Anotace: jaká tajemství skrývá pradávná jeskyně pod domem?

Když mi strýc po své smrti odkázal svůj starý dům spolu s nemalým pozemkem, dost jsem se podivil. Několik let jsem ho neviděl a nikdy jsem ho neměl moc v lásce. Navíc měl spoustu potomků, kteří mu byli bližší než já. Měl jsem v plánu dům a pozemek prodat. Nevím k čemu by mi byl rozpadající se dům v odlehlé krajině. Ale pak jsem našel něco, co mě přimělo zcela upustit od prodeje.

Jak jsem již řekl, dům byl dost daleko od nejbližší vesnice, něco kolem pěti kilometrů, a již na první pohled vypadal na spadnutí. Oprýskané stěny, vymlácená okna a na některých místech propadlá střecha nevytvářely ideální podmínky pro bydlení. Zdráhal jsem vůbec vstoupit, aby na mě dům nespadl, ale v závěti stálo, že musím dům obývat minimálně týden, aby padl do mého vlastnictví.

Hned, co se za mnou s vrzáním zavřeli dveře, jsem ucítil nakyslý vzduch nakažený desetiletými plísněmi. Také v domě bylo o poznání chladněji než venku. Všechen nábytek se rozpadal a dřevěná podlaha s každým krokem strašlivě vrzala. V kuchyni na stole na mě čekala zapečetěná obálka s posledními slovy strýce. V celku nezáživné čtení, až na tři podivné příkazy a to:

-Nezbavuj se domu ani pozemku.
-Nechoď do sklepa.
-A za žádnou cenu je nepouštěj ven.

Zvláštní příkazy, bez jakéhokoliv vysvětlení. První příkaz jsem neměl v plánu plnit a druhý se ani nedal porušit, protože dveře do sklepa byly z tvrdé oceli s několika zámky. A co se týče třetího příkazu, absolutně jsem neměl tušení koho tím myslí a proč, a tak jsem si s tím nelámal hlavu. Místo toho jsem začal procházet věci v domě.

Ukázalo se, že v domě nebylo nic než sešlé staré oblečení, nějaké to nádobí a slušně vybavená knihovna. Tu jsem se rozhodl prozkoumat důkladněji až další den, protože se začínalo stmívat. Ložnice se nacházela v patře a nebylo v ní víc než stará rozvrzaná postel s proleželou matrací. Úžasné spaní.


Ráno, velice rozlámaný, jsem se vydal do vesnice na nákup a poptání se na pověst domu. Ale jakmile jsem se o domě zmínil, jako bych řekl kletbu. Všichni hned ztichli, začali mlžit a vymlouvali se, aby mohli odejít. Jen jeden z vesničanů, kterého všichni pokládali za blázna, mi byl ochoten sdělit víc. Vykládal mi neuvěřitelné příběhy o prastarých jeskyních pod domem, zakrslých polo lidech a temných bozích. Pochopil jsem, proč ho všichni mají za blázna a odešel jsem.

Po obědě jsem se podle plánu dal na průzkum knihovny. Neznal jsem snad ani jednu knihu, a jak jsem brzy vypozoroval, všechny se týkaly okultismu a temné magie. Namátkově jsem sáhl po knize jménem Infinitum Universi a začal v ní listovat. Byla plná různých zaklínadel, kleteb, neexistujících bytostí a směsných vesmírných bohů s neomezenou mocí. Přišlo mi až hloupé, čemu lidé i dnes dokáží věřit.

Kupodivu čas rychle utekl a byl zase večer, takže jsem se vydal do rozvrzané postele. Tu noc jsem neměl klidné spaní, pořád jsme se budil. A jednou při chvilce bdělosti jsem uslyšel škrábání. Jako kdyby něco škrábalo na dveře a prostupovalo to celým domem. S baterkou jsem se vydal naproti tomu zvuku. Jak jsem se blížil, škrábání sílilo, až jsem se zastavil před dveřmi do sklepa. Ale to něco neškrábalo přímo na ty ocelové dveře, znělo to jako když škrábe na něco ve sklepě. Věděl jsem, že se to ze sklepa nedostane, a tak jsem si šel zase lehnout. Ale už jsem neusnul.

Ráno po snídani jsem se vydal za tím bláznem do vesnice, abych zjistil co to škrábalo. Opět začal s těmi bláboly o zakrslých polo lidech, co žijí v jeskyních pod domem a chtějí se dostat ven. A pak řekl, že pokud mu nevěřím, ať prohledám knihovnu v domě a najdu přepis zápisníku jednoho z mích prapředků, který se jako první usídlil na místě, kde stojí dům.

A tak jsem se dal do prohledávání. Celou knihovnu jsem obrátil vzhůru nohama než jsem to našel. Starou, rozpadající se knížečku s přepisem deníku mého prapředka. Pokud datum nelhal, originál byl z první poloviny 4. století. Což bylo o několik stovek let dříve, než se zde začala tvořit vesnice. Většina deníku obsahovala záznamy z cest. A pak jednu zajímavou pasáž. V dnešní mluvě zněla asi takto:

Jsem několik týdnů na cestě. Zásoby pomalu docházejí. Kolem mě je jen les a louky. Žádná známka po osídlení. Na obzoru vidím jeskyni, půjdu jí prozkoumat.
Zdá se dost hluboká. Vypadá to, že jsou do kamene vytesané schody. Hodně, hodně staré schody. Půjdu dolů.
Musím být několik desítek metrů pod zemí. Je tu zimu, neproniká sem žádné světlo. Bez pochodně bych neviděl na krok. Myslím, že vidím domy.
Ano, jsou to domy. Nebo spíš trosky chatrčí. Vytesané do skály, nebo postavené z kamenů. Zcela opuštěné. Půjdu dál.
Narazil jsem na zdroj světla. Zkusím se k němu tiše přiblížit. Vypadá to, že nejsem sám.
Z poza zdi sleduji nějaký obřad. Všude se rozléhají bubny a chorály. Nejsou to lidé, ale zpola lidské bestie. Objevuje se nepopsatelná záře. Pane bože, spas mě!

Pokračování deníku se již odehrává mimo jeskyni. Pokračuje takto:

Musel jsem ven. Honili mě. Nemohl jsem nekřičet. Jaká ďábelská stvoření mohla vyvolat takovou pekelnou bytost? Pane bože, ona neměla tvar! Utíkal jsem po tmě ven, ale byli rychlejší než já. Musel jsem se ven probít. Desítky těch démonů jsem pobil mečem. Ven si za mnou naštěstí netroufli. Zavalil jsem vchod do té prokleté sluje kameny. Tohle se nikdy nesmí dostat ven. Proto si tu postavím dům a do své smrti budu hlídat tu jeskyni, aby se žádný z těch démonů nedostal ven.

A tak se začala psát historie tohoto místa. Generace mých předků zde žili a hlídali tu jeskyni. Pak si na ní postavili tento dům a vchod do jeskyně zapečetili ve sklepě. I tak jsem tomu nevěřil. Pokud dole opravdu něco je, chci to vidět na vlastní oči. Začal jsem se pídit po klíči ke dveřím do sklepa.

Opět jsem navštívil bláznivého vesničana, abych zjistil, jestli náhodou neví, jak bych se mohl dostat do sklepa. Bylo zřejmé, že se začal bát, když jsem mu sdělil svůj plán a začal být nemluvný. Stálo to značné úsilí, ale podařilo se mi zjistit, kde je klíč. Měl jsem tedy plán na další den, a protože byl zase večer, šel jsem spát. V noci mě neustále budilo nepříjemné škrábání, tentokrát však hlasitější, než posledně.

Hned ráno jsem se dal do hledání klíče. Údajně je schovaný v ložnici pod postelí, pod prkny v podlaze. A skutečně tam byl. Zrezlý, schovaný v dřevěné krabičce. A tak jsem, vyzbrojen baterkou, odemkl dveře do sklepa. Po schodech jsem sestupoval do temnoty. Ve světle baterky jsem udiveně zjistil, že sklep je zcela prázdný. I podlaha byla pouze ušlapaná hlína. A pak jsem ve stěně našel zapečetěné dveře z kamene, což znamenalo, že část původní jeskyně byla odkopána, aby se na ní mohl postavit dům. Měl jsem štěstí, že klíč odemykal i zámky na těchto dveřích a já se mohl vydat do tajemné jeskyně pod domem.

Stejně jako v deníku jsem šel po věkovitých schodech vytesaných do kamene. Pohlcovala mě temnota a shnilý vzduch. Musel jsem být dobrých 50 metrů pod zemí, když jsem konečně došel na konec schodiště. Ocitl jsem se v obřím prostoru s vysokým stropem, ze kterého rostly krápníky a kapala voda a ozvěna z dopadu kapek se zlověstně ozývala v prostoru. Co nejtišeji jsem se vydal na průzkum.

Narazil jsem na pozůstatky obydlí. Stovky let zničené a opuštěné. Cokoliv tu žilo, zemřelo před spoustou let. Jak jsem šel dál, nacházel jsem další a další rozbořené chatrče, dávno nechané na pospas času. Došel jsem až na konec jeskyně. Zde můj předek údajně pozoroval nějaký rituál. Skutečně tu byl oltář, na kterém byla zaschlá krev a na stěně za ním jakési malby. Ty znázorňovali pravděpodobně naší sluneční soustavu a pak něco, co mohla být mlha nebo oblak s velkým okem uprostřed, které jakoby dohlíží na náš svět. Všude kolem byly hieroglyfy, které nejspíš vyprávěly legendy tehdejších obyvatel jeskyně.

Jak jsem si se zaujetím prohlížel malby, nevšiml jsem si, že již nejsem sám. Ze tmy na mě shlížely stovky svítících očí. Okamžitě jsem se dal na útěk. Cestou jsem měl příležitost si je prohlédnout. Ten úděsný pohled mě jen posílil při mém úprku. Vyběhl jsem schody a podařilo se mi zapečetit dveře těsně před tím, než se dostali ven.

Jaké ohavné zrůdy to žijí pod domem. Mají šedou kůži, na půl ještěří na půl lidský obličej, chodí po zadních a ruce mají zakončené třemi dlouhými drápy. Začal jsem věřit všem příběhům bláznivého vesničana i zápisům v deníku. Zděšeně jsem začal listovat v knihách v knihovně a našel jsem popis těch bytostí. Údajně jsou to poskoci vesmírného boha Kahhlo, stvořitele Země, které lidé zahnali pod zem. Jejich úkol je udržet kontakt se svým bohem a spravovat ho o dění na Zemi. Původně na lidi neútočili, ale nyní k nim chovají nenávist za vyhnanství.

Tu noc jsem nespal. V bdělém stavu a s nožem v ruce jsem poslouchal ustavičné škrábání, rozléhající se domem. A když přišel úsvit, škrábání náhle přestalo. Okamžitě jsem šel navštívit bláznivého vesničana a pověděl jsem mu svůj zážitek. Pobaveně poslouchal a pak mi řekl, že je teď na mě hlídat vchod do jeskyně. Také mi sdělil, že i on kdysi nesl toto břímě spolu s mým strýcem a že se také vydal dolu do jeskyně. A to co viděl ho přimělo opustit ten dům.

Nechtěl jsem se smířit s tímto údělem, a tak mě napadlo celou jeskyni zaminovat a nechat vybuchnout. Naštěstí nebylo těžké ve vesnici sehnat výbušniny. Znovu jsem se tedy vydal do té prokleté jeskyně a nepozorovaně jí naplnil velkým množstvím trhaviny. Z domu jsem odnesl vybrané knihy a pak zmáčkl spoušť. Ohlušující rána byla slyšet kilometry daleko. Celá jeskyně se propadla a zem tak pohřbila všechno a všechny. Nikdo se už nikdy nedozví, jaká tajemství číhala tam dole. A oficiální zpráva? Zemětřesení následované propadem stropu tajné jeskyně.

Publikoval(a): davidziak, 4.6.2017