Anotace: Ještě před šesti lety jsem musela dodržovat etiketu.. Před šesti lety jsem byla nucena žít v mojí rodině a být ta hodná holčička. Ale já toužila po adrenalinu a dobrodružství. Teď se vše změnilo a já jsem jedna z vrahů. Jedna z tich záporných postav.

Běžím... Běžím temným lesem a mračna se schylují k bouři. Moje dlouhé hnědé vlasy za mnou lítají a já se unáším v nekonečném tichu. Tiše se modlím aby mně tady neobjevily a já byla nadále volná. Moje lehké kroky přidají, ale přitom pode mnou nepraskla jediná větvička. Zatnu ruce v pěst a jako kočka přivřu oči a zaostřím.

Už letím rychle jako tygr a nemůžu zastavit. Jsem zde jediná žena. První a nejspíše i poslední. Už je to šest let co sem patřím a nejsem ta hodná holčička. Jsem dospělá a nenechám se nikým ovládat. Napnu všechny svaly a nezastavuji.

Narodila jsem se v bohaté a čistotné rodině. Musela jsem být i bez té nejmenší skvrny na světě. Neustále jsem musela mít dva copy a chůva mně pečlivě připravovala do školy. Rodiče jsem měla přísné a za jediný průšvih či jenom obyčejnou dvojku ve škole jsem měla domácí vězení.

Nikdy nevěřily že jsem jejich dítě i když jsem se neustále snažila jim neudělat ostudu. Toužila jsem po svobodě a kapce adrenalinu. Všichni se mi posmívali a já neustále plakala. Rodiče neměli pochopení a naopak mi to jenom zhoršovali. Dostala jsem za všechno nafackováno a já neustále brečela v polštáři.

Jednoho dne jsem to posmívání nevydržela a na všechny jsem se vrhla. Jako zuřivá kočka jsem se s nimi poprala a do dnes jsem s tím spokojená. Většina měli zlomené nosy pokud ne ještě hůře. Mně zlomili ruku, ale bylo mi to fuk.

Rodiče měli vztek a začali mně bít. Moje chování se však nadále zhoršovalo a začala jsem chodit jako smrtka. Neustále zarudlé oči od pláče a bílá kůže z nedostatku slunce. Nesměla jsem už chodit sama, jezdit autobusem a ani s nikým prohodit slovo. Ani o sekundu jsem se nesměla zpozdit, ale já si přesto našla cestu jak pravidla obejít.

Rodiče byli nešťastný a snažili se mi domluvit abych se chovala slušně. Já je však nikdy neposlechla. Byla jsem nadále to zlobivé dítě. Můj zdravotní stav se zhoršoval, ale rodiče to přehlíželi. I moje chůva o mně začala mít starosti. Snažila se rodičům domluvit ty však jí nadále ignorovali.

Chodila jsem do školy s horečkami a učitelka mně nechala odpočívat na lavici. Věděla že kdyby se pokusila zavolat ke mně domů ignorovali to. Jednou jsem však ve škole zkolabovala a probudila jsem se v ředitelně. Zavadila jsem pohledem o hodiny a zhrozila jsem se.

Mám tři hodiny zpoždění a určitě budu mít průšvih. V ředitelně nikdo nebyl a tak i přes šílenou a nesnesitelnou bolest jsem se zvedla a vyšla ven. Běžela jsem domů a začala jsem se bát. Bál jsem se toho co mi udělají. Budou mně bít? A nebo budou mít pochopení?

Přiběhla jsme domů kde už čekali- zbili mně a já ztratila vědomí. Když jsem se probudila ležela jsem v posteli a nade mnou byla chůva. Všude byla krev a já pochopila že tady něco nehraje. Chůva se o mně postarala a nechala mně utéct. Nevím co se dělo dál. Co se stalo s chůvou.. Možná jí zabili.. Teď už vím že mojí rodiče nebyli tak čistí. Stejně jako já.

Objevil mě Henry který se o mě postaral. Učil mně se zbraněmi a já byla poprvé v životě šťastná. To jsem však ještě nevěděla co pro mně chystá. Před dvěma roky jsem byla oficiálně do gangu kde byl velitel Henry. Gang vrahů. Od té doby jsem vrah a zabíjím. Jsem s tím spokojená a vylévám si tak vztek a vzpomínky na rodiče.

Jsem jediná žena v jejich gangu. Naše útočiště je uprostřed lesa a nikdo o nás neví. Teď nás však objevili a já musím utéct. Běžím lesem, když v tom uslyším dětský pláč.

Zastavila jsem se a nastražila jsem uši. Opatrně jsem kráčela za pláčem, když v tom jsem zakopla o tělíčko. Byla to malá dívka asi tak pět let. Byla celá od škrábanců, ale bez nich a bez té špíny by z ní mohla být i pěkná a čistotná holka. Měla rozcuchané copy a její tváře byli celé od slz. Klekla jsem si k ní a chytla jí za ruce.

„Copak se stalo? Kdo ti to udělal?" zeptala jsem se holčičky a ta ze sebe vydala vzlyk.

„Ztratila jsem se... Rodiče odjeli pryč a já za nimi utíkala. Ale ztratili se mi a já zakopla a dopadla jsme takhle." vysoukala ze sebe. Ukápla jí slza. Já sáhla do batohu a vytáhla pytlík.

„Čichni si udělá se ti lépe." řekla jsem a ona do pytlíku strčila svůj malý nosík. Do pěti sekund zavřela holčička oči. Omamná látka dělá divy.

Usmála jsem se a z dívčiných zad jsem si vzala batoh. Koukla jsem se na cedulku se jménem a to co jsme si přečetla mi vyrazilo dech. "Margaret Fermillgová" stálo tam a já pro jistotu otevřela batůžek. Vzala jsem jeden sešit a na něm byla nalepená fotka její rodiny... Ta dívka.. Je moje sestra.

Koukla jsem se na ní. Copánky, šaty, hnědé vlasy, hnědé oči.. Přesně jako já. Po tváři se mi začala kutálet slza.. Dříve jsem brečela pořád a po těch letech... Mi ukápla slza poprvé. Pohladila jsem Margaret po tváři a vzala jsem jí do náruče.

Rodiče si za mně pořídili náhradu. Je tak podobná matce.. Zajímalo by mně jestli dělá matce téže ostudu a nebo je hodná jak by si přáli. Rozběhla jsem se, ale nic jsem neviděla. Oči jsme měla plné slz a já musela zachránit mojí sestru. Sestřičku kterou ani neznám... Poprvé v životě cítím slitování a lítost...

Opatrně jsem běžela s Margaret v náručí, ale kolena se mi třásla a já se bála jako nikdy před tím. Zhluboka jsem dýchala a já na tváři ucítila vodu. Tentokrát ne slzu ale kapku. Začíná pršet a hromy tančí po nebi. Já si přitisknu sestřičku blíže k tělu.

Po chvilce únavného běhu zastavím a položím tělíčko ke stromu. Tady by jí měli najít. Otevřu ještě její batoh a vezmu do ruky tužku a jeden z jejích sešitů.

Promiň.. Tvoje sestra Fleur...

Napíšu a opatrně dám všechno zpátky do batohu. Batoh položím vedle Margaret a dám jí pusu na čelo. Otočím se a chystám se rozběhnout.

„Hej, Fleur!" uslyším za mnou hlas a leknu se... To mi teď chybělo... Otočím se a za mnou stojí Henry.

„Co to má znamenat? Máš jí zabít! Žádné slitování!" zakřičí a já se mu snažím vše vysvětlit. On už však sahá po zbrani.

„Ne, počkat! To je nedorozumění! To je moje..." snažím se vysvětlit on je však rychlejší.

„Jsi zrádkyně." vykřikne a vystřelí.. Ne však na mně ale na Margaret. Podlomí se mi kolena a začnu vzlykat.

„Ty..." vykřiknu a sáhnu po noži. Vytáhnu ho a jsem připravená ho použít. Hromy a blesky dále tančí po obloze a uslyším jak za mnou spadne strom. Začnu se přibližovat k Henrymu a tomu v roztřesených rukách vypadne zbraň z rukou.

Cítím jak rostu a pomalu se přibližuji. Sama nevím co se děje ale líbí se mi to.

„Nashle Henry.. Bylo mi potěšením, ale já patřím sama sobě." řeknu a zabodnu nůž Henrymu do srdce. Pak se jen otočím a začnu utíkat. Sem už nepatřím.. Už se sem nikdy nevrátím..

Publikoval(a): VladiJirickova, 5.2.2016