Básničky, Poezie, Verše

v

Cesta do pekla

Cesta do pekla

davidziak Povídky » Krvavé

Anotace: !!VAROVÁNÍ!! obsahuje brutální a sexuální scény, volné pokračování povídky Peklo.

Od té doby, co mě srazilo auto a přišel jsem o ruku mívám vidiny obludných démonů a v noci mě pronásledují příšerné noční můry. Věřím tomu, že na pokraji smrti má duše navštívila peklo. Neustále se mi promítají zážitky, které jsem tam prožil. A to mě na pokraji psychického zhroucení vedlo k tomu, abych se tam vrátil. Nikoliv však duševně, ale fyzicky. Buď tam zemřu, nebo zjistím, proč mě to neustále pronásleduje.

Začal jsem hledat ve všech svatých textech všech náboženství jakoukoliv zmínku o vstupu do pekla. Dlouhou dobu jsem nemohl nic najít, cestoval po světě a řídil se falešnými záznamy. A pak jsem ho konečně opravdu našel. Jako jediný člověk v historii jsem stanul před vchodem do pekla.

Nacházel se hluboko v Asijských horách, za zasněženými vrcholy a nekonečnými srázy, v zapomenutém údolí bez života, kde ani tráva neroste a kde na nebi není vidět jediný pták. Tam u paty kulaté hory s plochým vrcholem leží jeskyně tak tmavá, že pohlcuje i světlo venku. Když jsem jí uviděl, ihned se mi vybavily všechny ohavnosti, které tam na mě čekají. Měl jsem chuť utéct, ale ovládl jsem se a vkročil dovnitř. Rukou jsem se vedl podél stěny jeskyně a poslepu jsem pokračoval do nitra temnoty.

Světlo za mnou zmizelo a měl jsem pocit, jako bych ušel stovky kilometrů. A pak jsem šlápl do prázdna. Přede mnou končila rovina a začínalo strmé točité schodiště vydlabané do skály. Opatrně jsem se dal na sestup a snažil se neuklouznout. Vzduch kolem mě houstl a nabíral zápach hniloby a kouře. Jak jsem sestupoval níž a níž, začala temnota řídnout a objevilo se slabé fialové světélkování. Nevěděl jsem, co ho způsobuje, zdálo se, že světélkují stěny.

Došel jsem na konec schodiště a octl jsem se v místnosti, ze které pokračovala ohromná železná vrata zavřená na několik velkých závor a posuvných západek. Z poza vrat bylo slyšet křik a vzlyky. S námahou jsem sundal závory a otevřel západky. Vrata se přede mnou sama otevřela a já spatřil první zjevení.

Ohromnou jeskyní, osvětlovanou velkými plameny, kráčeli utrápení lidé, ženy, muži i děti, vzlykající a prosící o slitování. Z tunelů na začátku jeskyně přicházeli další a další lidé a dělili se do dalších tunelů na konci jeskyně. Na početné davy nebožáků dohlíželi vysocí démoni s dvěma psími hlavami a lidským tělem. Každý z nich měl v ruce dlouhý bič z čirého ohně s kterými šlehali do davů, aby pokračovali v cestě. Nepozorovaně jsem se přidal mezi davy a prošel celou jeskyni. Zastavil jsem se u tunelů na konci, nevěděl jsem, kterým se dát. Nakonec jsem tedy zvolil prostřední tunel.

Po pár metrech se tunel ale propadal do černé jámy, které nebylo vidět dno. Chtěl jsem se vrátit a vybrat si jiný tunel, ale přicházející davy nebožáků mě tlačily dál a dál, až jsem se propadl do temnoty. Padal jsem spolu s ostatními několik minut. Všude kolem mě byl slyšet křik padajících a v uších mi rachotil chladný vítr. Dopadl jsem do pochodněmi osvětlené místnosti na jakési obří měkké houby. Někteří lidé však takové štěstí neměli. Kolem hub se válela roztříštěná těla v cákancích krve, která postříkala i stěny. Z některých těl zbyli už jen kosti a některá byla rozdupaná něčím velkým a těžkým.

To velké byli osminozí krabi, velcí jako malý rodinný domek, kteří svými klepety nabírali lidi z hub a přendávali je do kostěných klecí na vozech, tažených něčím, co vypadalo jako rudí slimáci. I já jsem se v jedné takové kleci ocitl. Byla svázaná z lidských kostí a podlaha byla ze sešitých lidských těl. Celý ten morbidní kočár neskonale páchnul smrtí a krví. Klec byla plná plačících lidí. Vedle mě stálo děcko s ohnivým šrámem přes celá záda, jak ho šlehl démon s dvěma psími hlavami. Rozjeli jsme se do další temnoty. Světlo pochodní se nám vzdalovalo, ale nahradilo ho světélkování zeleného slizu, který za sebou nechávali slimáci.

Když jsme dojeli ke světlu, čekali na nás mě již známí tvorové s chapadly místo hlavy a nohama s kopyty. Po jednom tahali lidi z klece, strhávali z nich oblečení a nasazovali jim okovy. Když přišla řada na mě, dal jsem se na útěk. Moc dobře jsem věděl, co by se semnou stalo a nechtěl jsem si tím znovu projít. Utíkal jsem, bylo mi jedno kam. Neohlížel jsem se, jen jsem slyšel jak se zamnou ztrácejí zvuky kopyt. Když jsem se octl v bezpečí, prořízl ticho strašlivý křik umírajících lidí, kteří se mnou jeli v kleci. Jasně jsem slyšel, jak se jejich těla trhají, kosti praskají a hlavy pukají pod dupotem kopyt. Zamrazilo mě, když jsem si tu scenérii představil.

Šel jsem dál a snažil se nevnímat hromady mrtvol všude kolem. Tentokrát jsem došel do chabě osvětlené místnosti, plné křesel s pouty na ruce a držáky na nohy umístěnými tak, že nohy byly roztažené. Na všech křeslech byly připoutané nahé ženy, przněné ohyzdnými tvory připomínajícími člověka sužovaného nějakou tělesnou disfunkcí, avšak s téměř koním penisem. Vždy, když se jeden z těch tvorů vystříkal, odešel a vystřídal ho další. Některé ženy byly v pokročilém stádiu těhotenství, ale ani ty nebyly ušetřeny. Byl jsem svědkem i toho, jak jedna z žen porodila odporný plod, který byl hned rozdupán a žena hned zprzněna. Plížil jsem se podél zdí ve stínech. Náhodou jsem šel kolem křesla, kde byla pouze osamocená žena. Všimla si mě a prosila o to, abych jí pustil. Začal jsem jí tedy rozepínat pouta, ale byl jsem vyrušen příchozím netvorem. Opět jsem se schoval do stínů a pozoroval, co bude dál. Netvor držel v rukou palici. Když došel ke křeslu, napřáhl se a jednou ranou rozdrtil ženě hlavu. Stěží jsem zadržel výkřik. Pak její tělo odpoutal a na její místo byla přivlečena další.

Chtěl jsem odtud co nejdřív pryč, a tak jsem odešel hned prvním tunelem, na který jsem narazil. Tento tunel byl hodně nízký, musel jsem se pohybovat ve dřepu a všude kolem byly jakoby nakousané kusy těl. Určitě to nebyl hlavní tunel, protože zde nebylo žádné osvětlení. Zanedlouho jsem opět šel naprostou tmou. Vzduch zde byl mnohem zkaženější, než v jiných tunelech. Jasně jsem cítil kyselý zápach hniloby a zaschlé krve, z čehož jsem se několikrát pozvracel. Pak mi začalo docházet, že kolem mě vede několik odboček. Občas jsem měl pocit, jako by mě z nich sledovali nelidské oči. A měl jsem pravdu. Z jedné takové odbočky na mě vyskočil malý silný tvor. Neviděl jsem ho, ale jasně jsem cítil doteky jeho šesti chlupatých končetin zakončené dlaněmi. Povalil mě na bok a snažil se mi rozbít hlavu o zem. Podařilo se mi ho odkopnout a dal jsem se po slepu na útěk. V podřepu jsem utíkal tunely, jak se mi zachtělo, dokud jsem nevycítil, že jsem sám. Uvědomil jsem si, že jsem v labyrintu. Ztracen ve tmě, v útrobách propletených tunelů.

Dlouho jsem těmi prokletými chodbami bloudil, v neustálém strachu z nečekaného přepadení. A pak jsem se konečně dostal ven. Vylezl jsem z otvoru na malou římsu, pod kterou v nekonečné hloubce tekla lávová řeka. Z té výšky se mi zamotala hlava a já opět vrhl, tentokrát již pouze krev. Nade mnou i pode mnou byla jen skála. Z několika málo otvorů ve skále se dolů sypaly kosti a ohlodané ostatky lidských těl. Začal jsem tedy šplhat dolů k jednomu takovému otvoru.

Vlezl jsem dovnitř a ocitl se v jakési odporné kuchyni. Na kamenných stolech zde velcí, čtyřrucí démoni krájeli lidská těla. Dvě z jejich rukou byli zakončené zrezlými sekáčky zaraženými do kostí a zbylé dvě ruce měly dlaně se sedmi prsty. Na malé hlavě neměli žádná ústa a jejich kůže měla plísňově zelený odstín. Rozkrájená těla připravovali na různé způsoby. Některé části házeli do velkého hrnce nad ohněm, jiné napichovali a opékali a další nechávali syrové. Hotové pokrmy naskládali na velké tácy a odnášeli dveřmi pryč. Pomalu jsem se proplížil pod stoly až ke dveřím a počkal jsem, dokud někdo neprojde. A pak jsem jimi proběhl.

Vběhl jsem do titánské komnaty. Její vysoký strop držely mohutné kamenné sloupy a na stěnách byly všelijaké kruté výjevy. Světlo zde zajišťovaly pochodně zavěšené na stěnách a sloupech. A pak jsem ho spatřil. Na trůnu z lebek všech možných tvorů, vystlaném masem a kůží lidí, seděl sám pán pekla a hodoval na pokrmech z lidí. Byl odporný, na tlustém těle měl posazené tři hlavy, dvě zakrslé a slepé a jednu velkou, s velkým počtem očí a tlamou plnou dlouhých křivých tesáků. Ze zad mu vyrůstaly dva páry zakrnělých netopýřích křídel. Na svoje tělo měl nepoměrně vychrtlé a dlouhé ruce, zakončené nechutnými sedmiprstými pařáty s dlouhými nehty, které páraly lidské maso, jako by to byl papír. Jeho nohy byly maličké a degenerované z neustálého sezení a věkovitého nepoužívání. Byl zcela nahý a po jeho šupinaté modré kůži mu tekly proudy krve z jeho ohavné krmi.

Hned jak si mě všiml, zanechal žranice a promluvil ke mně ohavným, hlubokým, hrdelním hlasem. Řekl: „Co tu děláš ty bídný červe? Jak to, že netrpíš a opovažuješ se mě rušit při hostině?“ Třesoucím se hlasem jsem mu sdělil své záměry a mé přání o zapomenutí všech hrůz, které jsem zde viděl. Všechny jeho tři hlavy propukly v smích a pak opět promluvil: „Takže ty si myslíš, že můžeš utéct peklu? To tě musím zklamat ubohý člověče. Není nic jako nebe, nebo snad posmrtný ráj. Vždy bylo pouze peklo. Duše všech mrtvých sem sestoupí a po věčnost jsou trestány a mučeny, dokud samou trýzní nezešílí a nevběhnou vstříc svému konci. Teprve pak je duše svobodná a může být znovuzrozena jako bídný člověk. Ty, ubožáku, jsi první živý člověk, který prošel mé kruté království a došel až do mé komnaty. Za to sis vysloužil mou chabou úctu. Pohrdám všemi nickami tvého druhu, ale za tvou odvahu ti splním jedno přání.“ Samozřejmě jsem chtěl zapomenout na všechny výjevy, které jsem spatřil, to mi však bylo zamítnuto. Sám pán pekla mi nabídl, že mi vrátí mou chybějící ruku a nechá mě v poklidu odejít. Souhlasil jsem.

Pak jsem ucítil prudkou bolest přímo z pahýlu po chybějící ruce. Pán pekla opět propukl v smích a sledoval, jak se mi protrhla kůže a vyrazila z ní holá kost. Kost dorostla do tvaru ruky a začala se obalovat masem a pak i kůží. Tak příšernou bolest jsem nikdy nezažil, ale měl jsem zpět svou ruku. Pak se pode mnou začala klepat podlaha a pohltil mě modrý plamen.

Probral jsem se před jeskyní v ohořelých šatech a s plně funkční dorostlou rukou. Chvíli jsem byl naprosto dezorientovaný. Pak mi došlo co se stalo. Vydal jsem se zpět domů, vyhladovělý, popálený a otřesený. Ale živý. Uvědomil jsem si, že mi bylo dovoleno odejít jen díky tomu, že se do pekla jednou vrátím a budu muset prožívat všechna ta strašlivá muka. Kéž bych mohl žít věčně.
Publikoval(a): davidziak, 13.3.2017
Přečteno (45x)
Tipy (0) ... dát Tip/SuperTip

Spodek

Stránka generována 19.12.2018 13:46
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti