Anotace: Láska trvá nebo je to přelud? Pohádka? Život?

Bylo nebylo… nová pohádka?
Sešli se, dal jí růži na počátek něčeho, u čeho budou oba dva. Pak v mysli a srdci se jeden z nich odpojil a mráz spaloval vílu do noci oděnou. Jen v noci a výjimečně přes den jí pokrýval perlami, aby věděla, že je jí ještě nablízku. Perly se s rozbřeskem rozplynuly, jak víla, která se proměnila v mořskou pěnu. Ale jeho horký dech jí na těle zůstával. Její dostupnost a hravost ho k ní poutaly. Přesto on měl srdce obalené z ledového kapradí, kdy se k němu jednou za čas dostaly sluneční paprsky. Ty pak udělaly skulinku a on se usmál, jen zřídka kdy. Ona měla srdce obklopené měkkými pivoňkami a barvami, které neznaly chlad. Avšak to ledové kapradí drásalo ty krásné květiny až se udělala též skulinka a část srdce zasáhl mráz. Znala toho nočního jezdce, který jí to způsobil a který uháněl pryč. Ale víla si řekla, že i mráz na pivoňce je krásný a všechno špatné je k něčemu dobré. I v pohádkách to rčení lidé znají. Dny plynuly těžce, pak lehce a sladce. Jako by ten mráz odešel. Jenže on tam někde je, jen už tolik neřeže. V zemi se objevily první bledulky a brhlík zazpíval. Pěje každý rok… žije. Možná poznal klícku, kde mu bylo teskno. Nezapomněl… ale žije. Létá si ve větvích pučícího javoru a ví, že ho zase bude čekat cesta. Jen ta cesta už bude plná světla, lásky, štěstí a nepopálených pivoněk od mrazu. Dnes Zimní král padl. Krásu měl navenek, ale ne v srdci a ta víla, ta má obě krásy, jak tu navenek, tak i uvnitř.
Šach mat.
Kdysi tomu tak nebylo a nebylo třeba her… Trápila ho svým chladem právě ta víla. Ale poté si jí něčím pro ni významným získal, ten okamžik věčnosti a král byl šťastný. Ona mu dávala dech a chřadla.
Zvláštní, že v mrazu to začalo a ona cítila velký žár. Chtěl se do ní vpít, jak měsíční třpyt do sněhu. Chtěl…. Pak východ slunce obarvil ráno a sen se rozplynul. Kdo by to čekal, že ta srdcová karta zčerná a shoří. Že ta kaplička tam nesplní přání a ta jasná obloha plná hvězd rozmačká touhu. Ale ty noci to věděly, že ta dvě srdce bušila jedno pro druhé. V ten okamžik, v tu sekundu, v tu minutu, v tu chvíli, v ty hodiny… než se zase rozednilo a jejich myšlenky je tlačily, jako střevíčky Popelky.
A tak, jak praví Schelinger: “Nevěř pohádkám”.
Boj mezi myslí a srdcem, mezi anděli a démony, mezi dobrem a zlem, mezi pláčem a smíchem, mezi apatií a empatií. To není pohádka, ale život. Život, který má v sobě ošklivost a tolik krásného. Zlaté srdce bez podlosti, inkoustové srdce s dobrým příběhem, zamilované srdce bez obav, perleťové srdce z něhy, pevné srdce z lásky, květinové srdce z radosti. Vždyť se zpívá srdce nehasnou. To je ta pohádka?
Ta víla má krásu v sobě a dávala ji, tak jako jaro, když pokrylo louku pampeliškami. Tak jako srdcovka srdíčka, co v létě zrůžoví. Tak jako zvonečky, co zmodrají nebem bez mraků. Tančila pro ostatní a sama by se k padnutí utancovala. Bledla pod tíhou zlomeného srdce. Trápila se pro Krále, který vládl špatně. Víla vzala pero páva, které jí sám daroval a psala a psala. Kolem ní diamanty večerní rosy, které svítily místo lamp. Znala dobře ten příběh, který ji přemohl. Který ji v hlavě šeptal a ponoukal pro další větu. Psala o něm, aby ho svázala. Pěl jí do uší Faun na stříbrnou flétnu, chtěl odlehčit její srdce. Ten napůl muž a napůl kozel proháněl rád víly, ale na téhle mu záleželo nejvíc. Znal její smutek a znal i Krále, protože mu flétnu dal, aby jí alespoň takto mohl být nablízku. Aby mu Faun o ní dával zprávu, kde je, jak jí je, jak žije… protože Král věděl, že ho měla nejvíc ráda. Tak jak jen víla dokáže. Je tohle pohádka?
Královo svědomí či snad srdce nedokázalo říct „ne“, posílal víle dál psaní, i když už nemohli být spolu. Kdysi jí daroval slunce a hvězdy, Král měl tu moc. Avšak ona byla smutná, protože věděla, kdo on je a že sudičky cestu jednou rozdělí. Svíčka ve stínech dohořela. Ty přeludy a mámení ještě nezmizely. Hebká postel v rudé se propadla, víno vypil duch Noci. Hříšnost se vypařila, sevřena v pěsti moci. Všude je to stejné… Jeden, dva, tři… Jeden, dva… dva, jeden…. Věčnost není. Je tohle život?

Publikoval(a): Rose-H, 21.2.2023