Anotace: .. lze ji obelstít? Povídka s kapkou černého humoru. / https://www.youtube.com/watch?v=0dEBtY317q0 amatérská nahrávka v mém podání :)

.


Těsně nad ránem, jsem uslyšela zaklepání na dveře. Chvíli jsem se nemohla zorientovat. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky. Tahle nechtěná vyrušení ze spánku z duše nenávidím. Většinou nepřináší nic dobrého a ani dnes tomu nemělo být jinak.

Obecně navíc nemám rána ráda, potřebuji dost času k tomu, abych se dokázala probrat a posbírat aspoň nějakou chuť k denním činnostem. Proto jsem cítila naprosté znechucení z toho, že mě někdo tak neomaleně vyrušil z posledních zbytků snění. Nakonec, byla jsem přece nemocná, mám právo na trošku klidu a dneska nemusím vůbec nic! Cítila jsem se pod psa, přesto jsem se naštvaně vypotácela z postele a šla otevřít.

To, co jsem uviděla, mě přikovalo k zemi. Projel mnou třes, celou mě pohltil chlad a zděšení. Za dveřmi stála paní Smrt. Pozdravila „až na věčnost“ a s náznakem prchavého úsměvu, skvoucího se v temnotě, vystupující z bělostné lebky, se snažila být milá. Vystupovala velmi slušně a šla rovnou k věci. Možná, aby snížila oboustranné napětí a mou vzrůstající paniku. Prý přišla, aby mě odvedla do věčnosti. Ale já ještě nechci jít! Vše v mém nitru křičelo a vzpouzelo se tomu nepochopitelnému ortelu, který nade mnou byl právě vyřknut. Nahlas jsem nebyla schopna cokoli říct. Chvíli jsme se na sebe upřeně dívaly. Já silně šokovaná, ona možná s pocitem lítosti nad bezmocí lidí, která se zračila v jejich očích pokaždé, když jim zaklepala na dveře a prosila o vstup. Netlačila na mě, dávala mi čas vše vstřebat a to se jí částečně podařilo.

Když jsem se trošku uklidnila, můj mozek začal pracovat na plné obrátky. Snažila jsem se ji obelstít sladkou řečí, hrou na city a pak také prosíkem, ale k ničemu to nevedlo. Dobře věděla, proč přišla a já dobře tušila, že z této situace není východiska. Nakonec jsem to vzdala a jen požádala o pár chvil, abych se mohla připravit. Když už zemřít, tak ať mi to aspoň sluší. Snad mě najdou dříve, než do mého těla vryje své zohavující stopy neúprosný čas.

Uvedla jsem ji, nabídla jí ze zdvořilosti jídlo a pití, aby neměla dlouhou chvíli, a s trpkým pousmáním nad těmi paradoxy, jsem se šla připravit. Na cestu, které se všichni více či méně obáváme. Na cestu, ze které není návratu.

Tak tohle je bezmoc?

Srdce mi bušilo v nepravidelném rytmu, hlavu jsem měla v jednom ohni, hrdlo mi svírala úzkost při pomyšlení na mé blízké a jejich bolest, v očích se mi zaleskly první slzy. Roztřesenýma rukama jsem si učesala vlasy, opláchla obličej, s hrdostí se na sebe podívala do zrcadla, snad abych si tím pohledem dodala trošku odvahy a pak jsem udělala krok vpřed.

Když jsem se vrátila zpátky do pokoje, paní Smrt zrovna spala. Při pohledu na ni, jsem si nedokázala ujasnit, zda vůbec vypadá tak děsivě, jak ji všichni líčí. Najednou se mi zdála docela milá. Až na jedno. V jedné ruce držela kosu, ve druhé seznam jmen lidí, kteří byli na řadě. Své jméno jsem viděla úplně nahoře. Napadl mě zoufalý čin. Zatímco spala, vymazala jsem svoje jméno a napsala ho úplně dolů. Doufala jsem, že jsem si tímto zajistila aspoň pár dalších dní na tomto světě. Alespoň se rozloučit se všemi, které mám ráda! Nezbývalo mi, než jediné. Čekat, až se probudí a doufat, že snad nic nepozná. Ano, to je má jediná záchrana!

Právě odbíjelo poledne, když se paní Smrt probudila ze svého spánku. Rozhlédla se po pokoji, aby si ujasnila, kde právě je, napila se již studeného čaje, ke kterému s chutí přikusovala mé oblíbené sušenky. Pak mě vyhledala svým prázdným pohledem a řekla „byla jsi ke mně dnes velmi laskavá, oplatím ti proto tvou vstřícnost. Začnu od spodní části seznamu“.


.

Publikoval(a): Amelie M., 13.8.2017