Básničky, Poezie, Verše

v

Dopis lidického dítěte

Dopis lidického dítěte

ŠaDaB Povídky » Historické

Anotace: "Zdravý člověk má nespočet přání, nemocný jen jedno." Stejně tomu může být, když vám jde o život - MÁTE JEN JEDNO PŘÁNÍ!

Bylo mi tehdy čerstvě 11 let, když jsem začal poprvé tušit, že vše není úplně v pořádku. Bylo to dne, kdy jsem poprvé na vlastní oči viděl vojáky SS, kteří se zastavili u statku  rodin Horáků a Stříbrných. Obě rodiny jsem velmi dobře znal a několikrát jsem u nich s rodinou večeřel.
Maminka mi vždycky říkala, že když uvidím někde nějakého vojáka či policistu, mám ho slušně pozdravit a potom utíkat co nejdál dokážu. Ten osudný den, kdy jsem měl poprvé možnost využít maminčinu radu, jsem to neudělal. Maminčinu radu, jsem to neudělal. Skutečně jsem chtěl policistu slušně pozdravit, ale nervozita byla silnější než já, a tak ze mě vyšlo něco, co by si maminka určitě jako slušný pozdrav nepředstavovala. Voják, který vypadal jako velitel celé skupiny, jen pokynul mrzutě hlavou. Pochopil jsem, že to znamenalo, abych tu již dále neokouněl a hleděl si svého. Mezi tím ostatní vojáci vtrhli dovnitř statku a křičeli něco, čemu jsem moc nerozuměl, ale rozpoznal jsem, že to bylo německy.
Zašel jsem za roh, na druhé straně náměstí, a tam, s velkým strachem pozoroval, co se bude dít dál. Po chvíli vyšli vojáci ven a před sebou vedli všechny členy obou rodin. Naskládali je do auta a odjeli. Celou cestu domů, jsem přemýšlel. co asi Horákovi a Stříbrní museli udělat, že pro ně přijeli vojáci. Když jsem přišel domů, řekl jsem všechno mamince, která zůstala zděšeně stát a nezmohla se ani na slovo. Po chvíli mi řekla, že mám zůstat doma, a že ona za chvíli přijde. Neřekla mi kam jde, ale já jsem tušil, že se jde někoho zeptat, co se doopravdy stalo.
Náš dům měl velmi tenké zdi, takže když někdo mluvil na opačné straně místnosti, i přes zeď, bylo slyšet o čem je řeč. Mnohdy jsem takhle uslyšel, co dostanu k narozeninám, nebo že se pojede na výlet. Tuhle noc jsem však slyšel, předstírajíc spánek, rozhovor maminky s tatínkem o dnešní události. Můj tatínek vyprávěl, co zaslechl v továrně na výrobu baterií, kde pracoval. Byl to rozhovor ředitele továrny s četníky o jistém dopisu, který by mohl mít něco společného s atentátem na  Heidrich Reinharda a maminka mu na oplátku řekla, že si dnes vojáci příšli pro rodinu Horáků a Stříbrných.
Jednoho letního podvečera, když jsem se akorát vrátil z cesty pro vajíčka, jsem uviděl maminku, jak sedí na posteli  a brečí. Tatínek se jí snažil utěšit, ale ať byla jeho slova přelíbeznější, maminka neustávala plakat. Okamžitě, jak jsem vstoupil do dveří, tatínek se na mě smutně podíval, přikynul mi, ať jdu k němu a já věděl, že se muselo stát něco hrozného. Neměl jsem odvahu se zeptat, co se opravdu stalo, protože jsem se bál, že realita bude krutější, než moje dětské mínění.
Po chvíli jsem uslyšel výstřel, následovalo několik zděšených výkřiků a já mezi nimi rozpoznal křik naší sousedky, u které jsem byl před chvíli pro vajíčka. Tatínek nás s maminkou rychle hnal pod postel, ať se schováme. Řekl, že za žádnou cenu nemáme vylézat. Pak dal pusu mamince i mně, oba nás objal a odešel z místnosti. Ještě před tím, než jsem se schoval pod postel, jsem v okně  zahlédl, jak vojáci vtrhávají do všech domů a vyvádí jejich obyvatele. Měl jsem dokonce pocit, že jsem zahlédl toho, který mi nedávno, dne kdy jsem poprvé uviděl vojáky SS, přikynul ať si hledím svého.
Schovali jsme se s maminkou pod jednu postel a při tom se pevně objímali. V tom někdo vtrhnul do našeho domu a maminka mě sevřela ještě pevněji. Rozrazil dveře do pokoje a já uviděl, jak se pod jeho  černými botami prohýba naše dřevěná podlaha. Měl jsem takový strach, že jsem se bál, aby neuslyšel tlukot mého srdce. Z mého zamyšlení, zdali je to vůbec možné, mě vytrhla obrovská rána, která byla způsobena převrhnutím maminčiného nočního stolku. Pak se muž ve vysokých černých botách sehnul a uviděl maminku pod postelí. Asi si myslel, že pod jednu postel se nemůžou vejít dva lidi nebo ho to prostě nenapadlo, ale po vytáhnutí maminky se chystal odejít. Jenže to už sem to nemohl udržet a vydal jsem ze sebe tichý zvuk zoufalství.Dodnes si pamatuji ten jeho vítězný výraz ve tváři, když mě našel. Spolu s několika muži nás s maminkou odvedli do auta, kde byly nashromážděny už skoro všechny ženy a děti z celé vesnice. Když se auto rozjíždělo, zahlédl jsem naposledy svého otce, jak je odváděn do stodoly spolu s ostatními muži. Nevím to jistě, ale myslím si, že se naše pohledy na chvíli střetly a naposledy se rozloučili.
Po příjezdu do kladenské tělocvičny jsem byl spolu s maminkou přidělen do skupiny, která byla určena k odvozu do koncentračních táboru. Což pro nás znamenalo další cestováni v nákladním prostoru vozidla a jistou smrt.
Po cestě do koncentračního tábora nikdo nepromluvil ani slovo, jen občas byly slyšet tiché nářky. Když jsme přijeli na místo, kde jsme měli počkat až se uvolní místo v plynových komorách, uviděl jsem tam toho vojáka, kterého jsem spatřil při odvádění Horákových a Stříbrných, a pak když nás vojáci přepadli. Přišel jsem tedy za ním a zeptal jsem se ho, jestli smím mít poslední přání. Opovědí mi bylo úplně stejné pokývnutí, které jsem dostal tehdy na pozdrav. Tedy pohled, který říkal, ať si hledím svého. Ale tentokrát jsem se nenechal tak lehce odbýt a zeptal jsem se ho znovu:
 „Pane, prosím, dejte mi tužku a papír, ať si můžu naposledy zakreslit.“ Na tuto prosbu reagoval voják udiveně. Bylo vidět, že čekal spíž prosbu o propuštění. Každopádně se v něm nejspíš pohnula ta trocha svědomí, kterou člověk dostane do výbavý při narození pro všechny případy, a splnil mi mé poslední přání.
A tak jsem dostal možnost zapsat svůj příběh a podělit se aspoň částečně o své pocity. Doufám, že tento dopis někdo najde a využije ho k tomu, aby se takováto strašná událost již nikdy neopakovala.
Jsme na řadě…………
Publikoval(a): ŠaDaB, 23.6.2016
Přečteno (78x)
Tipy (2) ... dát Tip/SuperTip
Poslední tipující: Mirastus

Spodek

Stránka generována 3.4.2020 02:02
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti