Básničky, Poezie, Verše

v

Prsten z hrobu

Prsten z hrobu

davidziak Povídky » Tajemné, záhadné

Anotace: povídka o moci zapomenutého prstenu z jiného světa.

Ano, zastřelil jsem svou drahou polovičku, ale popírám veškerá obvinění ze spálení jejího těla. Ano, uchovávám její popel jako vzpomínku na ní, ale říkám vám, že jsem její tělo nespálil. Sama se po smrti proměnila v popel, vím jak to zní. Ale posuďte sami, myslíte, že za okolností, které se stali, bych měl odvahu sahat na její mrtvé tělo? Znovu vám vylíčím celý příběh tak, jak se stal.

Jsem cestovatel a sběratel. Ovšem v trochu jiném smyslu. Již od mládí mě přitahovala zvláštní místa. Hřbitovy, zapomenutá místa, opuštěné domy a hrobky, to vše mě k sobě lákalo neodolatelnou touhou. A na každém takovém místě se vždy dají najít zajímavé věci. Nejsem vykradač hrobů, to ne, ale ztracené předměty z dějin lidstva a ještě starší prostě nemohu nechat zapomenuté. Nedělám to pro peníze, ale z osobního zájmu. Všechny předměty, které naleznu, si vždy nechávám a vystavím doma a důkladně prostuduji.

Svou drahou polovičku jsem nepotkal v žádné knihovně, nebo na podobném místě, nýbrž na starém opuštěném hřbitově. Nachází se v Rumunských horách, dost daleko od všech měst a cest. Přivedl jí tam stejný důvod jako mě: prozkoumat starou hrobku vytesanou do skály. Potkal jsem ji u uzavřeného vchodu do hrobky, jak se snaží se dostat dovnitř. Byla vskutku krásná, vlnité rezavé vlasy jí padaly do pihovatého obličeje a skrývaly zeleně svítící oči a široký úsměv. Její vnadné tělo pokrývala bílá kůže. Evidentně se mě lekla, nečekala společnost na tak opuštěném místě. Ujistil jsem jí, že jí nic nehrozí a sdělil jí svůj záměr. Ihned nás napadla stejná věc a to pokusit se dostat do hrobky společně a rozdělit si případnou trofej.

Vchod do hrobky byl lemován zvláštními symboly a nahoře trčela ze skály vytesaná hlava. Ale nebyla to lidská hlava. Ani zvířecí, musela představovat nějakého tvora který, pokud žil, obýval Zemi dávno před příchodem člověka. Vchod byl zavalen kamením, které se nám společnými silami podařilo odházet. Za kamením na nás čekaly staré dřevěné dveře. Dřevo bylo důsledkem času prohnilé a ztrouchnivělé, takže se dalo lehce rozbít. Vyvrátil jsem tedy dveře z pantů. Vyvalil se na nás několik století shnilý vzduch z útrob mrtvého tmavého otvoru. Zahalili jsme si obličeje a vydali se na průzkum.

S baterkami v ruce jsme kráčeli nízkou vlhkou chodbou. Kolem nás byly ve stěnách uložené shnilé rakve s ostatky lidí z tohoto zapomenutého rodu. Ty nás ale nezajímali. Šli jsme dál. Udivovalo nás, kolik členů měl tento rod. Musel být nesmírně starý, nebo ohromně rozvětvený. Jak za námi mizelo denní světlo, začínala být větší zima, až se nám začalo kouřit od úst. A když se za námi uzavřela temnota, uviděli jsme to, pro co jsme přišli.

Před koncem hrobky trčel ze země kamenný sarkofág, vytesaný do skály jako celá hrobka. Rakve kolem nás byly zcela rozložené a jejich obsah na tom byl podobně. Sarkofág kupodivu nebyl nijak zdobený, pouze kamenný kvádr přikrytý víkem. Nadšením jsme ani nedutali. Společně jsme odsunuli víko. Ticho prořízla velká rána, jak kamenné víko dopadlo na zem. Obsah sarkofágu nás velice překvapil. Uvnitř leželo zcela neporušené tělo, oblečené, neshnilé. Sarkofág musel být tak dobře utěsněn, že se jeho obsah zastavil v čase. Byl to starý muž, bíle vousy mu leželi na hrudi, ruce natažené podél těla. Byl oděn ve fialové roucho s vyšitým znakem v podobě hada obmotaného kolem kruhu.

Na první pohled nic zajímavého. Pak mi ale pohled spočinul na prstenu, který měl umrlec na prostředníku. Byl nádherný, do zlaté obroučky měl zasazený černý kámen tvaru polokoule, rudě žíhaný, jakoby do spirály. Ihned jsem věděl, že je to trofej, kterou si musím odnést. Jelikož jsem ho spatřil první, mohl jsem si ho nechat. Sejmul jsem ho tedy umrlci z prstu a dal si ho do kapsy. Pak jsme s námahou zakryli sarkofág a vydali se ven. Abychom nechali mrtvé odpočívat, postavili jsme dveře a opět navršili kameny.

Prsten na denním světle vypadal ještě nádherněji. Oba jsme si ho se zaujetím prohlíželi a ztráceli se v jeho odlescích. Napadlo mě, že by se ke mně mohla moje společnice přidat na dalších výpravách. S nadšením můj návrh přijala. Cestou domů mi řekla, že má stejný koníček jako já a vlastní sbírku artefaktů.

Od té doby jsem necestoval sám. Časem se z našeho přátelství stala láska. Vzali jsme se, našli si společné bydlení a spojili své sbírky. Díky našemu společnému zájmu se mezi nás nedostavil stereotyp, neustále jsme měli co dělat. Jednoho dne jsem jí dal onen prsten. Skoro nikdy ho nesundala z prstu a pokud ano, nikdy ho nedala daleko od sebe. A od té doby se změnila.

Nejprve přestala mít touhu cestovat. Vymlouvala se na strach, což jsem v celku chápal, a nepotřebu objevovat další zapomenuté trofeje. Opustila jí touha, která nás svedla k sobě. Vydával jsem se tedy na cesty opět sám a pomalu si začal uvědomovat proměnu, kterou začínala procházet. Jako první začínala ztrácet na váze. Z jejích krásných křivek postupně zbyly jen kosti obalené kůží. Omezila chození ven, až nakonec přestala vycházet úplně. Místo toho trávila většinu času v zatemněné místnosti studiem zvláštních knih. Do jedné takové jsem nahlédl. Jmenovala se Infinitum Universi a byla otevřená na stránce týkající se jakéhosi božstva.

Božstvo jménem Qetzop. Vyobrazováno jako obří vesmírný had. Je tak velký, že se dokáže několikrát obtočit kolem kterékoliv planety. Jeho úkol má být ničit mrtvé planety a hvězdy, aby na jejich místo mohly nastoupit nové. Našel jsem i zmínku o jakémsi prstenu. Po stvoření Země byl prý dán jeho obyvatelům, kteří si ho předávali z generace na generaci. Dokud bude na Zemi život, prsten tu bude, ale až vše zemře, prsten se rozpadne, což bude znamení pro Qetzopa aby přišel zničit Zemi. Prsten prý smí nosit jen následovník rodové linie, které byl kdysi předán. Z ostatních pomalu bude vysávat život.

Zvláštní legenda, ale prsten v knize vypadal přesně jako ten, který jsme našli. Dokonce i znak Qetzopa vypadal stejně jako na rouchu onoho umrlce v sarkofágu. Pojal jsem podezření, že jsme se zapletli do věcí, které měli zůstat zapomenuty. Dal jsem to přečíst své ženě a požádal jí, aby se vzdala prstenu. Odmítla s tím, že to je jen náhoda, nic než stará legenda. Prsten si nechala a já jsem sledoval její další proměnu.

Její rezavé vlasy postupně ztrácely barvu a nabíraly šedivý nádech. Kůže začínala žloutnout a nakonec jí začaly vypadávat zuby. Prosil jsem jí aby zašla k lékaři, nebo se vzdala prstenu, pro svoje dobro. Všechny návrhy odmítla. Řekl bych, že jí prsten ovládl, stala se na něm závislou. Neměl jsem to srdce jí opustit, a tak jsem se o ní staral a sledoval, jak mi doslova mizí před očima. Ve svých 25 letech vypadala na 80. Nakonec se zavřela ve studovně a odmítala vycházet. Jídlo jsem jí měl nechávat za dveřmi. Někdy jsem ho viděl netknuté několik hodin, jindy zmizelo za pár minut.

Pak se z poza dveří začínaly ozývat zvláštní zvuky. Zněli jako křik a zvláštní hrdelní zvuky. To prý křičela ze spaní, pronásledována nočními můrami. Připadalo mi zvláštní, že by spala hlavně v odpoledních hodinách, ale nevěděl jsem, co se tam opravdu děje, tak jsem to nechal být. Pak jsem si jednou v noci všiml, že z pod dveří vychází zvláštní fialové světlo, ale na dotazy ohledně něj mi nikdo neodpověděl. Další den tam světlo bylo znovu, přes den sice nebylo moc zřetelné, ale bylo tam.

Po několika dnech jsem z pokoje uslyšel hlasitý křik a rány jakoby něco bušilo na dveře. Rozběhl jsem se k pokoji, ale opět jsem nedostával žádné odpovědi na kladené otázky. S pistolí v ruce jsem rozrazil dveře. Naskytl se mi příšerný pohled. Moje žena, která teď vypadala pouze jako kostra obalená žlutou kůži, držela v rukou knihu a četla z ní jakási tajemná slova. Před ní byl na zemi otevřený fialový portál, který plnil místnost tím podivným světlem a z něj vylézalo veliké zelené chapadlo, které bouchalo do všeho, na co narazilo. Jakmile mě moje žena spatřila, upustila knihu a vrhla se na mě. Bez zaváhání jsem několikrát vystřelil. Dopadla mi mrtvá k nohám, ale z ran jí netekla žádná krev. Ve chvíli, kdy zemřela, uzavřel se portál a uřízl celé chapadlo. Než jsem se stačil vzpamatovat z toho, co se právě stalo, žena i chapadlo se proměnily v popel. Nabral jsem ženin popel do urny a uchoval si ho jako vzpomínku. Popelu z chapadla jsem se neodvážil dotknout.

Výstřely nejspíš uslyšeli sousedé a zavolali policii. Když přijela, našla mě zhrouceného v křesle, s pistolí v ruce. Prohledali celou místnost, kde se vše odehrálo, ale nenašli nic zvláštního. Já jsem byl obviněn z vraždy své ženy, k čemuž jsem se přiznal. Ale nikdy nepřiznám její zpopelnění. Po několikáté vám říkám, co se opravdu stalo. Mějte mě za blázna, ale od té doby věřím všem příběhům o vesmírných božstvech. A co je zvláštní, když se má žena proměnila v popel, jediné co z ní zůstalo byl ten prokletý prsten.
Publikoval(a): davidziak, 2.4.2017
Přečteno (35x)
Tipy (2) ... dát Tip/SuperTip
Poslední tipující: Polux Troy

Spodek

Stránka generována 27.5.2019 08:19
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti