Anotace: Obyčejný předmět v neobyčejné chvíli

Dala jsem si kartáček do pusy a snažila se předstírat, že se vůbec nic neděje. Krouživé pohyby, ale ruka, jako by byla mrtvá a neposlouchala mě. Cítila jsem, že jestli neovládnu svojí ruku, tak ztratím kontrolu i nad svým tělem.
Dobře. Šlo to. Hlavně se na sebe nepodívat do zrcadla. Co s druhou rukou? Zděšeně zjišťuju, že zuřivě žmoulá lem mojí noční košile.
Slyším jeho kroky. Bože ať sem nechodí. Ne sem.Teď jsem tady já.
Jsem si tím jistá. Jestli přijde za mnou do koupelny, tak se zase neovládnu. Dech se mi zrychluje. Dveře se otevírají.
Je tu a dívá se na mě. Vím, že už se na mě nikdy takhle dívat nebude. Právě jsem se rozhodla. Už nikdy ho nepotkám v koupelně. Už nikdy si spolu ráno nebudeme čistit zuby. Snažím se vyhýbat jeho pohledu a bolestivě zkousnu kartáček mezi zuby. Nevím, co dál.
Jak to píšou v těch holčičích časopisech? Co se teď má stát...
Klidně vklouzne do koupelny, dá pastu na kartáček a začne si čistit zuby. V tu chvíli poruším svou zásadu a naše pohledy se v zrcadle střetnou. Stane se to. Rozklepu se naprosto neovladatelně. Kartáček pořád pevně mezi zuby a vzlykám. Bezhlasně. Už nemám sílu ani vzlykat. Jenom slzy mi tiše kanou po tváři.
Zírá na mě. Snad je mu to i líto. Dál si čistí zuby.
Když v koupelně skončí, tak se ke mě otočí a vážně se na mě zadívá.
,,Co se děje?“
,,....“ Vyjde ze mě neidentifikovatelný zvuk.
,,Co se děje?“
Vyndám kartáček z pusy a zoufale ho svírám v ruce. Pak se na něj podívám. Nevím, co si s tím kartáčkem počít. Svírám ho silně. Bolí to. Můj svět se smrsknul jen na něj. Na něm teď všechno záleží. Představuje nový začátek nebo taky konec. Co se stane, jestli ho teď vyhodím?
Cítím na sobě jeho pohled. Nevidí mi do hlavy, a přesto ví. Snažím se nebrečet, tak jako tisíckrát minulou noc. Nebo to bylo jen jednou a mě to přišlo jako tisíc let.
,,Dej mi ho.“ Jemně páčí červený kartáček z mojí ruky. Zuřivě mrkám očima, abych opět nebrečela. Teď záleží na něm, co s ním udělá. Jestli ho vrátí do kalíšku na umyvadle, pak máme naději. Pokud ho vezme do kuchyně a vyhodí, pak je to konec.
,,Co se děje?“ Ptá se zas a znovu. Jak se může ptát? Mě přijde naprosto evidentní, co se děje. Mezi námi to končí. Podívám se mu do očí a přinutím se promluvit.
,,Nevím, co mám s tím kartáčkem dělat.“ Vyjde ze mě úplně cizí hlas. Zoufalý šepot zoufalé dívky. Zírá střídavě na mě a na kartáček, jako by nechápal, co tím myslím. Pak v jeho očích spatřím záblesk pochopení.
Zkoumavě se dívá na předmět ve své ruce a krčí čelo. Nezúčastněné osobě bychom zřejmě přišli v tuhle chvíli směšní. Stojíme v miniaturní koupelně jeho bytu v pyžamech a hypnoticky zíráme na kartáček. Jako by v něm byly skryty odpovědi na všechny naše otázky.
,,Víš co?“ Povzbudivě na mě mrkne. ,,Zatím ho necháme tam, kam doteď patřil.“
Červený kartáček zapadne do kalíšku. Tohle měl být konec. Teď už to vím. Místo toho tímhle jedním pohybem začal začátek velmi dlouhého a bolestivého konce.
Kéž bych ho tehdy dokázala sama vyhodit...

Publikoval(a): Ema Caesar, 27.12.2015