Anotace: Pokus o příběh o totalitním světě bez strojů, o přátelství a o síle lidu.

Líza se probudila do slunného červnového rána. Jako každé ráno jí probudila ranní hlídka oznamující budíček. Slunce ukazovalo 8 hodin, takže měla tak půl hodinky, než bude muset vyrazit do školy. Vstala z proleželé postele a převlékla se do školní uniformy. Začala si připravovat tašku, když najednou uslyšela: „Lízo, snídaně“. Rychle si dopřipravila věci a rozběhla se do kuchyně. Každý její krok doprovázelo vrznutí staré dřevěné podlahy. Zastavila se mezi dveřmi do kuchyně a uviděla, že jí otec dělá její oblíbenou snídani - míchaná vajíčka. Ihned zasedla ke stolu a poručila si velkou porci.

Líza bydlela sama jen s otcem ve starém dřevěném domě s rozvrzanými podlahami, oprýskanými zdmi a polorozpadlým nábytkem. Její otec si nemohl dovolit moderní dům s kovovou kostrou a novým vybavením. Ve své práci slévače nebral velké peníze a byl pořád sledován kvůli své mrtvé ženě. Lízina matka totiž od mala vykazovala skvělé technické znalosti a nebála se to dávat najevo, což bylo zakázané a velmi tvrdě trestané. V dospělosti, když se seznámila s Líziným otcem, byla již důkladně sledována. Po porodu Lízy si dokázala navrhnout a sestavit veškerý potřebný nábytek pro novorozeně. To samozřejmě neprošlo bez povšimnutí, a tak byla jednou v noci odvedena před soud, shledána vinou ze zločinu technického smýšlení a odsouzena k smrti. Líza si na svou matku samozřejmě nevzpomínala, ale otec jí o ní hodně vyprávěl, jak byla krásná a šikovná, nepoddajná, nebála se říct svůj názor a malá Líza s nadšením poslouchala. Nejvíc se jí ale líbilo, když jí otec vyprávěl o matčiných schopnostech navrhovat a poté vytvářet technické pomůcky a nábytek. Líza byla po matce a pomalu se u ní začínaly objevovat podobné myšlenky a schopnosti jako u její matky.

„A nezapomeň, nemluv ve škole o žádné technice ano?“ řekl jí otec vážným tónem.
„Ano tati, neboj se.“ usmála se na něj Líza.
„Víš přece, co se stalo tvojí matce. Nechci aby mi odvedli i tebe.“ poznamenal posmutněle.
„Vím a slibuju, že mě se to nestane.“ povzbudila otce.
Sluneční hodiny ukazovaly půl 9 a Líza se vypravila do školy. Šla pěšky, stejně jako každý den. Neměla peníze na kočár, ale to jí nevadilo, do školy to měla jen pár ulic. Přišla akorát, než se zamkly dveře. Děti ve škole byly celou dobu výuky drženy jako ve vězení. Dveře ven byly zamčené, okna v nižších patrech taktéž. Přestávky trvaly jen 5 minut a děti se během nich nemohly pohybovat mimo třídu, pokud se nemusely přesouvat do jiné. Na chodbách byl přísný zákaz mluvení a ve třídách jen tiše. Lízu škola nebavila, nic co se učila nebylo pro ni. Bylo jí jedno, jak se jmenuje jaké zvíře, jak dlouho roste jak který strom, na kolik stupňů se musí rozehřát jednotlivý kov, aby byl opracovatelný, nebo z čeho je složena půda. Zajímaly jí stroje. Nic než stroje, výpočty, výkresy a motory. V 10 letech byla velmi vyspělá a nedělalo jí sebemenší problém navrhnout jednoduchý parní strojík, což samozřejmě držela v tajnosti. Učení o strojích bylo ale zakázané. Kdykoliv se u někoho přišlo na to, že učí o strojích, nebo hledá učení o strojích, byl ihned odveden před soud a většinou i odsouzen.

Po škole si děti běžně chodily hrát na hřiště, ale Líza s nimi málokdy šla. Ostatní děti jí neměli rády. Byla jiná než ostatní. Všechny děti z její třídy škola bavila, každý z nich chtěl dělat něco užitečného, jen ona seděla a čekala až bude moct jít konečně domů. Když už šla na hřiště, ostatní se jí smáli za to, že je jiná, že jí nebaví škola, že bude zbytečná pro společnost. Ale jí to nevadilo, věděla svoje. Věděla že ostatní děti jsou nabádány k tomu, aby až vyrostou, byly užitečné pro společnost, našly si své místo a zůstaly u něj. Ona ale takový osud nechtěla. Chtěla si jít vlastní cestou, tak jako to dělala její matka. Bála se, že jí jednou taky odvedou, když si nedá pozor. Bála se, že otec ztratí i ji. A tak jen vždy tiše přihlížela a nechávala si líbit posměšky.

Když nešla na hřiště, nebo rovnou domů, chodila na osamělou louku za městem, kde byla nikým nerušena. Ráda si lehávala do trávy a přemýšlela o tom, jaké to asi bylo za dob, kdy mezi lidmi chodili mechanoidi, kdy se jezdilo v parních autech místo v kočárech s koňmi, vzduchem létala parní letadla a lidé nemuseli skrývat své nadání. Vše, co věděla o době, než byly stroje naprosto zakázány, jí před svou smrtí vyprávěl děda. Moc si přála žít v době parních strojů, spolu se svou matkou. Měla by úplnou rodinu a byla by šťastná. Sice věděla, že je to nesplnitelný sen, ale v jejích myšlenkách existoval svobodný mechanizovaný svět, kam se vždy ráda vracela.

Domů chodila skoro za tmy. Otec jí v tom nebránil, moc dobře věděl kam chodí a co tam dělá. Byl rád že si našla nerušené místo, kde může být sama sebou a nebát se, že jí někdo bude sledovat. Jelikož neměla nikoho jiného, než otce, měla s ním velmi blízký vztah. Každý den chtěla, aby jí vyprávěl, jaký měl den.
„Tak jak bylo dneska ve slévárně?“ zeptala se, když přišla domů.
„Ále, tak znáš to, nic moc.“ odpověděl jí.
„Neřikej, že nic moc. Určitě si dělal nějaký zajímavý odlitky na kočáry, nebo sloupy do koster domů.“
„Vlastně máš pravdu. Dostali jsme zadání na hodně zvláštní kočár, co si navrhnul nějakej chlap z vedení. Takový odlitky si jakživ neviděla. Žádný kulatý středy kol, ale osmihrany. A né jen čtyry, ale rovnou šest.“
„To mi chceš říct, že si chce někdo postavit šestikolovej kočár s osmihranejma kolama?“ podivila se.
„Né s osmihranejma kolama. Kola má mít normálně kulatý, jen středy budou osmihraný, má to bejt prej víc zajímavý. Sice nevim jak má vymyšlenej zbytek, ale řeknu ti, tohle nevypadalo moc hezky.“

Lízin otec patřil k těm lidem, kteří neradi měnili zavedené zvyky. Všechno, co nějak vybočovalo vzhledem, se mu nelíbilo, ale práce je práce a on jí dělat musí. Takhle si s Lízou povídali vždy do noci a pak jí před spaním vyprávěl o její matce. Pak jí jen popřál dobrou noc a oba šli spát.

Publikoval(a): davidziak, 11.11.2016