Anotace: No... Tak dnes mne opustila moje můza přes básně, a tak vám tu dám jednu povídku... Napište do komentářů zdali se vám líbyla, popřípadně nelíbyla a proč. Kritiku beru.

Stával zde strom přezdívaný strom smutku... Povím vám o něm. Tak se pohodlně usaďte, přichystejte kapesníčky a jde se na to.

Bylo jednou jedno malé semínko, jen takové docela obyčejné snítko, které bylo unášeno větrem dál a dál od svého mateřského stromu. Poryvy větru si s ním pohrávaly, jako by byl jen lehoučké pírko. Po nějaké době se vítr utišil, a semínko padlo na zem, ale místo toho, aby padlo na úrodnou zeminu, padlo na štěrk. Leželo tam takhle 3 dny, než se konečně spustil déšť a semínko mohlo zapustit své kořeny, což také udělalo. Avšak po mnoho dní, kdy bylo sucho, mělo semínko čím dál větší potíž najít svými kořínky vodu. Jak šel čas, semínko, teď již mladý výhonek stromku, chřadl a chřadl.

Jednoho dne šla kolem malá holčička, která uviděla tento skoro suchý výhonek. Zděsila se a asi si pomyslela ,,Jéje, vżdyť uschne''. Rychle se otočila na podpatku, a utíkala pryč. Zanedlouho se vrátila a začala na výhonek lít vodu z lahve. To se ví, výhonek jí za to byl vděčný. Pak ale holčička uslyšela od své maminky ,,Oběd!'', a tak běžela domů.

Dalšího dne ráno, kdy se všichni ještě válíme v postelích, výhonek zpozoroval, jak se k němu žene ta samá holčička jako včera. Když byla u něj, zavískla radostí, neboť viděla, že je výhonku lépe. Sundala si ze zad batůžek a vyndala z něj lahev plnou vody. ,,Určitě máš žízeň.'' řekla, a pak začala výhonek kropit vodou. Pak odběhla kamsi do parku, a jakmile se vrátila, uviděl výhonek že za ní jde postarší pán. Asi její tatínek. Ten tatínek měl na zádech také batoh, ale místo lahve v něm byl kus pletiva, kleště a drátek. Hned se dal do díla, a za chvilku byl okolo výhonku jakýsi ,,plot''. Pak musel jít zpět domů, a holčička s ním.

Avšak dalšího rána holčička zase přišla, opět nesouc na zádech batůžek s vodou. Tak to chodilo každý den. Holčička přišla, zalila výhonek, chvilku u něj zůstala a pak odběhla domů. Míjely dny, týdny, roky, a z malé holčičky se stávala dívenka, a pak slečna, avšak stále zalévala výhonek. No to se ví, z víhonku se postupem času stal mladý stromek, poté strom, a nyní z něj byl ohromný košatý strom se silnýma větvema, roztahujíc je do co největší šíře.

Strom se každý den těšil na dobu, kdy dívka přišla k jeho kmeni, u jeho paty vylyla lahev vody a pak mu vylezla do koruny, svěřovala mu tajemství, hrála na kytaru a zpívala mu, ba dokonce u něj i mnohdy plakala. Każdý den dívka chodila, avšak jednoho dne nepřišla. Nepřišla a ni ten další den. Uběhl týden, dva, a strom přestal doufat, że se někdy vrátí. Uběhl měsíc, dva, ale dívka nikde.

Jednoho dne však přišla, sbatohem na zádech jako vždy. Dnešek však byl jiný než předchozí dny. Sundala si batoh ze zad, otevřela jej a z jeho nitra vyndala tlustý provaz, popsaný papír a obálku. Opřela se o patu stromu a propukla v usedavý pláč. Třesoucíma se rukama dala papír do obálky a tu následně položila k patě stromu. Vzala provaz, a na jednom jeho konci udělala smyčku. Vylezla na strom a připevnila smyčku na jednu z jeho nejsilnějších větví. Na druhém konci udělala také smyčku, kterou si dala okolo krku. Strom věděl co chce udělat, ale neměl jí v tom jak zabránit. Dívka mu naposledy objala kmen, pak se otočila, a skočila dolů. Bylo slyšet křupnutí, to jak jí praskl vaz. Strom se rozesmutněl. Ta dívka byla pro něj něco jako matka. Ten papír, to byl dopis na rozloučenou. Jak se prodlužovala doba jeho smutku, strom chřadl. Jeho větve, dříve roztařené na všechny strany, se začaly sklánět k zemi. Vypadalo to, jako by se strom ukláněl.

Uběhly 4 roky od dívčiny smrti. Strom, tehdy zmożen smutkem, se rozhodl, že již nemůže dál. O jedné velké letní bouři, kdy vanul silný vítr, se pustil. Pustil se všemy svými kořeny země, naklonil se a spadl na zem. Ráno jej našli, a podle jeho větví a událostí co se v jeho blízkosti staly, mu začli říkat strom smutku.

Publikoval(a): Lunae, 1.4.2017