Anotace: Leží zapomenut fialový klobouček. Studená tráva ho jemně chladí.

Leží zapomenut fialový klobouček. Studená tráva ho jemně chladí. Kdepak je asi jeho majitelka? Ce se s ní mohl stát? Kam se poděly ty krásné lidské vlastnosti? Je snad fér nechat tu z radosti odhozený a ve zmatku zanechaný klobouček?
Klobouček jemuž byl dán tvar i cit. Pomalu se stahují mraky. Cítí se být sám. Opuštěný. Přilétá k němu ptáček. Sedá si na něj a začne po něm skákat. Fialovému kloboučku se to nelíbí. Jsem přece na nošení a né přistávací plošina pro kdejakého 'krákoráka'. Snaží se pohnout. Zabírá ze všech sil ale nejde to. Vždyť je to přece je obyčejná věc i když s citem.
Mraky už pokryly celou téměř celou oblohu. Ptáček ucítí chlad a s ním i přicházející bouři. Odrazí se od kloboučku a odletí. Klobouček změnu teploty také ucítí. Ale co může dělat? Nezbývá mu nic než čekat, co nastane.
Začíná vát silný vítr. S kloboučkem to hodí na křoví. Malinké větvičky se do něj zaboří. Zanechá to v něm pár malých děr. Vítr ale nepřestává s tou jeho zlomyslnou hrou. Znovu klobouček zvedá. Při tohle nemilém vyprošťování se předtím malé dírky zvětšují. Plakal by. Tak moc by plakal, kdyby mohl.
Vítr si s ním pak ještě dlouho hraje. Křoví, houštiny, pavučiny. Klobouček jen trpí. Jediné co ho zahřívá, je myšlenka, že si pro něj jeho majitelka přijde. Snaží se vydržet a zůstat silný. Ale i ten největší snílek jednou přijde o iluze. Naděje ho začíná pomalu opouštět. Kde ta slečna sakra je?

Jen oblaka pozorují tenhle příběh o zapomenutém kloboučku.
Jen oblaka ví, že slečna pro něj nepřijde, že už se nevrátí.
Jediné co mohou je vyjádřit smutek.
A tak, tak začínají oblaka plakat.

Publikoval(a): Nattalie, 4.4.2017