Anotace: druhé pokračování příběhu

Jednoho dne šla Líza i s třídou na exkurzi do lesa. Samozřejmě z toho nebyla nadšená. Proč by jí také mělo bavit zkoumat a poznávat stromy? Její myšlení se ubíralo absolutně jiným směrem, pro ní bohužel zakázaným. Ale na exkurzi musela jít z povinnosti a aby na sebe zbytečně neupozornila. Všechny výlety byly plánovány dlouho dopředu, nezávisle na počasí. Na tento den to nevyšlo zrovna šťastně, celou noc propršelo a celý den byla hustá mlha. Líza si tedy vzala teplé oblečení, sbalila si věci a vyrazila do školy.

Před školou byl třídní sraz, na který přišla skoro jako poslední, avšak včas. Když se zdálo, že už nikdo další nepřijde, učitelka udělala docházku a celá skupinka se vydala k lesu. Od školy do lesa to bylo něco kolem tří kilometrů, což pěšky nepředstavovalo velký problém. Líza šla jako obvykle sama a úplně poslední, schválně si držela od třídy odstup, aby mohla nerušeně přemýšlet. Když došli k lesu, učitelka každému rozdala zadání a oznámila průběh pracování. Každý musel donést od zadaných stromů kůru, větvičku s listím nebo jehličím a plod. Kdo bude hotov, vrátí se před les a počká, dokud se nesejdou všichni. Utvořily se dvojice a byl dán rozchod. Ve třídě byl lichý počet žáků a Líza jako obvykle zůstala sama.

Vydala se tedy do lesa s plánem, že si najde klidné místo, kde bude přemítat a cestou zpět najde některé ze zadaných věcí. V lese byla mlha obzvlášť hustá, nebylo skoro vidět na krok, a tak chodila velmi opatrně, aby nenarazila do stromu. Jak tak šla, přestávala slyšet hlasy ostatních, až utichly úplně. Šla ještě kousek dál, než si našla pařez na sezení. Přemýšlela o tom, jak by bylo úžasné najít nějaký funkční stroj, nebo sestrojit vlastní a nebýt za to potrestán. Jak tak seděla, dostávala pocit, že jí někdo odněkud sleduje. Rozhlížela se kolem sebe, z počátku neviděla nic, ale jak opadávala mlha, začal se za ní rýsovat obrys obrovské postavy. Zvědavost jí nedala a šla se podívat, kdo to tam stojí. Když došla k oné postavě, málem vykřikla radostí a údivem.

Stál tam starý mechanoid. Obrovský stroj v celé svojí kráse. Dva a půl metru vysoká hora kovu, pístů, výfuků, šroubů, matek a všelijakých dalších součástek. Musel tam stát pěknou řádku let, byl porostlý mechem, zasypaný jehličím a listím a nohy měl z části zabořené do hlíny. Líza byla nadšením celá bez sebe. Poprvé viděla stroj a ne jen tak ledajaký, ale rovnou celého mechanoida. Chtěla si ho prohlédnout pořádně, ale neměla moc času a tak si na něj alespoň sáhla, než se vydala zpět na kraj lesa. Byl studený, vlhký a hladký, naprosto jiný kov, než na který je zvyklá z domova a školy. Zapamatovala si cestu a vydala se zpět. Cestou sbírala potřebné věci, ale nevěděla o stromech tolik, aby měla vše.

Před lesem se na ní už čekalo. Jako na každé exkurzi přišla poslední. Svůj nález odevzdala do papírové obálky se svým jménem a vyrazilo se zpět do školy. Mlha přes den odpadla a Lízinu třídu čekalo ještě odpolední vyučování. Děti se zase zavřely jako vězni do školy a poslouchaly přednášku o tom, kdo na kolik procent splnil zadání exkurze. Líza dopadla nejhůř, za což po škole sklidila výsměch od ostatních. Chtěla jít hned po škole na místo svého úžasného nálezu, ale napadlo jí, že by to mohlo být nápadné, a tak šla raději domů. Ani doma se ale nezmínila o tom, co našla. Pouze oznámila, jaký byl program a jak dopadla. Jejímu otci nevadilo, že skončila poslední. Moc dobře věděl, co jeho dcera dělá na podobných exkurzích. Nevěděl však, že se Líza dobrovolně hned další den vydá na stejné místo.

Publikoval(a): davidziak, 21.11.2016