Anotace: krátká povídka

V zajetí snu o budoucnosti

Černé prázdno dlouho vyplňovalo jeho spící mysl. Předtím. Co bylo vlastně předtím? Obrazy malované pestrými barvami jeho již dávno minulého života? Obrazy plné štěstí a lásky? Vše zmizelo. Vybledlo, ztmavlo, zešedlo díky pomalu ale neúprosně se snášející temnotě. Zůstala jen prázdnota vyplňující lidský mozek, jen několik málo vzpomínek, které přetrvaly.

Dokud tmu neodehnalo světlo, uplynulo ještě hodně času. Kolik přesně to nedokázal svými slovy vyjádřit. Ono bílé světlo zprvu přineslo radost. Radost z vysvobození. Záhy však dalo život i nesmírnému strachu, jenž pramenil z bolesti, která pomalu počala sžírat nejen jeho mysl nýbrž i tělo. Bílý oheň jej zachvátil a spaloval jej rychle a zároveň pomalu. Kdyby muka, jež prožil, byly stohy knih, jednomu člověku by jen chvilku trvalo, než by je všechny podruhé přečetl a utřídil si o nich myšlenky. Kdyby muka, jež prožil, byly příběhy, nevystačil by papír, který by je dokázal pojmout.

Po staletích utrpení světlo náhle zmizelo. Tak náhle, až ho to vyděsilo. Bolest odešla, začal opět cítit údy svého těla, opět začal přemýšlet. A slyšet. Jeho ušní bubínky jemně podráždil ženský hlas. Tak přátelský, srdečný, pevný. Zvědavost zastoupila třetí místo v žebříčku jeho znovuobjevených pocitů. Neplýtval časem a otevřel oči. Temnota přenechala své místo světlu a světlo zmizelo jen proto, aby v té chvíli začal vidět barvy. Byl jimi uchvácen. Několikrát zamrkal a zvykl si na jejich ostrost a nepoddajnost, které způsobovaly slabou bolest jeho očí.

"Vše bude zase v pořádku," zazněl podruhé ženský hlas.

Až poté si jí všimnul. Skrze barvy počal vidět předměty a lidi. Ona nad ním stála, v šedém oděná vyhlížela podobně jako okolní prostor. V obličeji zářila barvami kůže člověka zklamaného světem, barvami tmavých rtů, lesknoucích se šedých očí a černých vlasů, padajících jí přes hruď i záda. Chtěl promluvit, ale hlasu se mu nedostávalo.

"Ničeho se nebojte. Vše bude zase v pořádku," opakovala se a přitom natáhla ruku a stiskla několik tlačítek na jednom z řady blikajících přístrojů, stojících z jedné strany jeho postele. Sledoval její ladně se pohybující tenké prsty, přičemž si všiml vypálených identifikačních čísel na jejím předloktí, jež odkryl odhrnutý rukáv. Zneklidnil.

"Kde to jsem?" pronesl náhle do poloticha s obtížemi.

Ona odvrátila pohled od svíticích displejů a zahleděla se mu do očí. "Tam kde je tvé místo," odpověděla na jeho otázku.

"A kdo jsem?" zeptal se zmateně.
Žena na chvíli zaváhala. "Muž minulosti," odvětila nakonec. "Té minulosti, jež se jevila horší, než ve skutečnosti byla. Její budoucnost, naše přítomnost, se vedle ní ukázala mnohem temněji a nepříjemněji. A nyní si již odpočiňte. Musíte být vysílený." Pohladila ho po hlavě bez vlasů, otočila se a pomalu odcházela.

"Já tu nechci zůstávat sám. Chci domů, zpět ke svým přátelům," křikl žalostně k jejím zádům.

"Vždyť jsi doma." Svá slova již vyslovila vyrovnaněji.

Poté se pokojem nakrátko rozezněl zvuk pohybujících se dveří. Zůstal zase sám. "Tohle není můj domov," řekl polohlasem k sobě a pokusil se otočit hlavu na levou stranu. Odlesk na jeho těle ho ale přiměl zahledět se na sebe. Nevěřil svým očím. Jeho paže, trup i nohy byly v celém svém objemu rozděleny biomechanickými spoji, jejichž červené a zelené kontrolky probleskovaly pomalu houstnoucím šerem. Oněch spojů se používalo v kryogenických technologiích pro vězeňské systémy, potřebných pro dlouhé cesty napříč Galaxií. Zdrcen onou skutečností, naplněný strachem ze sebe strhal trubice zavedené ke svým orgánům. Pocítil slabost, ale nemohl přestat. Kdesi za zdí se rozeřval výstražný signál. Přidržuje se kovových madel okolních prázdných postelí došel až k černému závěsu, který halil polovinu levé stěny. Uchopil jej a trhnul s ním k jedné straně.

Neudržel rovnováhu a padl do kaluže vlastní krve, tekoucí z ran po jeho těle. Vysílený se zadíval z obnaženého okna a pohlédl do venkovního vesmírného prostoru. Polovinu jeho zorného pole zaujímala temně zelená planeta, žhnoucí bílými nitkami blesků gigantických pozemních bouří. Mimo odkapávání krve zaslechl i dveře a kroky.

"Kde to jsem?" otázal se z posledních sil přicházející ženy. Oči mu zvlhly slzami.

"Přeci doma," odpověděla a chytila jej za ruce.

Publikoval(a): ROMIO, 6.11.2010