Anotace: ...

Mé tělo se chvěje, kůži pokrývá znak chladna, oči se pomalu otvírají a z toho co vidí se mi tají dech. První výdech, jenž jsem učinil vypadal jak když kuřák po bujaré noci natáhne cigaretový kouř a pomalu jej vyfoukne. V hlavě se mi slévaly myšlenky o tom, jak jsem se zde ocitl? Proč a z jakých důvodů tu má lidská schránka dlí? Přicházím k sobě a prohlížím si pokoj, v němž se nacházím. Připomíná mi dům z filmu, je stejně tmavý, vlhký a ponurý. Tapety na stěnách vyhlíží tak, že obstojně vzdorovali vlku, jenž je chtěl strhat. Nohy mě zebou ze studené plísně jenž si podlahu podvolila. Jediný úzký pruh světla měsíce se vine z severozápadního okna. Pohled z něj však není žádná slast. Bodláčí, kopřivy, všelijaký plevel toť jediné co měsíc ozařuje. Na okně jsou zavěšené plísní nasáklé zelenavý záclony. Pootočil jsem hlavou doprava a spatřil jsem dveře pokryté mechem. V hlavě mi začala růst další myšlenka. Co se za těmito dveřmi ukrývá ? Místnost, chodba, snad východ ? Netuším... Po několika okamžicích pouhopouhého civění na tajemný portál si všímám visacího zámku, jenž mě zde uvězňuje. Odvracím pohled k další stěně u níž je postavený velmi starý sekretář, ne něm odpočívá svíčka, jenž střeží krabička sirek. Napříč skutečnosti, že svíčka nikdy nebyla zapálená mi posloužit nemůže, páč její strážci nejsou schopni vzplanout. Nad sekretářem je police a na ní komínky vytvořené z talířů. Však sněhobílá barva, jenž je dříve pokrývala již dávno vymizela. Beru jeden talíř do rukou a užívám si rozmanitosti tohoto kousku porcelánu. Prohlížím si jeden za druhým a můj dech se tiší.
Další věc, na níž spočinul můj zrak byla stará, zrezivělá mušketa. Patřila majiteli domu, nebo je to památka po jeho předcích ? Bůh ví. V této čtvercovité místnosti stojí stůl. Jeden každý roh směřuje s absolutní přesností do místa, kde se stěny setkávají. Čtyři židle rozsazené okolo stolu, vyhlíží jak když čekají na vydatnou hostinu, jenž opět rozzáří jejich zaschlou barvu. Znovu se setkávám se zajímavým úkazem této místnosti. Nádherný křišťálový lustr tyčící se nad místností jak racek, kterýž plachtí nad azurově modrým mořem. Ale ani ten mi k získání umělého denního světla nepomůže, jeho možnosti jsou omezené, páč jeho děti, jenž odstrkují tmu do kouta mu vzala doba. Zbývá poslední věc, na níž ještě nespočinul můj zrak a tož jezd malá knihovna. Když si prohlížím knihy, tak ani jedna mi není známá. V tu chvíli zazněj obrovský hrom, okno se rozzářilo po úderu blesku a já se probudil.

Publikoval(a): ASG96, 5.5.2019