Anotace: .. nedávno jsem našla v jedné knížce založený papír s touhle povídkou, kterou jsem napsala asi ještě na střední.. publikovala jsem jinde s určitými rozpaky, myslela jsem, že je trapná a ještě trapnější a ejhle.. svoje čtenáře si našla..

- Na co myslíš?
- Přemýšlím o životě. Přemýšlím o lidech a jejich zničených snech. O tom, jak těžké je takové sny opravit. Přemýšlím o slzách a smutku..
- Špatně. Na co právě teď myslíš?
- Přemýšlím o životě. Přemýšlím o tom, jak krásný je svět. Vidím před očima květiny a stromy, východ a západ slunce a taky měsíc. Lesknoucí se hladinu rybníka před naším domovem. Vidím tulipány, úhledně uspořádané ve váze na kuchyňském stole. Cítím vůni ovocného čaje, usmívám se.
- To je vše?
- Přemýšlím o životě. Přemýšlím o tobě a o mně. Nic není náhoda. Život je předurčen.
- Kým?
- Nazývá se všelijak. Bůh, Osud, Hvězdy, Andělé..
- Co si přeješ?
- Chtěla bych létat. Vysoko, rychle. Ráda bych viděla všechno to lidské zlo. Spěch, smog, smrt a..
- Špatně. Co si přeješ?
- Chtěla bych létat. Vysoko, rychle. Přála bych si vidět celý svět a jeho krásu. Zlatavou poušť a její zelené šperky. Cítit teplé slunce, smát se na hvězdy a měsíc. Vidět řeky, táhnoucí se zemí jako stuha. A tebe. Chtěla bych vidět tebe.
- Chyba, jsem pryč. Stále mě hledáš a občas máš pocit, že jsi mě našla. To je ale lež. Já neexistuji!
- Ne! Tentokrát se mýlíš ty. Jsi! Ve dne i v noci, stále tě vidím, cítím.
- Já tady nejsem.
- Jsi. Můžeš říkat, že jsi pryč, můžeš se skrývat, ale nepodaří se ti to! Nezmizíš z mého srdce. Nikdy..

***

Jeli jsme autobusem. Bylo nám sladkých osmnáct. Chystali jsme se na svůj první společný čundr po naší vlasti. Těšili jsme se na vzájemnou blízkost, hlubší poznávání našich duší a také těl. Nevím, co mě to napadlo, ale se smíchem jsem si od Honzy odsedla přes uličku a dělala, že není na světě nic zajímavějšího, než rozkvetlý jabloňový sad, který se právě objevil za okny autobusu. Zahlédla jsem, jak se rozhodl jít za mnou, když se najednou autobus otřásl. Cítila jsem všechno a nic zároveň. Pohledem jsem hledala Honzu. Pomalu jsem se začala propadat. Topila jsem se v zelené jeho očí, dva překrásné safíry na mě s láskou pár vteřin hleděly, než v nich pomalu začal vyhasínat život.

***

- Prosím, řekni mi, kde jsi? Hledám tě..
- Zřejmě mě máš ve svém srdci.
- Ano, máš pravdu, ale já tě chci tady, opravdového. Chci cítit tvůj dotek. Chci se utopit ve tvých zelených očích. Chci tě držet za ruku..
- Už jsem ti to řekl. Nehledej mě, nemůžu být ten, který tě bude držet za ruku. Nemůžu být ten, kdo půjde po tvém boku. Pochop, nemůžu! Neexistuju!
- Miluju tě! Chci tě! Potřebuju tě!
- Otevři oči, rozhlédni se kolem sebe. Když budeš tak zoufale hledat své štěstí, možná si ani neuvědomíš, že už šťastná jsi. Klárko..

***

Bylo mi dvacet čtyři. Jela jsem stejným autobusem, jako každý den. Byla jsem v depresi, ale snažila jsem se, uchovat si v srdci zbytky naděje, že se něco změní. Přesně si pamatuji na den, kdy jsem se setkala s Matoušem. Mým drahým Matoušem. Jednou večer jsem se vracela z nějaké extrémně nudné schůzky. Rozhodla jsem se jít přes most vedoucí přes Labe. U zábradlí jsem zahlédla stát muže. Plakal. Když jsem přišla blíž, všimla jsem si, že je zhruba stejně starý, jako já, možná o málo starší. Nevšímal si mě. Ten obraz se mi tak vryl do srdce, že jsem se na chvíli zarazila a nevěděla jsem, co dělat. Teprve pak mi to došlo. Ten muž chce spáchat sebevraždu! Musela jsem něco udělat. Tím nejdůležitějším krokem bylo, upoutat jeho pozornost, vzbudit v něm důvěru. Ale jak na to?
- Ahoj, řekla jsem tiše.
Neodpovídal.
- Přišla jsem si sem pobrečet, ale někdo tu zabral mé místo.
Pokusila jsem se o úsměv. I on se skrz slzy pousmál. V té chvíli to byl pro mě nejkrásnější pohled.
- Můj život nemá smysl.
Vyhrkl a znovu se ponořil do slz. Nevím, co mě to napadlo, ale začala jsem mu vyprávět příběh Honzy. Když jsem skončila, sebrala jsem všechnu svou odvahu a podívala se do jeho šedých, pláčem oteklých, ale stále krásných očí. Podívala jsem se tak hluboko, až jsme zahlédla jiskru něčeho. Možná naděje. Alespoň jsem v to doufala. Odstoupil od zábradlí, objal mě a oba jsme se smáli a plakali dohromady.
- Pojďme odsud!
Zašeptal.
Ani nevím jak, ale skončili jsme v parku. Posadili jsme se na lavičku a povídali jsme si celou noc. Řekl mi o sobě a svém životě spoustu věcí. Řekl, že se jmenuje Matouš a už nějakou dobu žije sám v tomto městě. Často chodí na most přemýšlet o životě. O tom, jak stále nemůže najít sám sebe a své místo na tomto světě. O tom, že nic nemá smysl. Bylo mi ho líto a ani nevím proč, najednou jsem si sundala boty a šla si smočit nohy v kašně, která stála poblíž. Přitom jsem se dívala na hvězdy a řekla mu, ať si sedne ke mně a udělá to samé. Zdá se vám to hloupé? Ne. I to je život.
- Nerozumím, to nedává smysl, proč mám dělat takové hlouposti?
- Možná to nedává smysl, ale copak musíš o všem přemýšlet? Zkus chvíli jen žít. Opravdu a bez předsudků žít. Můžeš mi pomoct tam nahoře hledat Honzu.
Zvedla jsem oči k nebi.
- Pomůžu ti.
Natáhla jsem k němu ruku a on ji sevřel s důvěrou, kterou má jen malé dítě. Byl to zvláštní okamžik. Držela jsem za ruku úplně cizího kluka, který mi pomáhal hledat moji lásku na nočním nebi. Pomalu začalo svítat a já dostala ještě bláznivější nápad. Možná, abych skryla slzy dojetí z toho zvláštního setkání, vrhla jsem se bez ostychu, tak jak jsem byla, do vody v kašně. Teď skočil bez váhání za mnou. Dívali jsme se spolu na krásný východ slunce a pak mě objal. Po dlouhé době jsem se necítila tak sama.

***

- Byl to krásný okamžik Honzo, ale přesto tě stále miluju.
- Nebyla jsi tehdy šťastná Klárko?

***

Seděla jsem ve své malé, ale prosluněné kuchyni. Matouš byl ve sprše. Já mezitím uvařila kávu.
- Krásně to tu voní.
Matouš právě vyšel z koupelny. Sledovala jsem ho koutkem oka a můj pohled se na chvíli mlsně zastavil tam, kde se pod tenkým bílým ručníkem rýsovalo jeho tělo.
- Přímo na cíl. Není nic krásnějšího, než vůně čerstvě uvařené kávy.
Usmál se.
- Posaď se prosím.
- Nemáš strach? Neruším? Mám na mysli.. možná budeš chtít pracovat, já nevím..
Vnímala jsem jeho rozpaky a rozhodla se nic nepředstírat.
- Hmm. Cítím se osamělá. Na práci teď nemám pomyšlení. Zůstaň.
Jeho úsměv byl dostatečnou odpovědí.
- A co ty Kláro? Máš někoho? Rodinu, přátele, kohokoli?
- Nemám už nikoho tady na tom světě.
Hlas mi uvízl v krku. Vzpomněla jsem si na Honzu, který byl můj jediný blízký člověk po odchodu z dětského domova.
- Pojedeme do Španělska?
Vyhrkla jsem.
- Asi ti úplně nerozumím.
- Zavři oči.
- Co?
- Jen zavři oči Matouši.
Poslechl mě. Pomalu, ale poslušně splnil mé přání. Přinesla jsem z komory malý ventilátor, sedla si vedle něj a potichu jsem ho zapnula.
- Svěží vítr vane od moře, cítíš to?
Zašeptala jsem.
- Jsme právě na horké pláži..
- Tfuj, je tu vedro jak v pekle.
Ušklíbl se odmítavě Matouš. Nechápal co mu chci říct, ale já se nevzdala.
- Cítíš písek pod nohama? Vzduch je naplněný slanou vůní moře, slyšíš křik racků? Můžeme si na pláži sebrat nějaké mušle. Teď na mě chvíli počkej.
Šla jsem do kuchyně a udělala z citronu a máty osvěžující nápoj, který jsem mu podala.
- Napij se.
Pomalu usrkl.
- Chutná? Už mi rozumíš?
Vsunula jsem mu do ruky malou mušli, kterou jsem kdysi našla u rybníka blízko dětského domova a tehdy ten nález vnímala pomalu jako zázrak.
- Usměj se prosím.
A on se usmál. Poprvé jsem viděla jeho šedé oči se smát a ta chvíle se mi vryla pod kůži. Bylo mi hezky.
- Řekni mi víc o Honzovi.
- Vlastně víš všechno. Je to už šest let, co jsem ho viděla naposledy.
- Chtěl jsem se zeptat, to jsi ještě nepotkala za tu dobu nikoho jiného? Celou dobu myslíš jen na něj?
- Asi je to divné, že?
- Možná je čas..
Chytil mě za ruku, ale já se odtáhla. Podívala jsem se na něj a potom z okna.
- Prší. Půjdeme ven?
- Proč? Nechci být mokrý.
- Něco ti ukážu.
Přivedla jsem ho na svou oblíbenou louku a začala utíkat. Vytáhla jsem ruce nad hlavu, nastavila tvář kapkám a začala se smát. Tančila jsem v dešti. Matouš se na mě chvíli nechápavě díval a pak udělal to samé, co já..

***

- Co si o tom myslíš Kláro?
- Přemýšlím o Matoušovi. Najednou jsem v jeho přítomnosti začala mít chuť žít. Najednou jsem přestala myslet na všechny svoje smutky a bolesti. Místo abych ho podpořila v jeho myšlenkách na smrt, chtěla jsem nad ní právě teď vyhrát. Vytrhnou ho z jejích spárů.
- Tak je to správně Klárko..
- Jenže já tě pořád tak moc miluju Honzo, chybíš mi.

***
Od chvíle, kdy jsem potkala Matouše, uplynul rok. Vídali jsme se poměrně často. A vždycky, když přišel za mnou, rozkvetl. Moc jsme si to užívali. Začal mi být vděčný, že jsem mu zachránila život. Začali jsme se spolu radovat. Jednou jsme třeba seděli v kuchyni a právě jsme si pochutnávali na lívancích, které jsem nám udělala k pozdnímu obědu. Vzpomínám si, jak vzal šlehačku a postříkal mě s ní na nose. Bylo to tak bezprostřední a krásné a já v tu chvíli byla pyšná na to, jakou cestu jsme spolu ušli. Ještě před rokem by nad takovou rozpustilostí jen nesouhlasně pokyvoval hlavou. Naklonil se nade mnou a jemně mi šlehačku slíbal z nosu a pak mě poprvé políbil. Dostala jsem strach. V panice jsem v slzách vyběhla z bytu. Uvnitř mě se vše pralo a křičelo. Jak jen mohl? Jakým právem? On.. On není Honza! Tohle nesmí. Tohle nesmím já. Kvůli Honzovi! Cítila jsem se hrozně, běžela jsem, ani jsem nevěděla kam. Můj pohled rozostřily slzy celého světa, které se mi draly z pod víček. Matně si vybavuji, jak jsem zahlédla nějaká světla. Připomněla mi červeného draka. Zaslechla jsem nějaký zvuk a pak už nic. Kolem mě se rozprostřelo světlo a teplo. Bylo mi neuvěřitelně krásně. Ocitla jsem se na krásné louce, plné barevných květin a najednou přede mnou stál Honza. Byla jsem šťastná. Posadil se vedle mě a chytil mě za ruku.
- Co to děláš?
Zeptal se a podíval se mi do očí.
- Myslím, že jsem šťastná Honzí. Tak moc jsi mi chyběl.
- Vzpomínáš, co se stalo před sedmi lety Klárko?
- No.. vidím tvé krásné oči, jak se pomalu zavírají. Slzy, krev. Cítím strašnou bolest Honzo. Vnímám, že tě ztrácím.. Nejsi..
- Tvůj čas ale ještě nenastal Klárko, pochop to. Vrať se tam dolů a žij..
- Ne, neříkej to, Honzo! Já chtěla..
- Klárko, poslouchej mě! Na druhé straně je někdo, kdo se cítí úplně stejně, jako ty tehdy, před sedmi lety. Někdo, kdo tě miluje a stojí o život s tebou. Někdo, kdo by dal život za to, kdyby jsi teď otevřela svoje oči.
- Neopustím tě!
- Vrať se zpátky na zem..
- Ne!
- Tak to zkusíme jinak. Na co myslíš?
- Přemýšlím o životě. Přemýšlím o lidech a jejich zničených snech. O tom, jak těžké je takové sny opravit. Přemýšlím o slzách a smutku..
- Špatně. Na co právě teď myslíš?
- Přemýšlím o životě. Přemýšlím o tom, jak krásný je svět. Vidím před očima květiny a stromy, východ a západ slunce a taky měsíc. Lesknoucí se hladinu rybníka před naším domovem. Vidím tulipány, úhledně uspořádané ve váze na kuchyňském stole. Cítím vůni ovocného čaje, usmívám se.
- To je vše?
- Přemýšlím o životě. Přemýšlím o tobě a o mně. Nic není náhoda. Život je předurčen.
- Kým?
- Nazývá se všelijak. Bůh, Osud, Hvězdy, Andělé..
- To je vše?
- Myslím na tebe. Myslím na Matouše. Nic není náhoda.
- Matouš by za tebe zemřel Klárko.. Co chceš?
Chvíli jsem přemýšlela. Chtěla jsem křičet: Honzo, chci tě! Ale nemohla jsem. Byla jsem v myšlenkách u Matouše. Najednou mě píchlo u srdce při pomyšlení, že má o mě strach, že už se nikdy nepodívám do jeho šedých očí.
- Co chceš?
Zopakoval Honza.
- Chtěla bych létat. Vysoko, rychle. Přála bych si vidět celý svět a jeho krásu. Zlatavou poušť a její zelené šperky. Cítit teplé slunce, smát se na hvězdy a měsíc. Vidět řeky, táhnoucí se zemí jako stuha. Ráda bych se vrátila do života. Chci být v blízkosti Matouše..
- Tak to má být Klárko, hodně štěstí.
- Nezapomenu na tebe Honzo, nosím si tě v srdci, napořád.
Dívala jsem se, jak se Honza vzdaluje. Přijala jsem vědomí všeho, co se stalo a poprvé pocítila v duši klid. Těšila jsem se za Matoušem, konečně jsem věděla, co mám dělat, jakou cestou se vydat. Ochladilo se..

***

- Klárko, slyšíš mě? Jsem tu s tebou.
Probudila jsem se v nemocnici. Byla mi zima. Co se to se mnou stalo?
- Podívej se na mě.
Slyšela jsem jeho teplý hlas a bylo mi dobře.
- Miluju tě Klárko, miluju..
- Miluju tě Matouši..
Vydala jsem z posledních sil a na tváři mě zastudila stékající slza.

Epilog

Šla jsem na hřbitov, poděkovat Honzovi a dát mu sbohem. Vše, co jsem v tu chvíli cítila, byl vděk za bolest, která pomalu začala ustupovat, za vzpomínky, které přestávaly pálit, za budoucnost, která na mě čekala za bránou hřbitova.

Publikoval(a): Amelie M., 23.10.2017