Anotace: Jen tak...

Minuty plynou nekonečně pomalu jako voda před jezem. Lenivé čekání na hráz a následný zrychlení. Kdy příjde ? Už z dáli slyšíš hukot, už cítíš na tváři dech vodní tříště, ale splav stále nikde. Ještě je ticho, ještě je mírno, ještě je štěstí - možná zrovna to, co o něm nevíš, když ho máš.
Plameny osvětlují svým mihotavým světlem prázdnou, setmělou místnost a stíny se pohybují po stěně jak písečné duny - líně a váhavě... A stejný jsi i ty, když se probíráš deníkem starým jak ty sám. Pěkně pomaličku, polehoučku, obracíš stránku po stránce příběh svýho života a hledáš v něm nějaký řád, nějaký hlubší smysl. Odkud vede - to tušíš, kam vede - o tom můžeš jenom snít. Probíráš se, hodinu po hodině, rok po roku tím dějem a znovu a znovu tě tvý vlastní já překvapuje. Jaký jsi byl - poznal by ses ještě ve své dnešní podobě ? Tolik ses změnil, tolik jsi zestárnul, tolik jsi zmoudřel ? A kolik z těch okamžiků bylo těch opravdu šťastných ? Dva, tři, deset ? Osladíš si kávu (jistě pitomost pít ji na noc) a pomalu usrkáváš tu, už jen mírně nahořklou, chuť života. Přitáhneš si křeslo blíž ke krbu a vychutnáváš si jeho sálající teplo. Je ti dobře - aspoň na tu krátkou chvíli, než se nezadržitelně začne prolínat minulost s realitou. Myšlenky poskakují jako zajíci a ty už se ani neobtěžuješ je chytat - proč taky - dnes není dnes - dnes je včera a předevčírem a tak dál, stále hlouběji po té nerovné přímce času.
A tak pomalými krůčky míjíš tu hory, tu hluboké strže, tu mírné pláně, aby ses, ukolébán tou zdánlivou jistotou, že z minula ti nic nehrozí, ocitl na samém počátku...

Publikoval(a): Petrarca, 9.3.2016