Anotace: Druhá část povídky Básník a Ona...

Uchýlit se před strachem do peřin, zakutat se do nebeské podušky a na chvíli zapomenout. Zasnít se do sladkého snu, v myšlence pouhé zešílet štěstím, v dřímotách a v omamném oparu vrátit se do dětství, do chvil nevinnosti. Hodit veškeré trápení syrového světa do kanálu a spálit za sebou veškeré mosty minulosti. Usnout a doufat v neprobuzení.

Ach jak ráda bych smočila alespoň cíp svých mastných vlasů ve studánce snění a zapomnění. Ach jak sladké je vydechnout, s duší opilce či dítěte. Mě se ale nedostává úlev, bůh si mne opéká na rožni pěkně ze všech stran, pěkně do zlatova.

Z otevřeného okna se již linou výpary nového dne, které tak krutě vrací do reality. Ležím nehnutě, ticho se válí po nábytku a tiše našlapuje na rozvrzané parkety. V kuchyni syčí vařící se voda, to má hodná sestra vaří kávu, černou jako uhel, černou jako smrt. Ach jak mě to slovo píchlo v podbřišku.

Nemůžu myslet již na nic jiného, myšlenky mi hlavou běhají, zběsile z kouta do kouta. Kde jen je? Kde jen vězí? Copak se může člověk z ničeho nic vypařit jako pára nad hrncem? Všichni mě utěšují, všichni vedou nejapné žerty, že ten můj blázen zase někam zdrhl, nejspíše se vyspat za kněžkou matky přírody, jak to má ve zvyku. Ale já neberu v potaz jejich pokusy o útěchu, já tuším zradu vesmírného řádu, zradu pomateného boha na nebesích. Naděje, ta prchavá šance, již dávno oblékla černý kabát a odešla zadním vchodem. Vždyť už je to propastných osm hodin, co mě opustil z milostného sevření a odkráčel do ranní mrazivé mlhy.

Mé srdce ví své, křičí a sténá o pomoc, marně volá do daleké dáli. Nebeský jazyk oněměl, zkameněl stejně, jako sochy antické vznešenosti, přebroušené pískovcem času. Cítím podvědomé vibrace a záchvěvy v podkoleních šlachách, vnitřní pud mě velí něco okamžitě udělat, ale nikdo mě nechce pustit ven, abych šla hledat do nejzapadlejších koutů Pražského ghetta svou lásku, svůj život.

Slunce se pomaloučku přehouplo přes horizont a já ochromená hrůzou stále hledám útěchu ve sněhobílém polštáři, čekajíc na anděla, který znovu rozžehne svíci naděje nad zasmušilou krajinou. Klimbám, zaklesnutá v minutách a sekundách přítomnosti, vláčíc za sebou olověnou kouli smutku a obav. Dívám se z okna, kde zase jednou končí den, který zcela zajisté přinesl více smrti než zrození. Podřimuji, oči se mi klíží, mé tělo už asi nezvládá tíhu přetěžkého břemene a kapituluje. V polo sluchu, náhle zbystřím smysly, v předsíni je nějak rušno, slyším hlasy, vstávám a utíkám, s vědomím nejhoršího, za planoucím světlem naděje. Prudce otevřu dveře, hlasy utichnout, kvarteto párů oči na mne zírá, bělma se jim lesknou v západu slunce, odezírám z jejích očí ostych a soucit, tu královnu všeho nechtěného. Otáčím se a beze slova odcházím, nebeská zrada dokonána. Lehám si na postel a v ústech převaluji slovo smrt, jak karamelový bonbón, co se rozpouští na jazyku. Usínám s hořkým klidem: Smrt nás rozdělila, smrt nás také spojí.

Publikoval(a): Oliver Ouvín, 2.4.2017