojedu sám a spolucestující si patrně otevřou okno a v kupé se bude prohánět pro mne tak protivný průvan.
Venku byl horký letní den a tento vlakový spoj nebylo pendolíno s klimatizací.
Kdo se chtěl zchladit tak si otevřel okno anebo plechovku vychlazeného piva.
Seděl jsem se zavřenýma očima a snažil se nemyslet na to, jak bude cesta k domovu ubíhat.
Nabere dnes vlak opět zpoždění? Nenabere?
Snažil jsem se takové myšlenky vytěsnit z hlavy a nemyslet raději na nic. Ale není to věc jednoduchá.
Mít oči otevřené, někdo mne vidět, řekl by, že se dívám do blba.

Relaxoval jsem takto sotva pár minut, na dveře kupé zaklepala trojice mladíků a jeden z nich se během pomalého otevírání dveří po pozdravení zeptal, zda si můžou přisednout na volná místa.
Otevřel jsem oči a oni v nich nezahlédli ten jinak všem známý výraz cestujícího, který si sobecky dělá nárok na celé kupé jen a jen pro sebe - Kdo mě to tady otravuje?- -Co tu sakra chcete? -To nemůžete jít jinam, tady přece sedím Já!

Podíval jsem se na ně a kývl rukou směrem dovnitř kupé. Což si každý i beze slov vysvětlí -Jen pojďte, samozřejmě že tu místo máte-.
Posadili se u okna a bez zeptání, zda mi to nebude vadit, je stáhli co nejvíce.
Zvenčí tak vstoupil do kupé horký vzduch.
Tak to si moc nepomůžete, pomyslel jsem si a přivřel znovu oči.
Při představě, že jak se vlak rozjede, tak se kupé bude prohánět průvan, mě dopředu rozbolela krční páteř. Průvan nesnáším a je jedno zda jde o teplý nebo studený vzduch.
Zavřel jsem oči a snažil nemyslet jak na zpoždění, tak na průvan, ale z tohoto rozjímání mě vyrušilo prudké otevření dveří. Výraz v mých očí určitě už neměl -dívání se do blba-.
Dovnitř se bez pozdravu cpal pár starších lidí.

On razil cestu, ona cupitala za ním.
Ta volná místa považovali jaksi automaticky za svá, aniž by se přítomných zeptali, jestli je někdo již obsadil a z kupé si třeba nevyšel ještě na perón zakouřit, než vlak dostane pokyn od výpravčího k odjezdu.
Pozoroval jsem je a do hlavy si vpustil další myšlenku.
Budu jednou taky tak neomalený?
Co dává starším lidem právo aby se chovali tak jak se mnozí někdy a někde chovají?
Copak je stáří nějaká výsada, nebo nedej bůh, má být ztráta slušnosti daní za dlouhý život?
Ale ano, jistě nejsou všichni jako tento starý suverén a jeho žena.
Suverén se znechuceně podíval na otevřené okno a na svoji drahou polovičku.
V tom pohledu bylo -Co na to říkáš? Já to okno zavřu! To jsem kabrňák, co!-
Sklopila oči.
Neřekla to nahlas, ale on ji dobře znal, tak věděl, že jakoby odpověděla -Dělej jak myslíš, stejně bude po tvém...-
Vstal a udělal krůček k oknu a natáhl ruku k madlu.

Vtom se nečekaně ozval hlas jednoho z mladíků, hovořil za trojici sedící u okna.
"Ale pane, to se snad napřed zeptáte tady přítomných, zda by s tím souhlasili, ne?
My tady byli první, tady pánovi to nevadí, nic proti otevřenému oknu nenamítal, takže když je demokracie, můžeme všichni hlasovat otázkou - Kdo je pro otevřené okno a kdo je pro jeho zavření?-
Tohle jsem vážně nečekal.
Suverén si utřel pot z čela a posadil zpátky naproti té své tichošlapce.
Kluci zvedli ruce nahoru a řekli pěkně nahlas: "Okno otevřít!"
Když demokracie, tak demokracie.
Vložil jsem se do rozhovoru také.
"Pánové, já mám potíže s krční páteří, proto navrhují, aby se okno otevřelo zpola".
Tím jsem se přidal na stranu pro otevřené okno.
Ten starší pár byl zásadně pro celkové zavření.
Byl demokraticky přehlasován 4 : 2, a i já byl nakonec spokojen a smířen s tím, že okno zůstane během jízdy polootevřené.
Tím byla věc s oknem uzavřena.

Zanedlouho se ozvala píšťala výpravčího a vlak se včas odjezdu rozjel.
Zavřel jsem oči a i když se mi chtělo spát, tak to z toho horka ale nešlo, a tak jsem nechtěně vyslechl rozhovor těch tří mladíků.

Z jejich řeči jsem pochopil, že se vrací z nějaké akce, které se zúčastnili a byli ještě teď plni dojmů. Nemluvili nahlas, šeptali si, aby ostatní nerušili a občas se něčemu zasmáli a pak zase s hlavami u sebe hovořili.
Cizí hovory neposlouchám, ale tentokrát jsem sem tam něco zaslechl a stejně jsem z toho moudrý nebyl.
Pak se jeden z nich rozohnil a začal mluvit hlasitěji, jako by ty dva mínil přesvědčit o své pravdě v jejich probíraném tématu, takže jsem to jasně slyšel jak já, tak i ten starší pár, i když ne celé.

Hlavou mi zněla jeho slova o tom, že to byla skvělá doba, že jedině tak vyspělá kultura toho vyvoleného, jestli jsem dobře rozuměl, tak "náckového národa", mohla něco dát a ukázat celému světu jak jít dál, kdyby udržela onu říši dál u moci!
Co po sobě zanechala, kam až na tu dobu dosáhla jejich medicína, jaká tajemství říše za sebou zanechala.
Zda opravdu mohli její vyvolení létat v létajících talířích, když jsou o tom dochovány zmínky?
Říše, říše, a zase říše!
Myslel tím tu Třetí?
Ale ani jednou jsem od žádného z nich neuslyšel vyslovit jméno Hitler, Himmler, nebo některého jiného z pohlavárů nacistického vedení.
Vášnivě debatovali o tom, co kdysi bylo, co již není a jaké by to bylo kdyby -náckové- zůstali u moci.

Starší suverén však měl zřejmě stále dobrý sluch, slyšel toho asi více než já, navíc k nim seděl o něco blíže a tak se na ně obořil.
"Vy víte hovno o tom co zač byla nacistická Třetí říše a jak můžete veřejně vychvalovat co dobrého pro lidstvo mohla znamenat?
Kolik milionů lidí připravila ta světová válka o život, jak rozvrátila celosvětovou ekonomiku, kam to celé dospělo, no, no víte kam? A k čemu, vy jedni neonacisti?
Náckové! Tfuj!"

Podíval jsem se do jeho tváře.
Nejsem věštec, ale hádal jsem mu přes sedmdesát let.
Mohl si něco pamatovat z průběhu II. Světové války?
Usmál jsem se při pomyšlení, že je třeba stejný odbojář jako Klaus, o kterém jsem nedávno četl, že jako čtyřletý také stavěl v Praze barikády při tom květnovém povstání v roce 1945!

Kluci ztichli.
Nechápali proč jsou slovně napadáni a uráženi.
Pak jeden vstal a tomu starému suverénovi ukázal knihu o které se po celou dobu spolu mezi sebou bavili.
Ze zvědavosti jsem se naklonil abych ji uviděl.
Mein Kampf to jistě nebyl.
Ten je tlustší.
"Pane, jde o neodhalená tajemství Natzků a jejich obrazců v Peru. Víte, kde Peru je? My se vracíme z přednášky."

Znělo mi to v uších jako průvan, průvan v myšlení a tento jsem přivítal.
On opravdu není nácek jako natzek.
Na to otevřené okno jsem dočista zapomněl.
Paní zahanbeně sklonila hlavu a toho starého pána ani nenapadla případná omluva.
On rozsudek přece vyslovil a co na tom, že jej průvan raději vynesl z kupé neznámo kam.

Publikoval(a): Tonyend, 12.7.2015