Anotace: Necítím se být nějakým spisovatelem, ale když už jsem té povídce dal písmenka, tak by byla škoda se s tím nepodělit, učitelku češtiny jsem neměl rád a ani ona mě.

.... Rien...


Byl to den jako každý jiný, nebyl ničím výjimečný, žil jsem si svůj každodenní stereotyp až do chvíle, kdy jsem se na svět podíval trochu jinak, nemožné se postupem času měnilo na možné. Je to příběh který mě nejen změnil život, ale obrátil ho na ruby. Je to jako rozkvetlá álej nádherných dnů k blížícímu se podzimu života.

Kapitola 1 první setkání

Setkání na rodinné oslavě, tak jako pokaždé.
Již proběhlo pár piv a nějaký panák a já sedím stranou a vše jako správný hostitel pozoruji z pozadí, až do chvíle, kdy se přímo před mím zrakem objevil krásný dámský zadeček v předklonu v těsných bílých kalhotech a dokonalost jejího pozadí dotvářelo srdíčko uprostřed horní vnitřní strany stehen, které proti světlu z okna protější strany místnosti svítilo.
Můj údiv ve mě vzbudil takový pocit, že jsem si neuvědomil do kterého pozadí jsem to vlastně plácnul.
Hned po plácnutí jsem cítil mravenčení na dlani a přesně v tu samou chvíli kdy jsem si uvědomil jak silná rána to musela být se pozadí předemnou narovnalo a vzpřímený obličej který se na mě podíval a z úst se ozvalo "" můžeš mě říct proč jsi to udělal? "
Z mých úst jsem dokázal dostat jen ""a co jsi čekala když předemě vyšpulíš tvůj zadek "" a v duchu jsem si dodal "" sestřenko "" a to jen z důvodu, abych neupozornil zbytek oslavenců včetně mojí ženy a jejího manžela.
Uběhlo od toho dne pár dní ale myšlenky jsem dost často soustředil na dokonalou vypracovanou postavu sestřenice mojí ženy a nemohl jsem na ní přestat myslet.
Odvaha nebyla silná tolik, aby pokušení porazilo obavy oslovit sestřenku ze strachu z dost velkého přátelství mezi mojí ženou aby neudělala doma zle.

Právě sedím u lékaře a je předemnou ohromná spousta lidí tak jak to naše zdravotnictví nabízí v každé čekárně, přemýšlím jak s tím časem naložit a zkrátit si dlouhou chvíli.
Napadá mě ani nevím proč, napsat sestřenici alespoň pracovně.
Píši první zprávu a odpověď přichází takřka okamžitě a naše konverzace se pozvalna pracovně rozjíždí a lehce se posouvá k ožehavému tématu kterému předcházela zpráva od ( budu jí nazývat třeba Jana, od chvíle která přijde se již o sestřenici nedá hovořit )

Zpráva
Jana > co nemáš co na práci , že tak vypisuješ ?
Já > dnes nepracuji, sedím u lékaře.
Jana > copak máš bebíčko?
Já > nn, žena mě poslala k urologovi, ať mě dá něco na potenci.
Odpovídám Janě žertem.
Jana > to vědět, tak jsem poslala toho svého s tebou, tomu také nestojí.
Moje překvapení její otevřenosti mě překvapilo.
Já > mě sem ale poslala, že mě to stojí právě až moc často.
Jana > co já bych za to dala, kdyby alespoň jednou za měsíc, já už na toho svého vyzkoušela snad úplně vše.
Já > a nic. To je jako u nás doma.
Jana > ona mě tvoje žena ( budeme jí říkat třeba Petra) říkala že na sex moc není. Co to něčím oživit?
Já > živou vodou?
Můj velký úsměv, který jsem ukázal celé čekárně, jsem si uvědomil, když mě ho skoro celá čekárna začala vracet, přejel jsem pohledem všechny oklo a úsměv jsem pomalu stáhnul a vracím se ke konverzaci.

Já > Jani, já už zkusil snad úplně vše a nic, zkusil jsem i provaz a přikoupil jsem spoustu věcí k hrátkám a s tím vším mě poslala někam.

Uběhla docela dlouhá chvíle a já už zpytuji svoje svědomí, jestli jsem neudělal něco špatně. Uběhlo už pět minut a já odesílám další zprávu, jen miniaturní zprávu s jedním znakem.
Já > ?
Jana > přemýšlím.
Já > nad čím?
Jana > jestli ti to mám napsat.
Já > co? Nestyď se a piš!
Jana > zůstane to mezi námi? Nechci aby se to Petra nebo Kája dozvěděl o čem si píšeme.
Já > to samé požaduji já po tobě, tak piš!
Jana > z toho co si napsal mě stále ještě běhá mrázení po zádech.
Já > z čeho konkrétně?
Jana > ten provaz.
Já > kecáš? Mě provaz láká už spoustu let a ještě jsem nenašel spřízněnou duši.
Jana > mě to už drží také pár let, a stejný problém.
Sbírám v sobě největší odvahu a posílám
Já > chceš do toho jít se mnou?
Vzápětí po odeslání se mě začalo těžce dýchat po dobu Jany dvouminutové odmlky.
Jana > Pavle je to hodně lákavá nabídka úplně se z ní klepu, ale tohle spolu opravdu udělat nemůžeme. Moc dobře víš proč.
Já > pokud o to stojíme, tak je to naše a jen naše věc.
Odesílám zprávu a v té samé chvíli mě volají do ordinace. Telefon strkám do kapsy.
Vycházím z ordinace a vzrušením se nemůžu dočkat a po schodech otevírám telefon a s nedočkavostí otevírám tři příchozí zprávy.
Jana > Pavle já to kvůli Petře udělat nemůžu.
Jana > je to tak moc lákavý stále mě z toho běhá mrazení po celém těle proč jsi mě to vůbec psal.
Jana > proč jsi mě to udělal celá se z toho od té doby trestu a nejsem schopná nic dělat a na nic jiného myslet, proč já?

Dočetl jsem zprávy a jsem z nich tak rozrušený že mě tluče srdce tak silně, že vidím jak mě poskakuje triko na hrudi píská mě z toho lehce v uších a uvědomuji si, že mě ty zprávy nepřišly ještě před ordinací, to bych tlak neměl jen zvýšený ale vysoký tak, že by mě s největší pravděpodobností zavolali záchranku, snažím se sám sebe nějak uklidnit, abych mohl být alespoň trochu při smyslech.
Docházím k autu, odemykám, posadím se za volant a můj vnitřní neklid mě svírá tak že nemůžu pořádně dýchat, beru do ruky telefon a čtu si poslední zprávy znovu a nevěřícně na ně zírám. Napadá mě, že si ze mě pěkně utahuje a já jí na to skočil, v mžiku se můj stav zklidnil natolik že jsem začal propadat zoufalství z toho co řekne Jana Petře a já, jak se z toho vymluvím.
Nasrartuji auto a jedu ještě na cviku ještě do práce.
K večeru jdu domu s obavou jestli už Petra něco neví, po příchodu bylo vše jako by nic. Sleduji televizi a v tom pípnutí zprávy
Jana : Pavle proč jsi mě to řekl až po tolika letech? Já vůbec nevím co mám dělat, tohle všechno je špatný, to prostě nemůžu udělat, to prostě nejde. Hezkou dobrou noc.

Vypínám zvuky na noc a jdu spát, celou noc spím neklidně a ráno otevírám telefon a tam na mě čeká zpráva
Jana > krásné ráno Pavlíku.
Já > tobě taky krásné ráno.

Celý den v práci neudělám vůbec nic za dvanácti hodinovou směnu, za to napíšu a příjmu přes pětset zpráv a to o všem možném z našich životů, přání a snů.
Po příchodu domu není už tolik možností na psaní a občas nahlédnu do mobilu a stále žádná zpráva, chystám se už spát a v tom zavrní telefon.
Jana > hezkou dobrou noc a přeji ti krásné sny, už si psát nebudeme bude to tak lepší.
Já > je to pro mě zklamání, chápu tvé rozhodnutí a pokusím se ho respektovat, přeji ti krásné sny a dobrou noc.

Kapitola 2 - čekání

Následný den jsem stále nahlížel do telefonu a očekával jsem zprávu od Jany, jestli si svůj závěr nerozmyslela.
Nastal další den, který jsem hlídal telefon a stále žádná zpráva,
Další večer jsem na chvilku usnul a můj vnitřní neklid mě vzbudil, nemohl spát a tak jsem to nevydržel a začal psát zprávu a rozepsal jsem se tak moc že po dopsání zjišťuji že jsou skoro tři hodiny ráno a odesílám zprávu

já > Tohle musí být vášeň, posedlost, životní nutnost. Ztratit hlavu. Jenom poslechni, co říká srdce. Protože nemá smysl žít a tohle nepoznat. Projít tu cestu a nepoznat uspokojení z nového, to je... jako neprožít vůbec nic. Musíš to zkusit. Když nic nezkusíš, nic nezískáš. Zůstaň otevřená.

Odkládám mobil a s prázdnou hlavou se snažím usnout, usínám okamžitě.
Zvonění budíku mě vytrhne z krátkého spánku, vypínám zvonění a kontroluji v mžiku zprávy, jedna zpráva čeká na otevření.
Jana > Pavlíku domluvili jsme se že si nebudeme psát, už tak to mám v hlavě pomotané a nevím co s tím mám dělat, od té doby na to musím stále myslet. To je hodně špatný a ty to víš, ty s tím ještě pokračuješ.
Vážně už nepiš!

Takovou zprávu jsem nečekal a jsem z ní rozhozený a přemýšlím.
Přemýšlení se mění v šílenství a to se ve mě stupňuje, chvíli před obědem už to šílenství nemohu opět vydržet a píšu zprávu
Já > Jani musím tě vidět a nechci od tebe slyšet nic jiného než ano!
Jana > Pavle to nejde.
Já > já tě opravdu musím vidět, rozumíš co ti píšu?
Jana > jsem v práci a je tu spousta lidí, nejde to.
Já > chci tě vidět!
Jana > stejně jedu za chvilku z práce.
Já > tak u nás v zasesedačce, přijeď ze zadu, v kolik tě mám čekat?
Jana > Pavle tohle je šílené a špatné.
Já > šílené ano ale špatné ne, jen tě potřebuji vidět, nic víc.
Jana > ale nic si od toho nečekej.
Já > v kolik tě mám čekat?
Jana > až budu vyjíždět, tak ti dám vědět, tak 5 minut k tobě.
Já > ok.
Od té zprávy se mé šílenství vystupňovalo na tolik, že jsem v celém těle cítil třes a mé sebeovládání nebylo možné a přesunul jsem se do zasedačky , dříve než si toho moji kolegové všimnou. Bylo to jen pár minut, ale mě to přišlo jako věčnost než přišlo pípnutí příchozí zprávy.
Jana > sedím v autě a vyjíždím.

Srcdce se mě rozjíždí v mohutné bušení a jdu na čerstvý vzduch to rozdýchat. Po pár minutách slyším v povzdálí šramot odlétajcího štěrku od kol a v zápětí vyjíždí Jany auto ze zatáčky a parkuje. Vystupuje z auta, červená bunda bílé těsné kalhoty a v její tváři vidím její naštvání, klapot jejich bot dotvářel napjatou situaci.
Jana dochází až ke mě podívá se mě do očí a říká "" tak povídej co se děje? "" nejsem schopný žádného slova, otáčím se a jdu před Janou která mě doprovází chodbou s neuvěřitelným klapotem jejich bot které násobí ozvěna chodby a má obava že tohle už není možné utajit před kolegy. Vstupuji do zasedačky a držím dveře, které zavírám hned po tom co Jana vstoupí a otáčím v zámku klíčem.
Jana si rozepíná bundu a sundavá si jí a pokládá jí přes vedlejší židli a svojí židli otáčí do prostoru a sedá si na ní.
Moje pocity a šílenství které mě ovládli umocněné těžkým dýcháním a nekontrolovatelným tepem mě nedovolí vůbec se ovládat a přemýšlet, beru jednu z mnoha židlí, přisunu jí před tebe a Sedám si čelem k Janě a blízkost která je na dosah ruky, mě způsobí třes který Jana vidí a můj výraz ve tváři už za mě mluví sám beze slov a Jana se ptá "" co ti je? "" odpovídám Janě že vůbec nic, Jana odpovídá "" To je na tobě vidět, je ti dobře? "" nedokážu už ani otevřít ústa, abych vůbec mohl cokoliv říct, s neuvěřitelným třesem v rukách je zvedám a sunu je samovolně k jejím rukám, které má vzepnuté v prsty před koleny a beru je do svých dlaní a snažím se její prsty rozplést. Jana se nebrání své prsty povoluje a nechává se mími prsty propletat až se vsunu do jejích dlaní a nehybně jí držím, díváme si bezeslov do oči, až do chvíle kdy se Jana pustí a bere do ruky telefon a hlídá čas, pokládá telefon na stůl a chytne se mě zpět za volnou ruku a obě dlaně mě pevně stiskne a synchroně s nimi potřese "" já už budu muset vážně jít, za chvilku musím být už jinde, ale opravdu si nic od toho neslibuj "" pouští se mě, zvedá se a stále mě hledí do očí, bere svojí bundu a obléká se a stále se nepouští mého pohledu.
Přistupuje ke mě "" vzpamatuj se a pojď mě pustit "" konečně se dokážu vzchopit a začínám v sobě cítit neuvěřitelný duševní klid, zvedám se a jdu jí vyprovodit. Klapot odchozích bot si uvědomuji až dávno po jejím odchodu a je mě na těle neskutečně příjemně a hlavu úplně prázdnou a mohu se konečně věnovat své práci.


Kapitola 3 druhé setkání
Končím svoji pracovní dobu asi za hodinu a přichází zpráva.
Jana > jak ti je?
Já > skvěle.
Jana > odpoledne si tak nevypadal, myslela jsem, že budeš mít infarkt.
Já > tak nějak mě opravdu bylo, proto jsem tě musel vidět.
Jana > proč se ptám, myslíš že jsi schopen mě dnes ještě vidět a chovat se úplně normálně?
Já > ano to šílenství mě přešlo hned po tom co jsi odešla, proč se ptáš?
Jana > pokud to opravdu zvládneš, chtěla jsem se u vás stavit na kávu, budeš opravdu normální?
Já > neboj budu normální.
Jana > jdu napsat Petře jestli můžu přijít.
Připravuji se k odchodu z práce a do ticha místnosti začne zvonit telefon zvedám ho a příchozí hovor od Petry, která mě sděluje že dnes ve dvacet hodin přijde návštěva na kávu, ptám se kdo že? A dostávám odpověď že Jana.
Jdu domu a obava, mě trochu tížíjestli jestli situaci zvládnu ale necítím žádný neklid, rychlá vana a malá příprava na návštěvu, která na sebe nenechává dlouho čekat a myslím že ještě zdaleka nebyl čas její návštěvy. Její příchod v černých, lesklých, těsných kalhotech mě nenachal nesledovat její zadeček až do doby kdy si sedla. Sedám se přímo na proti ní a snažím se zachytit její pohled který je příjemný a nechává mě v absolutním klidu. Celý večer byl moc fajn, zábava, humor a žádná chemie, při odchodu stále sleduji Jany zadeček a zároveň kontroluji Petru, abych nic neprozradil.
Těsně před spaním kontroluji telefon a jedna zpráva
Jana > dnes jsi mě hodně překvapil, byl jsi úplně klidný, to odpoledne jsem myslela že umřeš, ale dnes to bylo moc fajn, takového jsem tě nikdy neznala. Přeji ti krásnou dobrou noc a hezké sny.
Já > děkuji, bylo to opravdu fajn, to odpoledne jsem myslel že vážně umřu, dobrou noc a krásné sny i tobě.

Publikoval(a): Holy man, 1.12.2019