.....
.....
Anotace: .................
BEZDOMOVEC
Zmačkaný starý papír ve tvaru zažloutlé kuličky se potácí ulicí. Zavadil o nohu bezdomovce opřeného o cihlovou zeď, navlhlou od plísně a lidské nenávisti. Starý otrhaný klobouk položený vedle něho prosící o pár drobáků, je prázdný jako bezdomovcův žaludek. Propadlé zelené oči do lebky si přejí jen kousek tepla a stravy. Tolik jim chybí lidské slovo, dotek, probuzení. Jsou opilé ředěným alkoholem ze smutku a bezmoci. Strniště na opuchlých tváří od lednového mrazu je prošedivělé a ulepené od pouličních výparů. Dlaně schované v podpaží, aby tělo zbytečně neplýtvalo svým už tak chabým teplem, křičí. Krev proudí zřejmě pomalu, ale přesto se na chvilku rozhoří a probouzí, když si ty propadlé oči konečně všimnou zažloutlé kuličky u pravé nohy. Nepředpokládá, že by tam bylo něco, co by mohlo spasit jeho osud, spíš něco co na chviličku jeho myšlenky odvede od falešně notujícího hladového žaludku a od palčivé zimy, která bodá do jeho končetin, jako tisíce malých ostrých nožíků. Ztuhlými prsty, jimž už ani nepomáhají rukavice vycpané vatou, rozbaluje kuličku a občas nemotorně natrhne papír, jelikož zima vyplenila všechen cit v nohou i v rukách. Oči pomalu sklání dolů k nadpisu Panoptikum. Ještě nasaje do plic ten palčivě nahořklý vzduch a oči se dávají do pomalého plynulého pohybu, jakoby opisovaly linku, zleva doprava. Ochablé mimické svaly se občas pokoušejí zhoupnout do stran, ale místo úsměvu se ukazují zubem času vyryté hluboké vrásky, které spíš zvýrazňují životem způsobený smutek. Prásk prásk. Světlo lampy se vzneslo na ulici, jako malé zářivé vločky sněhu, ale po dopadnutí nejsou zdaleka tak zářivé, naopak mají podobné zbarvení jako některé lidské duše pochodující po tomto světě. Střípky připomínají zašedlý vyhaslý život lapen v černé mourové síti. Ten muž sedící na zemi se teď snaží zachytit alespoň světlo z vedlejšího krámku, z kterého se line prazvláštní neidentifikovatelná vůně. Avšak mužův vrozený lidský smysl zvaný čich, léty strávenými tuláckým živobytím, otupěl. Takže mu ten zápach ani nevadí, vlastně ho už vůbec není jeho nos schopný cítit, protože už si na ledacos za tu dobu venku zvykl.
Ty zelené propadlé oči jsou dnes dost unavené, i když už dávno šly spát a jejich dřívější spektrum plovoucí po různorodých řekách, si vzal ten věčný spánek s sebou. Všechen ten třpyt, život, lidskost, porozumění, touha a citlivost jsou pohřbeny hluboko v srdci už několik dlouhých let. Ale přesto jimi dnes na moment projel plamínek čehosi. Jelikož pár chvil po roztříštění se lampy na chodník, se začaly lesknout. Vrásky, rýhy, jizvy jsou teď jasnější než kdy jindy. Celou tvář najednou zachvátil nával stařeckých slz, které jsou však jedinou živou emocí v té ulici, v tom městě, v té širé zemi. Vsakují se do kostkovaného obnošeného kabátu a tvoří na něm nepatrné mokré skvrnky, jež všechen ten cit zase umlčují. Papír sice už předtím někým zmuchlaný, úhledně překládá napůl a pak znovu a bezpečně ho vkládá do náprsní kapsy, na kterou si posléze dvakrát poklepe na ujištěnou pravou rukou.
Jenže hned na to přichází příšerné pískání v uších, srdce buší, jako právě zatčený zločinec na mříže. Jakoby se stále zvětšovalo s vyšším a vyšším pískáním v uších, mříže se pomalu začínají do něj otiskávat. Dlaně úpěnlivě narážejí do hlavy, aby všechnu tu náhlou a nesnesitelnou bolest zastavila. Má pocit, že jeho tělo uvnitř hoří, bortí se a proměňuje v doutnající prach. Potácí se ulicí, ty zelené oči prosí o pomoc. Ale lidé kolem to berou spíš jako dobrou příležitost k tomu, natočit nějaké rádoby zajímavé video.Všichni se snaží urychleně nahmatat telefon v kapsách, kabelkách, bundách. Někteří se tupě ušklebují, ukazují si prstem a šťouchají jeden do druhého, aby na toho nebohého muže upozornili co nejvíce lidí.
Zatímco bezdomovec se s námahou snaží říct si o pomoc, ale marně. Vyschlé hlasivky nechtějí poslechnout. A tak vydává jen chrchlavé zvuky, které však mluví za vše. Jenže i přesto, že jsou v té ulici desítky lidí, nikdo z nich nevnímá. Jen reagují na situaci a jejich instinkt jim velí jasně:“Rychle to natoč, ať jsi první kdo to pověsí na internet, ať to vidí co nejvíc lidí, to bude velký.“ Mužovy oči se zalily zoufalstvím a ústa naposledy nasákla vlhký lednový vzduch dovnitř hořícího těla. Mokré rty od krve propouštěly ven poslední chroptivé zvuky. Pak tělo padlo na tvrdý chodník a lebka dopadla na roh obrubníku. Krev utíkala po korytech dlažebních kostek.
Poslední „stateční“ si natočili všechno od začátku až do konce, většina hlupáků se ale do minuty rozutekla. Ulice najednou byla zase klidná. Žádné šumivé hlasy, hlasitý smích, či hysterický křik dětí, nic. Jen silný vítr hrál do oken, kanálů, odlehlých uliček, komínů, průchodů a vůbec do všech skulin, svou tajemnou hudbu, jejíž ozvěna se odrážela od nebe až do celého světa. Krátce na to začalo pršet a všechna špína z toho dne se rozpustila v zapomnění. Až na úhledně srovnaný dvakrát složený, zažloutlý, pochroumaný papír v obnošeném kabátu. Panoptikum dokázalo to, co nikdo z těch tápajících duší za uplynulé roky. Znovu alespoň na malou chvilku probudit mužovo srdce, zase to spektrum s různorodými řekami v jeho očích, záblesk života, radosti a zároveň znovu oživlé emoce, které odjakživa proudily jeho tělem, jako malé nepatrné nitky, pro lidský život však nesmírně důležité a až nyní po tak dlouhé době odloučení opět probuzené.
Publikoval(a):
slzy-deště, 8.4.2016