Anotace: Celá Povídka, která má pět samostatných částí, se jmenuje Básník a Ona, toto je její první část. Povídka je inspirována skutečnou událostí. Sám si nevím rady, do jakého žánru jí mám zařadit...Možná lyrická próza? Kdo ví... Snad se bude aspoň trochu líbit.

Mlha, samá mlha, rozprostřená a vpitá do všech kontur městské džungle, rozlévá své nekonečné údy do nekonečných uliček, přibarvena smogem a padlým duchem vyvrženců, kteří se noří v jejich myšlenkách, když tak táhnou ranní Prahou...

Proč tak smutně vypadá město těsně před úsvitem? Proč tak mrazivě vyhlíží kamenná průčelí honosných činžáků? Marně se ptám šeptajícího větru, který mi fouká pod sukni, hrajíc symfonii husí kůže.

Asi začínám trochu blouznit, víno mi hučí v hlavě jako milion lučních kobylek, mám co dělat abych udržela rovnováhu nad propastí noci a dne, celá země se se mnou pohupuje.

Můžu říci, že jsem šťastná, navzdory všemu okolo miluji a jsem milována, to je pravda všech pravd, to je onen odrazový můstek k věčnosti. Dříve mě naplňovala taková rána vlnou beznaděje a smutku, dnes již cítím jenom víru v lepší a zářivější zítřky, protože s ním se nebojím ničeho, ani estébáků, ani policajtu a dokonce ani obyčejných lidí, kteří ve své obyčejnosti našli svátost. Pouze my dva do sladkého konce, kdy se naše nahé těla propletou ve smrtelné rozkoši a vzletí do nebe nadlehčování láskou, která byla příliš silná pro pozemská pouta.

Na chvíli jsem si zdřímla v jeho náručí, přeci jen těch láhví bylo dost...

A tak dál mlčky čekáme, ponořeni od hlavy až po paty v mlze, na první ranní tramvaj. My potrhlí hipsteři, máničky, podivná individua musíme ještě před svítáním schovat své vyzáblé tváře a zalézt jak krysy do děr, dříve než se první pracující, s hrdě vztyčenou hlavou vrhne do budování socialismu, ve který sám nevěří. Není nic horšího než žit v sebeklamu, a proto já jsem plně oddána upřímné lásce.

Čekáme a minuty plynou, zahřívám se teplem jeho těla a nemyslím absolutně na nic, jen vstřebávám časoprostor dějin. Náhle, jako když čepel nože polechtá kůži spáče, jsem ucítila na zádech chlad. Vytrhl se mi s obětí a kráčí do mlhy vrávoravými kroky, jak akrobat nad propastí. Ušel teprve pár metrů a již zcela zmizel, potopen v bělmu nicoty...

Břink! Břink! Břink! Břinkla tramvaj a řítí se jak ďáblův stroj z pekel, ověnčený hustým dýmem. Všichni začínají kvapně nastupovat do trávicího traktu onoho zjevení, ale já chci počkat na něho, na mého vesmírného průvodce, až se vrátí z toulky po galaxii zase do mého náručí. Tramvaj odjíždí, ale on se nevrací. Stojím již sama na refýži se zřítelnicemi zabodnutými v nepropustné mlze, čekajíc na jediný záchvěv bílého závoje.

Začínám být zoufalá, už je pryč celou věčnost, jinovatka se mi snaží vetřít pod kůží, tak jako náhle sílící strach. Kde jen mohl jít, a co tam tak dlouho dělá? Možná mi šel natrhat sedmikrásky, ten můj básník prozíravý. Možná že jen usnul zachumlaný v trávě mezi krůpějemi ranní rosy.

Rozhodnuto, jdu ho hledat, s křikem se vrhám do sněhobílé propasti, neohroženě, s tepající láskou v srdci, ztrácím se, nevidím, samá mlha, samá mlha...

Publikoval(a): Oliver Ouvín, 26.3.2017