Anotace: Jednou na rybách...

Nad jezerem se zvedl vítr. Konečně to pořádně zafouká, rozhýbe se hladina a kapři začnou být aktivní. Vlny šplouchají pod břehem, rozbíjí jej a voda se zakaluje. Loďka sebou háže sem a tam, ale je u kůlu dobře přivázaná.
Dva dny jsem na ní vyjížděl daleko od břehu, abych si zakrmil lovné místo.
A už další dva dny sem jezdím, sedím na svém oblíbeném fleku a marně čekám na kapří záběr. Divné.
Opodál si zabral místo jakýsi rybář. V životě jsem ho tu neviděl.
Rukou naznačil pozdrav.
"Petrův Zdar!", zavolal jsem a pozvedl ruku také.
Kde se tu vzal? Odhaduji, že bude mít nejmíň osmdesát roků, možná i víc.
Dívám se, s jakou námahou provedl nához.
No, aby taky ne! Vždyť on má, kristepane, pruty Lipna, modré plné lamináty a ty navijáky, to snad není pravda, to jsou přece Tapy! A ta čihátka? Korkové špunty! Já žasnu! Že by tady filmaři točili nějakou retro reklamu?
Ten vercajk musí být půjčený z Rybářského múzea.
Žádný filmařský štáb nepřijel.

Ten snad stoletý děda nahodil i druhou udici ze dva metry od břehu.
Za deset minut s heknutím zasekl kapra. Starý naviják Tap jen hrčel, plný laminát se pěkně prohýbal a silon jeho udice ve větru jen zpíval, jak si kapr vyjel doprostřed jezera.
Opřel jsem se do svého rybářského nádobíčka. Shimano. To je paráda a kvalita. Děličky i navijáky mě nikdy nezradily.
Nástrahu dávám boilies. Kapří guláš. Ten mají tady velcí kapři moc rádi. K háčku přidělávám punčošku plnou vnadících pelet.
Pletená šňůra zasvištěla při odhozu a dopad olůvka byl někde na hranici osmdesáti metrů. Kásný nához, sám jsem se musel pochválit.
Děda to zaregistroval, kam jsem nahodil. Nechápavě zakroutil hlavou.
Konečně zdolal svého kapra. Když jej podebíral do podběráku, tipl jsem ho tak na dobrých 70 cm.
Pěkný kousek!
Obtížně si poklekl a rybu opatrně vyhákl i bez peánu. Když jej pouštěl zpět vodě, tak na mne zavolal.
„Pane kolego, tož ten je, co..?“
Dědáčku, no jen se z toho neposer… Jak mi zabere, tak to teprve uvidíš, jaké ryby tu máme!
"Jo...Parádní kousek, gratuluji!"
Položil jsem prut do vidliček, nastavil jsem hlasitost a tón na signalizátoru záběrů.
Stáhl jsem i druhý prut, abych vyměnil nástrahu. Nechcete brát, šupináči, tak zkusím rohlíkový boilies.
Švihl jsem prutem a olovo letělo stejně daleko, jako u první udice. Tak tam budou, tam je to přece prokrmené.
Děda mezitím něco napíchl na háček své udice. Neviděl jsem ale co, otočil se ke mně zády. Tajnůstkář.
Zase s heknutím nahodil sotva ze tři metry daleko od břehu.
Blázen starý! Copak neví, že se tady krmí daleko od břehu?
Asi mu to bylo fuk. Za chvilku zasekl dalšího kapra.
Naviják jen hrčel, jak kapr táhl. Hmm, to bude taky slušný kousek.
Znechuceně jsem se díval, jak s rybou bojuje.
Když byl kapr v podběráku, tak ho dědek měřil.
„Má 60 cm, je to naháč, vysoký a zdravý, pane jo, dneska ale hezky berou, co, mladý?“
„ Hlavně, že neprší! A konečně fouká… Jak, dneska hezky berou?! Sedím tu už druhý den a jsem bez záběru, mám to tam vzadu zakrmené a nic, tak jak, dneska berou?!“
Vycítil z mých slov hořkost a zklamání.
„Na co chytáš, smím-li se zeptat?“
„Na co…Na boilies. Kapří guláš, to je věc!“
„Jo? A že jsi bez záběru…Kapři... a že by měli rádi guláš? Poslouchej, nikdy nikomu nelži!“
„ To příjde, mám čas… A proč bych vám měl lhát? Ale taky se zeptám. A na co chytáte vy, že jste během půl hodinky vytáhl dva takové macky? Co dobrého jim servírujete?“
„Ááále, jako vždy, kolínka s povařeným mákem…“
Nevěřícně poslouchám jeho hlas v zesilujícím se větru. Dělá si ze mě kozy?
„Mladýýý, já ti nelžu, fakt na kolínka s mákem!“
„Nechte si ty kecy pro vašu! Na kolínka…A s mákem! To vám budu tak věřit! Nakonec přidáte, že jste taky vytáhl z vody lampu karbidku, která ještě svítila…Že jo?“
Stoletý se jen zasmál.
„Jo.To je dobrý, ale starý vtip! Taky ho znám. Ty mi teď řekneš, žes dostal kapra tak 150 cm. A já ti to samozřejmě věřit nebudu, že jo, tak mi řekneš, když já tu lampu zhasnu, tak že ty z toho kapra slevíš, že měl jen 80 cm!“
To už děda přicházel ke mně.
„Nechoďte od udic, nebo je utopíte, jak je kapr vytrhne z vidliček!“
„Mladý, neboj, mám povolené cívky na brzdě…“
„Já do vás, pane kolego nechci vyrypovat, já jen, že jsem vám řekl popravdě, na co chytám já, a vy si ze mě děláte srandu… Na kolínka s vařeným mákem! Co je to za blbost?“
„Tak bacha, mladý! Já nelžu! A víš proč?“
„No jak bych to mohl vědět?“
„Tož dobře poslouchej.
Stalo se to moc dávno. Byl jsem tehdy ještě malý kluk, bylo to za války. Ve vedlejším stavení se schovávali tři partyzáni. Ale někdo je vyzradil. Do vsi přijelo gestapo a vojáci, esesáci. Všude je hledali. Ale ten hospodář je ukryl pod seno na půdě.
Velitel gestapa každého vyslýchal, chtěl vědět, kde ti banditi jsou, u koho se ukrývají. Když vyslýchal i toho hospodáře, tak i ten mlčel. Zapíral, že o nich nic neví. Zachoval se moc statečně.
Ten gestapák se rozzuřil a řval, že nechá pro výstrahu postřílet deset náhodně vybraných obyvatel, že je mu jedno, jestli to budou děti, muži či ženy, když se do hodiny ti partyzáni neobjeví.
Na vesnici padla hrůza a strach.
Když to partyzáni na té půdě uslyšeli, tak slezli dolů a sami se němcům vydali. Aby zachránili obyvatele naší vesnice.
Přesvědčovali němce o tom, že o nich nikdo nevěděl, aby nikoho z vesničanů zbytečně nezastřelili.
Esesáci partyzány odvedli na pole a tam je popravili.
Když se vrátili, hospodský musel otevřít hospodu a tam se na ten svůj úspěch opili.
Ale ten velitel gestapa si vzpomněl na hospodáře, u kterého se ti partyzáni schovávali.
Poručil vojákům, aby jej přivedli do hospody.
„Tak tys o nich nevěděl, co?! A co tam žrali, snad mi nechceš tvrdit, že to seno, ve kterém byli zahrabaní! Tys jim musel dávat jídlo a vodu…Přiznej se!“
Ale on mlčel a zapíral.
Tak jej nechal svázat a připoutat k smrkové fošně. Gestapák zapnul na jeho dvorku cirkulárku. Vojáci jej posunovali na té desce ke svištícímu kotouči.
Ještě dnes slyším ten jekot kotouče…Jak křičel strachem, že mu ti dacani uříznou tou pilou hlavu. Ale ne, kdepak hlavu. Chlapče, oni mu uřízli obě nohy! Jak se smáli, když z něj stříkala krev… Ale nezabili ho. On to přežil. Byl to hrozný pohled.“
Dědek se odmlčel. Asi byla ta vzpomínka moc krutá.
Co to má ale co do činění s rybolovem?
„Smutné… Proč mu to ale udělali? Z pomsty?“
„Kdepak! Pro poučení celé vsi!“
„Pro poučení, panebože a pro jaké, to nechápu, nerozumím tomu.“
Stoletý dědek se hořce usmál.
„Lhát se nemá. Nikdy. Nikdy nelži!“
„Pořád to nechápu…“
„Ne? Vždyť je to tak snadné… Lež má krátké nohy!“
Páni! Tak to je gól.
Lež má krátké nohy!
„Tak co, mladý, nechceš hrstku těch mojich kolínek? Stejně budu pomalu muset končit. A haž jim to jen pod nohy, kousek od břehu, tam jsou ti největší macci, na co to prat kamsi doprostředka…“
„Děkuju, přijdu si za váma pro pár kolínek. A bacha, slyším, že vám hvízdá brzda, máte tam zase kapra, běžte si k tomu…“
Děda se šoural ke svým udicím.
Zasekl a opět si pohrál s velkým kaprem. To snad není pravda! Já to krmil dva dny a hovno, zlatá rybko… Ani šupina!
Stáhl jsem oba pruty a šel jsem za ním. Pomohl jsem mu kapra podebrat, vyjmout háček z tlamy.
"Tak vidíš mladý,jsou kousek od břehu, najíždí do té kaliny! Buď tak hodný, bolí mě hřbet, pusť ho zpět do vody, nebudeme ho ani měřit..."
Opatrně jsem kapra vzal a položil ho do bijících vln u břehu. Zatřepal ocasem a zmizel ve vodě.
„Měl sis něco přát!“
„Já jej nechytl, přání máte mít vy, ne já…“
Podíval se na mě.
„Nikdy nelži!“
Zabalil svůj letitý vercajk, dal si batoh na záda a řekl mi Petrův zdar!
Do ruky mi nasypal z krabičky kolínka.
Pak pomalu odcházel, dodnes nevím kam. Už jsem jej nikdy u jezera neviděl.
Fakt je, že ty kolínka měl obalené v pomletém máku.
Opravdu si to nevymyslel, nelhal, tak jak to mají rybáři ve zvyku. Některým by nestačilo rozpětí ruk když by předváděli jakého macka chytili.
Ale ani ne tak lhát, spíš jako to, co se odehrává při rybolovu, u vody, jednoduše zveličovat.
Napíchl jsem dvě kolínka na motýlka na háček a podhozem hodil tuto nástrahu tři metry od břehu.
Jestli budu mít záběr, tak mi fakt nelhal.
Jestli ale ne…
Tak už vím, že lež má krátké nohy!
Daleko nedojde.

Publikoval(a): Tonyend, 3.7.2016