Anotace: |^...^|

Potulný válečník Bron stanul před hustou džunglí. Za zády měl koryto vyschlého moře, které kdysi oddělovalo kontinenty. Podivná džungle, pomyslel si. A vskutku, tvořily jí pouze podivné stromy s kmeny, které vypadaly jako porostlé šupinami a zcela bez větví. Bron znejistěl. „Co za nestvůry tam musí žít, když se i stromy obrňují šupinami?“ mluvil si pro sebe. Zvítězila v něm zvědavost a touha po nových objevech a vydal se vstříc neznámu.

Sotva mu z dohledu zmizelo koryto vyschlého moře, pocítil nezvyklé dusno. I přes svou nadprůměrnou výdrž se rychle zpotil a špatně se mu dýchalo. I když neslyšel žádné neznámé zvuky, jen křik ptáků, zpomalil svůj postup, aby tolik nefuněl a zbytečně na sebe tolik neupozorňoval. Přes koruny těch obrněných stromů pronikalo až příliš mnoho tropického slunce, a ještě více ohřívalo už tak dost teplý vzduch. Bronovi se po chvíli začala motat hlava a mlžit před očima. Chtě nechtě si sedl do stínu pod koruny stromů, opřel se zády o kmen a padl do neklidného spánku.

Nestihl si pořádně odpočinout, když ho probudilo vyvracení stromů a drcení dřeva. Rychle jako šelma stanul do pozoru s mečem obouruč připraveným k obraně. Něco velkého si k němu prodíralo cestu přes stromy. „Co to, u všech bohů, je?“ zaklel. A hned jak to spatřil, dal se na útěk. Byl to obří černý štír. Monstrum, větší než člověk, z dávných časů, jehož menší příbuzní přežili do dnešních dnů. Svými mohutnými klepety vytrhával stromy i s kořeny a ty, co měly kořeny moc hluboké, rozdrtil v půli. Se svými šesti nohami byl hbitější než Bron a rychle ho doháněl. Bron si uvědomil, že nemá cenu dále utíkat. Zastavil se a připravil se k boji.

Štír zvedl svůj ocas, zakončený jedovým ostřím, a bodl. Bron uskočil stranou a obouruč sekl mečem do zabodnutého ocasu. Narazil však na tvrdý pancíř, který pokrýval téměř celé tělo té bestie. Bron, zaskočen tvrdostí brnění, na okamžik ztratil pozornost a a bestie znovu udeřila. Tentokrát obřím klepetem. Trefila Brona a ten odletěl několik metrů a dopadl tvrdě na záda. Zalapal po dechu a odkutálel se stranou zrovna ve chvíli, kdy na místo dopadlo jedové ostří štíra. Tentokrát ztratil pozornost štír a Bron si stihl všimnout, že pancíř nezakrývá klouby umožňující štírovi pohyb.

Bron neváhal ani sekundu. Rozpřáhl se a jedním sekem oddělil štírovi nohu od těla. Ozvalo se strašlivé bolestivé zaúpění a v odpověď Bronově ráně štír udeřil klepetem. Bron se však stihl přikrčit a klepeto ho minulo. Neváhal a udeřil znovu, tentokrát usekl klepeto. Bestie opět bolestivě zaúpěla a ztratila rovnováhu, protože obě uťaté končetiny byly z jedné strany těla. Bron se teď ocitl přímo pod tělem té bestie. Vybral si místo nekryté pancířem a bodl. Celý meč až po jílec zmizel v těle štíra.

Bestie ve smrtelné agonii bodala ocasem na všechny strany a z posledních sil se snažila trefit Brona. Ten však utekl mimo dosah ocasu a s úsměvem na tváři sledoval, jak bestie umírá. Když se zdálo být po všem, Bron z břicha mrtvého štíra vytáhl svůj meč a očistil ho od zelené krve. Sotva tak učinil, opět na něj dolehla únava a v mdlobách padl vedle štíra.

Probudil se za noci. Bylo o poznání chladněji, což vřele uvítal. Zvedl se do sedu a s leknutím kolem sebe uviděl tlupu malých, černých lidí. Neměl moc čas si je prohlédnout, neboť když zaregistrovali že je vzhůru, rozprchli se pryč. Bron neměl náladu ani chuť se za nimi hnát. Postavil se a pohlédl na mrtvého štíra. S údivem zjistil, že má zdechlina useknutý konec ocasu. Nejspíš ho vzali ti podivní lidé. „No co, aspoň někdo z tebe bude mít užitek, když už jsem tě skolil.“ řekl posměšně a vydal se na pochod.

Potichu, téměř neslyšně, šel tou džunglí. Nechtěl se utkat s dalším obřím štírem, takže si dával dobrý pozor na to, co se děje kolem něj. Džungle za noci utichla. Slyšel jen vlastní myšlenky a jak tak za chůze přemítal, došel na vysekanou udržovanou planinu. Krom trávy na ní nic jiného nerostlo. „A co má být u všech bohů zase tohle?“ vykřikl údivem Bron.

Před ním se tyčila ohromná pískovcová socha. Byla zcela hladce vytesaná z jednoho kusu pískovce. Měřila 75 metrů na délku, 20 metrů na šířku a vysoká byla 22 metrů. Krom nevídaných rozměrů byla nevídaná i tvarem. Představovala prapodivného křížence. Měla ležící tělo šelmy ale lidskou hlavu. Než Bron stihl dojít blíž k soše, ucítil slabé píchnutí na ruce. Podíval se a uviděl malou šipku zapíchnutou ve své ruce. Nestačil ani tasit meč a omdlel.

Probudil se se svázanýma rukama, bez svého věrného meče a dýky, kterou nosil za opaskem. Kolem stálo pár těch malých černochů. Každý z nich třímal primitivní zbraně ze dřeva a kamení. Konečně si je Bron mohl prohlédnout. Vzrůstem měli kolem půl druhého metru, byli hubení, ale svalnatí. Pod hustými černými vlasy měli malé hnědé oči, téměř nepatrný placatý nos a velká ústa. Všichni byli zcela nazí.

Hned co si všimli, že se Bron probral, pomohli mu vstát vyvedli ho z primitivního přístřešku ze dřeva a listí. Do očí ho udeřilo silné denní světlo, ale jeho oči si rychle přivykly. Vlekli ho osadou plnou malých lidí, kteří si ho mlčky se zájmem prohlíželi. Došli před stavení, které se od ostatních lišilo jak svou velikostí, tak i kvalitou s jakou bylo postavené. Postrčili Brona dovnitř, ale ani jeden z nich s ním nešel.

Uvnitř bylo světlo, pronikalo sem dírami ve stropě, takže si Bron mohl dobře prohlédnout celý prostor. Místnost byla poměrně velká a byla plná všemožných sošek stejné bytosti, kterou představovala ona velká socha v džungli. Některé byly ze dřeva, jiné z pískovce. A na druhém konci prostoru, na provizorním pískovcovém trůnu vystlaném listím, ležela ta podivná bytost, ale živá.

Nebyla o moc větší než kočka, ale neměla srst. Kůži měla lehce opálenou od tropického slunce. Její hlava nebyla zcela lidská. Obličej sice připomínal člověka, ale vzadu na hlavě až na konec krku měla podivný oblouk, který se lehce zvětšoval a zase zmenšoval podle toho, jak dýchala. Z očí jí čišela nekonečná moudrost věků a Bron se ztrácel v jejich hlubinách.

„Posaď se cizinče,“ řekla podivně mňoukavým hlasem a tlapou ukázala na dřevěné sedátko poblíž trůnu. „Doufám, že mi odpustíš ten incident s uspávací šipkou. Chtěla jsem tě sem dostat, ale bála jsem se, že bys nešel dobrovolně. Nemáš se čeho bát, mí lidé ti neublíží. Našli tě spícího v lese u těla mrtvého štíra a když zjistili, že nejsi mrtví, podali mi o tobě zprávu. Celá okolní džungle je plná těch štírů a sužuje mé lidi. Za nocí, když štíři spí, sbírají jejich jed, který používáme do uspávacích šipek. Ale nikomu se nikdy nepodařilo kteréhokoliv z nich zabít. Za to máš mou úctu cizinče.“

Bron, ohromený tou bytostí, se zmohl jen na jednoduchou otázku: „Kdo jsi?“ A stvoření odpovědělo: „Jsem živá bytost, stejně jako ty. Ale nepocházím z této planety. Před dávnými lety jsem cestovala kosmem, ale můj koráb utrpěl škodu a byla jsem nucena přistát zde. Jak léta plynula, můj koráb pohltilo moře a já se ocitla sama, až jsem jednou narazila na tuto rasu lidí. Pohlédla jsem jim do myslí a naučila se jejich jazyk. Odvyprávěla jsem jim svůj příběh a oni mě začali uznávat jako bohyni. Na mou počest vytesali velkou sochu v poušti, která v jeden den v roce hledí vesmírem na mojí domovskou planetu.“

Bron se začal uklidňovat a ozval se v něm pud objevitele. „Máš jméno?“ zeptal se, „a odkud umíš mou řeč?“ A stvoření odpovědělo: „Mé pravé jméno by nevyslovil žádný lidský jazyk, ale lidé mi říkají Sfinx. Tvůj jazyk jsem se naučila stejně jako jazyk mích lidí, pohlédla jsem do tvé mysli. Zjistila jsem o tobě mnoho Brone, potulný válečníku. Avšak nestrachuj se, tvé myšlenky přečíst nedokážu.“ A pobaveně se na Brona usmála.

Bron pokračoval ve vyptávání: „A co ode mě tedy chceš, Sfinx? A kde jsou mé zbraně?“ „V džungli si prokázal velkou odvahu a sílu, když jsi zabil toho štíra. Proto od tebe žádám, aby ses stal mým ochráncem a rádcem. Tvé zbraně jsou ve vedlejší místnosti, hlídány dvěma sluhy.“ odpověděla Sfinx. „Co se stane, když tvou žádost odmítnu?“ zeptal se Bron. Sfinx chvíli přemýšlela a pak zachmuřeně odpověděla: „Mí lidé tě se spoutanýma rukama a beze zbraně odvedou do džungle a nechají tě tam napospas štírům. Ale byla by to velká škoda, uznej.“

Bron věděl, že nemá moc na výběr. Rozhodl se vyhovět požadavkům Sfinx. Zavolala z vedlejší místnosti dva své sluhy, kteří Bronovi rozvázali ruce a odvedli ho k jeho zbraním. Po chvíli se z místnosti, kam odvedli Brona, ozval křik a rána, jako by dvě těla padla k zemi. Sfinx znejistěla.

Z vedlejší místnosti se vrátil Bron. V ruce pevně třímal svůj věrný meč zbrocený krví. „Nech mě v klidu odejít a nepřijdeš o víc svých lidí.“ řekl Sfinx. Ta, místo aby mu odpověděla, vydala ze sebe hlasitý skřek, jako když přišlápnete kočce ocas. Hned na to se v místnosti objevila tlupa černochů se zbraněmi v rukách, připravená na povel zaútočit. Bron zvážil možnosti.

„Pokud to chceš takhle, ať je tedy po tvém.“ řekl, chytil Sfinx za kůži a před zraky všech jí podřízl. Černoši se zděsili. Do jednoho začali křičet vzteky a smutkem a vrhli se na Brona. První z nich padl rozťatý od ramene po pás. Další z nich, připravený k úderu, přišel o hlavu dřív, než první mrtvý dopadl na zem. A tak Bron trestal každého, kdo se odvážil pozvednout proti němu zbraň.

Dovnitř ale proudilo stále víc a víc černochů a Bron byl brzy značně znevýhodněn. Cesta ven byla plná živých i mrtvých těl, a tak začal ustupovat. Odběhl do vedlejší místnosti, kde započal vraždění, a jednou ranou mečem si prosekl cestu ven stěnou z listí. Neváhal a rozběhl se do džungle, pronásledován hordou malých lidí. Protože byl větší a rychlejší, brzy se jim začal vzdalovat. Stříleli po něm uspávací šipky, ale díky svojí hbitosti se jim dokázal vyhnout.

Když v tom se ze směru, kterým běželi, ozval hluk boje. Bylo poznat, že se perou dva obří štíři. Když černoši zaregistrovali zvuky boje, zastavili se a přestali Brona sledovat. Místo toho se pomalu otočili a vrátili se do své osady. Bron měl vyhráno. Jen změnil směr běhu, aby se vyhnul bojujícím štírům. Nezastavil se, dokud nepadl vysílením a hned co načerpal dostatek sil, pokračoval dál. Chtěl co nejdřív zmizet z tohoto podivného kraje, kde vládnou obří černí štíři a mimozemské bytosti.

Publikoval(a): davidziak, 27.12.2017