Anotace: smyšlený příběh, napsáno při velkém osamění

Znáte ten pocit, když jste celé dny sami, kdy není kdo by přišel, nikdo na vás nečeká a vám nezbývá než čekat a čekat? Já ho znám dobře. Nikdy jsem nikoho neměl, vyrůstal jsem sám. Rodiče mě zavrhli už jako malé děcko a neprojevovali o mě sebemenší zájem. Ve škole se se mnou nikdo nechtěl moc bavit, byl jsem jiný, a tak jsem si vytvořil vlastní kamarády, takové, co mě nikdy neopustí. Jak jsem stárnul, mí imaginární přátelé pomalu přebírali moc nad mojí myslí. Na střední škole jsem již byl v takovém stavu, že jsem si i o hodinách povídal sám se sebou. Ve třídě jsem seděl v poslední lavici v rohu a sám, tudíž se není čemu divit, že si ke mně moji přátelé našli cestu i zde. Učitelé mi navrhovali odbornou pomoc když slyšeli, jak si povídám se vzduchem, ale já jí tvrdošíjně odmítal. Nepotřeboval jsem jí, byl jsem šťastný takový jaký jsem byl. Co je na tom že jsem měl pár přátel, kteří nebyli skuteční? Měl jsem snad zůstat sám, když mě ostatní odmítali? Jen si přiznejte, kdo z vás by to chtěl? A tak mě mí přátelé provázeli i po škole, když už jsem byl dospělým mužem. Ale místo toho, abych se snažil si založit rodinu, jsem se zavíral ve svém malém bytě se zataženými okny, pryč od celého světa a lidí, kteří mě tak moc odmítali.

Začal jsem k lidem cítit nenávist, která později přešla ve fobii. Dělalo mi velký problém kamkoliv jít, ať už šlo o práci, nákup, nebo třeba jen vynést koš. Za čas jsem tedy přestal chodit do práce, ba i na nákupy. Jedna stará paní od vedle měla velmi dobré srdce a když viděla můj stav, začala se o mě starat. Nakupovala mi jídlo a platila za mě účty. Byl jsem jí moc vděčný, ale moje fobie mi nedovolila se s ní stýkat více, než když mi nesla tašky s nákupem. To už ale moje fobie přešla v paranoiu a já si začínal myslet, že mě ta milá hodná paní pomalu a jistě otravuje jídlem co mi nosí. Nic jsem jí neřekl, ani jsem nic nenaznačil, mohla by pojmout podezření a otrávit mě hned. Začal jsem jí tedy méně často říkat o nákupy, abych si jí držel co nejdál od těla.

Mezitím mě začali opouštět i moji smyšlení přátelé a já často trpěl depresemi, které jsem léčil velkými dávkami alkoholu od oné paní. Když jsem se hodně opil, což bylo velmi časté, dostával jsem nekontrolovatelné záchvaty vzteku, při kterých jsem ničil veškerý nábytek v bytě. Musel jsem dělat velký rámus, protože se u mích dveří často objevovali policisté. Věděl jsem že je na mě zavolal ten mladý pár, co bydlel vedle mě. Měli velký zájem o můj byt, ale já se tak snadno chytit nenechám. Pořídil jsem si bezpečnostní dveře a zvukovou izolaci na stěny, aby mě nemohl nikdo odposlouchávat. A svůj kontakt se starou paní jsem omezil na tolik, že jsem měl ve dveřích otvor, kterým mi podávala tašky s jídlem a pitím.

Po mích přátelích mi zbyl v hlavě jen hlas. Říkal mi, co nového se děje v mém okolí, kdo a jak se mi snaží uškodit. Také mi radil co mám dělat abych přežil. Začal jsem si doma ze svých malých příjmů stavět malou bombu pro případ, že by se někdo dostal až ke mně. Přece ho nenechám jen tak odejít. Mí závistiví sousedé mě pravděpodobně i přes izolaci slýchávali, jak se po nocích dohaduji s hlasem v mé hlavě o té výbušnině a zavolali na mě zásahovku. Měl jsem to tušit. Vyrazili mi dveře a našli nedokončenou bombu poslední záchrany. Ihned mě odvedli na stanici a když zjistili v jakém jsem stavu, předali mě do péče psychiatrům.

Nyní trávím svůj veškerý čas zavřený v malém pokoji bez oken a svých věcí. Pravidelně dostávám léky na uklidnění, ale já vím co jsou opravdu zač. Oni si snad myslí že jsem neprohlédl tu jejich hru. Dlouho se tu nezdržím, musím utéct pryč. Pryč od všech. Toto píšu jako své doznání a zároveň dopis pro vás, pro ty, co si myslí, že mě jednou pro vždy dostanou. Hlas v mé hlavě je hlasitější než kdy jindy a dnes se mi podařilo na obědě ukrást vidličku. Vím že mi za chvíli přinesou ony zákeřné léky. Jsem připraven, už mě tu nenajdou. Teď rychle, už jdou.

Publikoval(a): davidziak, 7.4.2016