Básničky, Poezie, Verše

v

Kámen z nebe

Kámen z nebe

davidziak Povídky » Tajemné, záhadné

Anotace: na motivy povídky Barva z kosmu

Existují staré osamocené domy, několik kilometrů od nejbližší vesnice, obklopené temnými lesy a obestřené všemožnými legendami. Právě do takového domu byl poslán můj kolega, aby vyslechl posledního žijícího obyvatele - muže podezřelého z vraždy své ženy a dvou synů. Již několik dní je nezvěstný, a tak jsem se vydal do onoho domu, abych ho našel. Nedokáži slovy vypovědět, co jsem nalezl, proto přikládám rozhovor mezi podezřelým a mým kolegou, přepsaný ze záznamníku, nalezeném na místě činu:

„Takže chlupatý už nevěděj jak na mě, že sem posílaj cvokaře jo? No dobře, povim vám to, co sem řek jim. Tady si sedněte.”

„Děkuji. Tak povídejte, co se tedy stalo.”

„Všechno to začlo před pár měsícema, dyš sem spadnul ten šutr. Za bílýho dne, přímo za barák do zahrady. Zaryl se do země tak do půlky co vodhaduju, ale neudělalo to žádnej rambajs. Jako první vo tom věděla stará, zrovna něco dělala na zahradě dyš tam spadnul. Hnedka pro mě běžela, abych to šel vobhlídnout. Ten šutr byl vysokej jak já. Na to vodkať přilít byl studenej a zabořil se tak přesně, jak dyš to měřej volovnicí. Za pár dnů z toho byla po vesnici senzace a všeci sem chodili vočumovat, jak máme na zahradě šutr z nebe. Někdo z nich to musel poslat dál, páč sem jednou přijeli inženýři a vědátoři z města. Přivezli si všechny ty svoje lahvičky, kladívka a všeljaký elektrický blbosti a že chtěj ten šutrák prozkoumat. Já nejsem dvakrát vzdělanej, ale dyš dali ty elektrický krabičky k tomu šutru, všecky do jedný přestaly fungovat. Tak se rozhodli, že si aspoň kousek uloměj sebou. Několik dlát a kladívek rozbili, než se jim povedlo kousek uštípnout jak je ten šutrák tvrdej. Můžu vám ukázat, co z něj zbylo.”

„Pro záznam, kámen je mnohem menší, než podle vyprávění. Zdá se, že se zmenšuje, kolem je pořád vidět kráter v původní velikosti. Kámen má tvar dvacetistěnu v polovině rozděleného na dvě stejné části. Na každé straně je deset stejně velkých trojúhelníkových ploch, spojujících se do špičky. Barva leskle černá.”

„Vod tý doby, co si z něj vědátoři kousek uštípli, se tu ani jeden z nich neukázal. Za to se ale začly dít divný věci. Začlo se zdát, že ten šutr v noci trochu svítí. Ještě divnější ale bylo, co se s nim začlo dít za deště. Dyš pršelo, ten šutrák se začal rozpouštět. Proto je teď tak malej. Všecko to z něj teklo do země a pak se teprve začli dít věci. Všem kytkám na zahradě začli vyrůstat všeljaký divný výrůstky. Nejdřív byli malý, ale rychle se rozrostli a začli na nich růst květy a plody. To panečku byla podívaná, tak vobrovský rajčata a vokurky sem jaktěživ neviděl. A ty vobrovský květy, a jak voněly. Lidi nevěřili vlastním vočím když to viděli. Ale tak rychle jak vyrostli, rychle zase chcípli. Všechny kytky zvadly a zelenina schnila. Nejhorší bylo, že se to v zemi šířilo dost rychle a nakazilo to i stromy a trávu mimo pozemek. Takže všude kolem rostly divný stromy, kerý vypadaly jak dyš z nich rostou další malý stromky. Naštěstí to všechno rychle pochcípalo. Teď tu nikde neroste žádná tráva a všecky stromy sou mrtvý.“

„Ano, toho jsem si všiml.“

„Nejhorší ale bylo, že se to dostalo i do vody. Voda ve studni je tim do teď prolezlá. Nevěděli sme to, v klidu sme jí dál pili. Jednou přišel můj mladší syn, že na našem psovi je něco divnýho, jako kdyby mu začínala růst další noha. Dyš sem se na něj podival, přísahám vám, z boku mu trčel malej pahejlek. Mysleli sme, že se nakazil tim svinstvem, dyš sežral nějakou nakaženou kyktu nebo něco. Pak sme si ale začli všímat, že sou tim nakažený všecky zvířata. Veverky s dvěma vocama běhali po stromech, ptáci s třema čtyřma křídlama nám sedávali na střeše a jednou sem zahlíd zajce s dvěma hlavama. Všechno to chodilo pít k nám do studny. Psovi mezi tim pahejl dorost do plný velikosti a začal mu růst další. Pak ten čokl ale z ničeho nic zdivočel. Začal na nás štěkat a vrčet a málem by mě pokousal dybych ho nepřetáh včas lopatou. Utratil sem ho a zakopal za zahradou dost daleko vod studny. Všecky vostatní zvířata ale taky zdivočeli. V noci bejvávalo slyšet pištění veverek a zajců, jak se navzájem trhaj na kusy a k ránu nám na střechu padali rozcupovaný ptáci.

Pak za mnou přišla žena, že našla na mladším synovi jeden z těch divnejch výrůstků a že sama má pocit, jako by jí měl taky jeden začít růst. Hnedka sme zavolali doktora. Dyš přijel, zděsil se toho, jak sou tu všecky kytky mrtvý. Ukázali sme mu ten výrůstek na synovi. Prozkoumal ho, ale vůbec si nevěděl rady, co to může bejt. Dyš vodjížděl, slíbil, že se pokusí najít nějaký záznamy vo podobnejch věcech, ale už se nikdá nevozval. Mezi tim synův výrůstek rost, až začal připomínat ruku. Bylo to dost divný, ale aspoň to moh schovat pod triko. Ženě s druhym synem začal taky jeden rašit, ale já byl zatím zdravej. Dyš se vo tom dozvěděli lidi ve vesnici, všeci sem přestali chodit. Moje rodina se bála jít mezi lidi, takže sem chodil jedinej já pro jídlo. Z mladšího syna se zatím stávala zrůda. Krom tý ruky mu dorůstaly další dva pahejly a jeden se mu začínal soukat vedle hlavy. A pak taky zdivočel. Napadal ženu, svýho bratra, i mě, tak sem ho zamknul nahoře do pokoje a nosil mu jídlo. Z mojí nebohý ženy se taky stávala zrůda. Začla pro mě bejt dost vodpudivá, taky měla tři nohy a rostlo jí další prso a ruka. Bylo mi dost nepříjemný vedle ní spát.“

„To chápu.“

„Pak zdivočela i vona, tak sem jí zavřel nahoře vedle syna. Celý dny sme s druhym synem slyšeli bouchání do stěn, jak tam ty dva dělali bordel. Museli sme bejt dost vostražitý kdyby se jim povedlo vyrazit dveře. Někdy v tý době mi taky začly růst výrůstky. Rovnou dva najednou. Povim vám, neni to moc příjemnej pocit, cejtit, jak vám z těla roste něco navíc, něco co tam nepatří. Pár dnů na to zdivočel i můj druhej syn. Zavřel sem ho do posledního volnýho pokoje nahoře, a dyš sem kontroloval mladšího syna, všim sem si, že mu odumíraj ty nový končetiny a že celej slábne. Zkusil sem s nim promluvit. Řek mi, že cejtí, jak slábne, že umírá. A za pár dní mě požádal, abych ho zbavil utrpení. Zastřelit vlastní dítě, to neni jen tak. Ale dyš sem viděl, jak trpí a jak mě prosí vo pomoc, bylo to to nejlepší, co sem pro něj moh udělat. Tohle sem těm chlupatejm před váma neřek, nepochopili by to, ale vy ste učenej na chápání lidí.

Zastřelil sem teda vlastního syna, abych mu ušetřil trápení. Co sem ale nečekal, bylo, že stará vedle v pokoji, dyš uslyšela výstřel, dostala hroznej rapl. Musela tam sebou strašně mlátit. Pak sem ale uslyšel, jak se rozrazily dveře a stará vběhla ke mně do pokoje. Dyš uviděla, co se stalo, vlítla na mě a chtěla mě zabít. Musel sem jí v sebeobraně taky zastřelit. Určitě se nebudete divit, že sem z toho byl dost špatnej. Celý dny sem pak prochlastal a jednou mě napadlo si uříznout ty pahejly, co mi rostly. Povim vám, bolelo to jako čert a pár dnů to vypadalo, že to bude v pohodě. Pak ale začali na stejnejch místech zase vyrůstat. A ten den sem zdivočel i já. Šel sem hned zastřelit mýho druhýho syna. Dyš se nikdo z nás nějakej čas neukázal ve vesnici, začlo to bejt lidem asi divný a poslali sem chlupatý. Dokázal sem se ovládnout a nevlítnout na ně, stejně jako teď na vás. Těla rodiny sem dobře zakopal v zadu na zahradě a chlupatejm sem řek, že nevim co s nima je. A proto sem poslali vás. Esli mi nevěříte, hoďte voko ven. Už je tma a šutr začíná svítit.“

Nahrávka končí křikem a několika výstřely. Když jsem uviděl to místo, bylo mi hned jasné, co se stalo, nahrávka mi to jen potvrdila. Ten muž se ve své divokosti vrhl na mého kolegu a ten se bránil pistolí. V tom prokletém domě jsem totiž našel zohavenou mrtvolu mého kolegy se zbraní v ruce a několikrát prostřílenou karikaturu člověka s mnoha nepřirozenými údy.
Publikoval(a): davidziak, 13.2.2017
Přečteno (42x)
Tipy (0) ... dát Tip/SuperTip

Spodek

Stránka generována 27.5.2019 08:26
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti