Anotace: Příběh ze čtyř úhlů pohledu

Vypravěč

Byl první týden dlouho očekávaného jara. V paláci se rozehrával orchestr barev a světla prosvítajícího skrz barevná sklíčka lomených oken. Všichni byli v dobré náladě. Princ dnes očekával návštěvu, věrného přítele z Francie. Nemohl se na něj dočkat. Byl jediný, ke komu měl tak blízko. Když konečně dorazil ve svém zlatém kočáře taženého plnokrevnými grošáky, na tváři z něj sršila radost a vzrušení. Sir Edward je konečně tady. Uvítal ho vřelým, upřímným úsměvem. Po jeho boku se cítil silnější, odvážnější. Těšil se na něj celou zimu. Ihned po přivítání se odebrali do velkého sálu, poručili si 2 sklenice portského, sedli si naproti sobě do luxusních, kožených křesel a vedli asi tří hodinovou konverzaci o všem možném. Poté se princ zeptal svého přítele, co by chtěl nyní podniknout. Sir Edward ihned navrhl, že by chtěl uspořádat hon na lišku. Princ usoudil, že to je velmi dobrý nápad. Napřed však musí dát vědět správci lesa. Sir Edward vykulil oči, a podíval se nechápavým pohledem na prince. ,,Vy tady musíte dávat vědět vašemu služebnictvu, co se chystáte dělat?‘‘ ,,Ne ale...‘‘ ,,Výborně! Tak na co čekáme?‘‘ Vykřikl energicky Sir Edward. Princ chtěl před svým dobrým přítelem vystoupit v ‘‘dobrém světle‘‘, proto už nic nenamítal, ikdyž jeho dobré svědomí mělo s tímto počinem malý problém. Nicméně nechali strojit koně a když bylo vše připraveno, vyjeli ke kraji lesa, kde se chystali vypustit lišku. Měli těch nejlepších 7 loveckých psů, na které byl princ hrdý. ,,Vypustit lišku!‘‘ Rozkázal Sir Edward. Přesně čtyři a půl minuty, 280 sekund po vypuštění lišky dali pokyn loveským psům, kteří se štěkotem vyběhli směrem do lesa. Princ, Sir Edward a 3 další lovci, všichni v loveckém kroji, vyrazili za psy. Sir Edward byl v rauši. Miloval hony. Hnal se za liškou jako divý, hnal koně, co mohl, chtěl být ten, kdo ji skolí. Prince i lovce nechal za sebou, ani si nevšiml, že už jsou daleko za ním. Několikrát vystřelil do vzduchu. Jen tak, zvuk střelby ho vzrušoval. Když se dostal k jezírku, za křovím zřel pohyb. Ihned, bezmyšlenkovitě vystřelil. V tom uviděl Prince s lovci, jak se ženou asi 20 metrů nalevo od něj. Úplně na ně zapoměl. Aby neměl výčitky svědomí, rozhodl se k nim opět připojit. Zanedlouho uviděli lišku, která byla na pokraji svých sil. Odpočívala u jezírka v jižní části lesa. Už nemohla dál. Princ i sir Edward sesedli z koně, ani nemuseli být tišší. Věděli, že liška už nikam utíkat nebude. ,,Ujměte se toho, příteli.‘‘ pravil sir Edward princi. ,,Nikoliv, drahý Edwarde.‘‘ Pravil princ. Tu čest ponechám Vám. Sir Edward Zamířil, zaostřil okem na hledí, pomalu vydechl a liška uslyšela poslední výstřel. ,,Byl to, věru dobrý lov‘‘, pravil princ.

Les
Jsem Les. Jsem starý. Hodně starý. Stromy a rostliny se mění. Ale pořád jsem to já. Asi existují větší lesy, ale myslím, že i já jsem dost velký. Jen zvířat je tu málo. To je tím hlukem, který dělají lidé. Neumí se v lese chovat. Zvířata se bojí lidí, protože dělají hluk. Protože zabíjejí zvířata. A ta to dokáží vycítit. Kromě dvou dřevorubců, kteří kácí mé nemocné stromy, sem jezdí zvláštní lidé na koních. Všichni mají červené oblečky, to mě vždy pobaví. Vypadají jako veverky, co se naučili střílet. Nemám je rád. Zabíjejí lišky. A ničí klid a harmonii, co tu je.
Jednou, zase když pořádali ty jejich zvrácené hony, jsem v sobě ucítil lidskou krev. Prosakovala do hlíny. Bylo jí hodně. Lidská krev je zvláštní tekutina. Znám zvířecí krev. Tahle byla jiná. Chutnala daleko víc železitě. Pořád jí cítím.

Matěj

Jmenuju se Matěj. Kamarádi mi ňijak neříkaj, páč žádné nemám. Jsem dřevorubcem, co jsem unesl sekyru. Můj otec mě bral do lesa už jako malýho špunta. Učil mě, jak správně brousit ostří, jak poznat nemocnej strom. Otec byl správcem rozlehlýho královskýho lesa, kde se pořádaly hony na lišky. Umřel před sedmi lety. Teď mám les na starost já.
Můj otec umřel při nehodě. Byl zastřelen kulkou, která nebyla pro něj. Nedopatření tomu říkali. Povím vám, jak to bylo. Jednoho jarního dne, kdy stromy kvetly a les voněl čerstvě vykvetlou trávou a tlejícím jehličím, byl můj otec v lese.Kontroloval a kácel stromy, tak jak to dělal každej den. Jenom když se pořádaly hony tak měl volno. To jsme většinou pracovali na našem srubu. Ten den byl jako ostatní. Jen nevěděl, že se ta smetánka rozhodla udělat si hon na lišku. Nevím proč nám to předem neřekli. Stalo se. Já byl s ním. Vždycky jsem s ním chodil. Zrovna jsme káceli mohutnej jasan, kterýho napadla dřevomorka. Musel rychle pryč aby se nenakazili další stromy. Když v tu se najednou ozval štěkot loveckejch psů. Otec to hned slyšel a zarazil se. ‚,U všech ďasů!‘‘ zařval. ,,To si snad dělaj srandu ne!?‘‘ Asi 20 metrů od nás proběhla liška. Běžela k jižní části lesa. Měla dost na spěch. Poté se ozvalo několik výstřelů z pušky. Otec na mě křikl, že se mám okamžitě vylýzt na strom. Na stromy jsem uměl tehdy lozit jedna báseň. Na koruně toho jasanu jsem byl než bys do pěti napočítal. Otec se rozhodl vylizt za mnou. Zrovna když skočil na větev, vozval se výstřel. Otec se pustil větve a spadl na zem. ,,Tato!‘‘ zařval jsem zděšeně. Z jeho břicha začala týct krev. Lezl jsem dolů, za ním. ,,Zůstaň na hoře!‘‘ okřikl mě! ,,Zůstaň, budu v pořádku‘‘ zakřičel mezi jeho četnejma nadávkama na účet panstva. Když střelba utichla, hnedka jsem skočil za ním dolů. Ještě dejchal. Vzal jsem ho na rameno a táhl jsem ho do srubu. Měl jsem v sobě vztek. A strach. Neuvěřitelnej strach. Když jsme dorazili do srubu, hnedka jsem šel pro vobvaz, měl břicho projetý kulkou. Byl vždycky u postele. Když jsem se vrátil, už nedejchal. Můj tata nedejchal.
Ta blbá smetánka ani nevěděla, co udělala. Tak jsem šel se sekerou v ruce do paláce a všechno jim řek. Měl jsem v sobě tolik vzteku. Viděli to na mě. Slyšeli mě. Na konci mýho proslovu řekli, jestli chci dělat správce. Měl jsem sto chutí poslat je vy víte kam. Ale podusil jsem to v sobě a řek že teda jo. Nic jinýho neumim. A les mám rád. Jen mě to furt tíží. Stromy teď nesekám s láskou, ale s nenávistí. Na kácení si vybíjím vztek. Ikdyž nechci. Ale tak to prostě je. Ten Jasan tam stojí dodnes, nakonec jsem ho nechal stát. Jako připomínku. Třeba si s ním poradí datel nebo strakapoudi.


Kulka.
Povím vám svůj příběh. Každá z nás ho má. Vyrobili mě do 7mi milimetrových hlavní pušek Stepward & Sons. Byla jsem ukována z té nejkvalitnější oceli, jakou můžete v naší říši nalézt. Né každý by si mě mohl dovolit. Putovala jsem mezi ostatními kulkami do královského paláce. Když jsem poprvé spatřila světlo světa, bylo to někde na kraji lesa. Zase tma. Paráda. Na tento okamžik se připravuje každá kulka. Když ruka člověka zmáčkně spoušť, střelný prach a hlavěň mi dá rychlost až tisíc metrů za sekundu. To je rychlost, co říkáte? Dobře jsem věděla, že člověk, co mě vystřelí, je lovec. Takže nejspíš skončím v ňejakém zvířeti. Skvělé. Vždy mě zajímalo, jestli ten na koho budu vystřelena bude zabit mnou, kulkou, nebo tím, kdo mě vystřelil. Nejspíš Na tom máme rovný podíl. S tím jak, kdy a na koho mě vystřelí, nemůžu nic udělat. Ikdyž bych třeba chtěla. Nikoho totiž nezajímá, že by kulka mohla být pacifista. Ale takový je náš život.
Houpu se spolu s ostatníma kulkama ve váčku na broky. Na každou dojde. Teď jsem na řadě já. Muž s plnovousem a legračně vypadajícím oblečkem mě nacpal spolu se střelným prachem do hlavně. A je to tady. Nadešla má chvíle. Jsem trochu nervózní, ale to asi každá kulka před tím, než jí vystřelí. Za mnou to zasyčelo, cítím rychlý nával tepla. Jsem katapultována obrovskou rychlostí z hlavně pušky a letím vzduchem. Je to krásný pocit. Nádherný. Teda, než zasáhnete svůj cíl. Ochladil mě vzduch, kterým jsem prorážela neuvěřitelnou rychlostí. Letěla jsem asi čtvrt sekundy. Přibližně 200 metrů. Poté jsem Ve zlomu okamžiku spatřila svůj nebohý cíl. Nebyla to liška, jak jsem předpokládala. K mému překvapení to byl člověk. Postarší muž s dlouhým plnovousem, Který visí jednou rukou za větev stromu. Proletěla jsem tím mužem a zastavila jsem se asi centimetr ve stromu. Začíná mě obalovat smůlou. Díra, kterou jsem vyryla do stromu, je čím dál tím víc mlhavěrší. Nyní žiji ve stromu. Cítím jeho chvění. Je mi tu příjemně. Jsem tu šťastná.

Publikoval(a): richie., 17.5.2016