Anotace: Cesta na adventní koncert a atmosféra při cestě spolu s vánoční náladou.

Je sobotní odpoledne a po pár týdnech kdy jsem se pohyboval po silnicích a necestách pouze vojenskou tatrou konečně se vracím do normálního světa. Práce v zeleném prostředí mne začíná ubíjet jako 10 den vojáka ZVS. Mám stejné pocity , jako tehdy, jen s tím rozdílem, že tehdy doma čekala první žena , která čekat jak se ukázalo neuměla. A protože čas šel dál tak dnes čeká třetí. Tedy i pátek, předcházející sobotě byl takový. Jelikož jsme v pátek nejezdili a mým úkolem bylo jen dotankovat jednu z 815 tek tak se táhnul. Zvláště poslední dvě hodiny byly nekonečné. Chodil jsem po kanceláři jak modrá liška po kleci. S každým kolečkem jsem mrknul na hodiny nad dveřmi. A ta jedna bestie. Tedy ručička se ne a ne pohnout ke konci pracovní doby. . Nevím kolik koleček jsem absolvoval než přišel ten správný moment postavení ručiček a já mohl vyrazit do civilu.
Ale stalo se a já byl mimo panství zelených a o to blíže sobotnímu odpoledni. Ve tři hodiny sobotního odpoledne už zase odemykám jeden ze zámků, jež brání mému vstupu na palubu karosy HD. Hurá jsem na palubě a stává se ze mne kapitán. Následuje otočení klíčkem a z podpalubí se ozývá motor oživující můj parník. Tak šup ven od kormidla a projít palubu. Vše se zdá v pořádku. Sedadla jsou na svém místě a pořádek je tu příkladný. Dnes mne čeká cesta s důchodci za kulturou, tedy na adventní koncert. Za půl hodinky je mám nakládat, do té doby bych jim rád autobus, tedy parník trochu prohřál. Venku je sychravo a ani psa bych nevyhnal. Zatímco důchodce ven žene hlad po kulturním zážitku. Zavírám dveře odbržďuji a vyrážím na okružní plavbu po městečku. Já se projedu a snad se i motor dostane na provozní teplotu spolu s převodovkou rychleji. Zase se cítím jako ryba ve vodě. Tlemím se od ucha k uchu, směji se na všechny chodce na ulici , jupí jsem šťastný, zde nejsem liška v kleci, zde mne o kožich nepřipraví. Užívám si každé zhoupnutí karosy. Miluji ten zvuk odfouknutí když přibrzdím, užívám si pohupování sedadla a těším se na první cestující. V stanovený čas přistávám u chodníku nedaleko nádraží. První dáma vyššího věku už tu stojí. Css, otevírám dveře. ,,Jedete na koncert?,, ,,Ano určitě klidně pojďte do tepla.,, pobízím. Za chvíli se blíží agent s aktovkou a hlásí se ke mně. Poznávám v jeho osobě organizátora zájezdu. Vytahuje seznam cestujících a z aktovky vytahuje lístek pro první účastnici. Rozsvěcuji světla nad vchodem. Zdá se že mu to pomáhá. Pak dochází další cestující . procedura se opakuje. Proti jménu dostávají lístek. V duchu přemýšlím zda budu v těch jejich letech mít chuť cestovat. Kdo ví, má polovička tvrdí, že autobusem jedu rád jen když jsem za volantem . A to už asi nepůjde. Každého cestujícího výtám úsměvem a pozdravem. Jsou různí. Někteří nastupují bez problémů, někteří s problémy a omluvou , že to rychleji nejde. ,,Nebojte, času máme dost, takže v klidu jak potřebujete, hlavní je pohoda a klid.,, snažím se v nich vychovat pokoj a radost. Už vím, že když se budu tvářit nasraně, tak za chvíli bude autobus celý nasraný. A nemám důvod být takový, jsem tu pro ně a navíc jsem tu rád. Po patnácti minutách vyrážím k dalšímu místu nalodění. Mezitím hlavní organizátor se rozpovídá o tom co kde na zájezdu prožil . Vypadá pohodově a navíc mi připomíná mého tchána, ten byl také ještě před dvěma roky pohodový a já ho měl rád. Jako by tu byl náš Pepíček se mnou. Ale není , ti dobří lidé nějak, zdá se, mi, odcházejí dříve. Další lidé, další uvítání a vyrážíme. Zhasínám nad uličkou a přepínám na světla v policích, ať si rozhodnou kdo světlo chce a kdo ne. Dávám jim volbu. Je to jako se ženami, některá ráda v posteli světlo, některá ne. A tak lampičky svítí různě i za mými zády. Cesta utíká v pohodě. Organizátor umlká a já si zesiluji rádio. V rytmu písně borůvková si klepu prsty do taktu a ukusuji kilometry dělící mne od cíle.
Tak jsme na místě , přeji všem příjemný zážitek a ujišťuji je že na stejném místě je budu čekat po ukončení koncertu. Procházím autobus, abych si někoho neodvezl s sebou za vesnici. Parkuji vypínám motor a vydávám se komunikovat s přáteli pomocí sms zpráv. Oblékám na sebe svetr a teplé kalhoty a užívám si předvánoční podvečer. Pozoruji slečnu jež nedaleko autobusu bojuje se svým neposlušným psem a říkám se že na světě je krásně. Po komunikaci s přáteli se dostávám do super nálady a z radosti si téměř tančím po autobusu. Konečně mám jasno a vím kam dál chci. Vím, že to co mne zlomilo a dostalo do prostředí kde se necítím dvakrát dobře je už za mnou. Už zase vím co a kdo mne činí šťastným. Se sedmou hodinou najíždím na místo určení. Vítám své ztracené ovečky. Ti si musí myslet, že jsem si snad dal nějakou dávku, neboť jsem ještě veselejší jako před tím. A asi jsem si i dávku dal, neboť důchodci se mi zdají milí a krásní. Tou dávkou byla komunikace s jedním člověkem , který přesně vystihnul situaci v níž jsem se tak dlouho plácal a který mi otevřel ty mé oči. Cesta zpět je pohodová. Místa výstupu jsme si ujasnili. Chtěli stát co deset metrů a každý by nejraději u svého domu, ale nakonec tleskali, když jsem jejich rozpravu utnul mikrofpnem a sdělil jim. ,, Rád bych Vám vyhověl všem, ale bohužel uznáte , že na dvaceti místech být za ráz nemohu a tak Vám zastavím na těchto místech.,, A následoval víčet šesti míst. Blížím se k nemocnici . ,, Pane řidiči mohl by jste zastavit u zámečku?,, Myslím si něco o podej prst, utrhneme ti ruku. Ještě jsem nafetovaný radostí z volantu. ,, Ok zastavím Vám tam, ale rychle. Kolik Vás bude?,, ,, Tři.,, Otevírám a počítám. Mám tři. Zkušenost mi však velí, že tři jsou někdy více. A tady tři rovná se 8. Naletěl jsem. V duchu si nadávám. Ale jen chvíli. Následují další zastávky. Stáří je někdy i humorné. To když pozorujete jak stojí stáří u dveří a hledá ten správný okamžik kdy vyskočit a překonat mezeru mezi prahem a chodníkem. Omlouvám se . ,, Bohužel blíže se nedostanu zachytil bych mechanismem dveří o vysoký hranečník. Je dobré dát najevo svůj soucit. Také se tak budu jednou odhodlávat. Poslední cestující opouštějí autobus u nádraží. A je holou skutečností, že padesát procent z nich mi popřálo hezké svátky, spoustu dárků a už nevím co vše ještě. Jo a abych byl hodný. ,, Paní já jsem hodný, jen mi to vždy zkomplikují nějaké ženské bytosti.,, Volám za odcházející důchodkyní.
A zase i dnes platilo, že jakou energii do autobusu pošlete taková se Vám vrátí. Tak jako v životě co dobrého učiníte přiletí jako bumerang do dvou let zpět a co zlého tak to ještě dříve vás trefí. Prostě den jaký mám rád se zase chýlil ke konci a sním doufám i mé složité období ve kterém jak bylo v jedné sms jsem se zmítal. Tak zase někdy přátelé velkého volantu.

Publikoval(a): mildatruck, 23.3.2016