POKUS Č. 612
POKUS Č. 612
Anotace: ,,V neměnných minutách, tichu a tmě, párou předurčený sám sebe tne, doufá, že dočká se onoho dne, do kopky pavouky ledabyle zve.‘‘
Jasnozřivost si ukrojila kousek žitného chleba. Tvrdého, okoralého. Nebo jsem to byl já? Ale přeci bych nezabodal tolik prutů do této krásné země. Já určitě ne. Musel to být někdo jiný, snad jakýsi floutek.
Přestaly si se mnou hrát myši. Proč? Možná si našly vlastní rodinu, kde nebudou muset hádat z logru a pochybovat nad vybíráním zemětřasu.
Úplně jsem zapomněl, že je léto, řekl bych, že nejspíš červenec. Ksakru. Teď je pozdě, budu se muset těch fazolí zbavit, nebo spíše využít je kapánek jinak, jsem si jist, že už z nich nic nevyroste. Nechám je louhovat v kapkách rosy a mezitím porovnám intenzitu svislých a úhlopříčných čar. Mohl bych si v hlavě stvořit graf, ze kterého by se dalo vyčíst, která čára má nejsilnější rytí, abych mohl příště eventuálně ubrat.
I když bych byl popravdě řečeno nejraději, kdyby žádné příště nebylo. Jenže jak znám příště, tak se opříští a následně bude mít spoustu malých příšťat. Utopit je – svině. Nebo na ně svrhnout zeď z pohankové kaše, kterou jsem postavil. Krásně by jim zatěžkala ta jejich nedokonalá tělíčka.
Mám se dobře, zánět v oku se již nerozšiřuje, tukové cysty na těle jsem si vyoperoval improvizovaným nožem, tedy pouze ty, které jsem si nahmatal. Nejlepším důkazem mého skromného bytí jsou omrzliny v létě. Je to vtipné, že?
Omrzliny v létě. Tento vtip mne nikdy bavit nepřestane. Někdy ale cítím takovou obrovskou bezmoc, že křičím tak dlouho, dokud nezačnu chrapět, posléze sípat, až se ze mne nakonec valí pouze horký vzduch.
Celkem dost přemýšlím, a také sním. Sním o různých věcech. O kuličkových perech, svátečních náladách, hostelech, lodích, botách, rytířích, stínech, lampách, houbách, skalách, hvězdách, pramenech, plamenech, stezkách, malovaných džbánech, citronech, artyčocích, divadlech, lžících....Ne! slyším kroky...stále blíž. Už je opět tady. Jsem zvědav co na mne dnes vymyslí.
,,Tak co sis pro mne dnes připravil?‘‘
,,V neměnných minutách, tichu a tmě,
párou předurčený sám sebe tne,
doufá, že dočká se onoho dne,
do kopky pavouky ledabyle zve.‘‘
Beze slova odešel a mně je jasné, že minimálně do zítřka budu opět počítat rýhy. Pokus číslo 612 nevyšel, beru kámen a dělám další rýhu.
Víte, on hledá dokonalé čtyřverší. Kolohnát, parchant jeden. Tvrdí, že dokud ho nenajde, tak mne nemůže pustit.
No nenajde..já ho mám najít, proto tu také jsem – samozřejmě proti své vůli. Občas mi přihodí do jídla něco na povzbuzení, a ano – moje básně jsou pak surrealističtější, obrazotvornější - ale podle něj čtyřverší stále nejsou ,,dokonalá‘‘.
Ani už si nepamatuji za jakých okolností jsem se do této kopky dostal, avšak věřím, že jednoho dne ono dokonalé čtyřverší vymyslím. Stejně nemám na vybranou.
Ležím na promáčeném kousku krabice a dělám si ze starého kousku chleba kuličky. Moje hra spočívá v tom, že prohazuji kuličky mezerami mezi mřížemi. Není to tak lehké, jak se zdá. Jsem vzdálen metr a půl a zimou se mi třesou ruce tak, že neudržím hrnek teplého čaje, na který mám jednou týdně nárok. Moje úspěšnost činí 8 zásahů z 15ti, takže mám více než poloviční úspěšnost.
První rok jsem si vedl improvizovaný kalendář, abych měl ponětí o čase. Jednou ale přišel kolohnát, v ne zcela optimální náladě, a já neměl připraveno žádné čtyřverší. Probudil jsem se z bezvědomí a zjistil, že nejsem schopen odhadnout, jak dlouho jsem byl mimo. Podle délky vousů a nehtů to muselo být několik týdnů. Od té doby jsem přestal počítat dny, týdny, měsíce i roky. Vedu si pouze evidenci o neúspěšných pokusech o dokonalé čtyřverší. Naposledy jsem takto dopadl, když jsem si překousnul jazyk, abych nemusel mluvit. To se mu tenkrát ani trochu nezamlouvalo.
Vytáhl jsem dvě fazolky z kalíšku a uložil je na suchý kousíček kartonu. Jsou krásně nacucané, nabobtnané. Pomaličku usrkávám vodu a užívám si tento moment. Chutná to výtečně, naprosto jinak než obyčejná voda.
Publikoval(a):
23, 23.12.2016