Anotace: Když mu bylo dvaadvacet...

Tolik se těšil, střádal pro ni na léto, už to bude mít brzo pohromadě. Sám jede jako zdravotník, moc neutratí. Konečně se dočkal.
Kolikrát na ní viděl, že by mu tu pusu odpustila, kdyby si ji uloupil, ale to nechtěl. Chtěl by první polibek v prostředí, které by bylo důstojné toho okamžiku, které by bylo krásné a jedinečné. Ani na louce, ani v lese, ani v průjezdu činžovního domu,ani na večerní ulici nebo v parku. Až - až - až u moře.
Budou svítit hvězdy, šumět moře, budou narážet vlny na útesy i na písčitou pláž silou svých krajkových peřejí. Bude teplo a ticho a budou si to oba pamatovat na celý život. A tak se dočkal.
Stáli na skále u moře a všechno bylo tak, jak si přál. Dívala se na něj oddaně a něžně, její oči zářily jako ty hvězdy, chvíle krásná a jedinečná. Teď.
Když ji k sobě tiskl, cítil, jak se chvěje. Ale náhle se mu zatočila hlava a možná i jí, ztratili rovnováhu a spadli do písku s něčím mazlavým a odporně smradlavým, co tu zůstalo po lidech.
Je pravda, že se hned vykoupali a všechno se napravilo.
Ale nakonec se stejně rozešli, právě pro ten pád, až u moře.

Publikoval(a): podnebný, 1.3.2016