Anotace: Pasivní očekávání může tvrdošíjně zadupat smysl pro empatii.

Seděli mlčky vedle sebe na lavičce v parku. Byl srpnový večer, hvězdy svítily, i měsíc vyplul z mraků a občas se z dáli ozvaly v písku kroky pozdních milenců zastavujících se a zase zřejmě po polibku pokračujících v chůzi.
Přemýšlel, i ona o něčem přemýšlela, seděli zadumáni jako by se báli promluvit a porušit ticho. Držel ji za ruku, malou a teplou a cítil, jak v ní tepe krev stejně s jeho pulsem, aspoň mu to tak připadalo.Seděli dlouho, nikam nespěchali, dosud se nevraceli domů ani lidé z blízkého kina, kam také někdy chodívali.
Nenápadně se na něho podívala. Pozoroval světla nad městem a jejich odraz v řece pod jezem. Snad si všiml, že se na něj dívá a přece se nepohnul, on, který vždycky byl samá řeč a samý nápad. Co se to s ním stalo? Nebo mu snad není dobře?
A přece mlčela. Tolik si přála, aby ji pohladil, objal, políbil a čekala, že jí tohle tajné přání splní, když oblohou padala jasná hvězda.
A nic. Nevydržela to a zeptala se: "Prosím tě, co je s tebou?"
"Čekám, zda se mi splní přání, že mně ty dáš sama pusu, že na mé přání sama přijdeš. To jsem si přál při pádu meteoru a nechtěl jsem si o ni říct."
"Tak to jsme se shodli. Já jsem si přála to samé a kdybychom se nedomluvili, ještě bychom se na sebe zlobili." A tak přece jen nás zase spojila - shoda.

Publikoval(a): podnebný, 29.2.2016