Hon
Hon
Anotace: Kdysi uvedeno na Literu. Po změnách s mírnými rozpaky vymazáno(Nedokázala jsem se na novém Literu zorientovat) a nyní opraveno a těšící se na návrat. Příjemné počtení
Chladný měsíční srpek matně prozařoval mléčnou mlhu. Lovec téměř něžně přejel ukazováčkem po mělkém otisku bot. Tiše se zasmál a upnul zrak do tmy, kde se mu stopy pozvolna ztrácely.
Ze stínu kdesi za jeho zády se ozvalo krátké zavytí. Muž se pomalu postavil, ale neohlédl se. Chvíli trvalo, než se ze tmy s tichým šelestem vynořili jeho společníci.
Nevysoká dívka těkala ledovýma očima po okolí a neustále si pohrávala s řemínkem, kterým měla připnutou kuši. Její nervozita ostře kontrastovala s klidem muže, jenž jí stál po boku, stále zpola skrytý ve stínu stromů. Právě on držel na vodíku původce předchozího vzruchu. Párek šedých loveckých vlků po sobě chvíli chňapal zažloutlými tesáky a tiše vrčel.
Pak ztichli a začali větřit. Mohutné svaly na stopařových pažích se dmuly námahou, přesto se v mužově tváři nepohnul jediný sval, jakoby si toho ani nevšiml.
Jen jeho oči jiskřící chladnou vypočítavostí prozrazovaly život. Mlčenlivě popošel kupředu a jeho pozornost se stočila k nízkým keřům lemujícím stezku. Pohled mu ulpěl na prasklé větévce holého keře. Teprve po dokončení průzkumu vzal na vědomí přítomnost lovce.
„Našel jsi něco?“
Lovec se konečně otočil a kývnul svým společníkům v pozdravu.
Zatímco ledooká neváhala s odpovědí, Stopař jeho gesto okázale přehlížel. Pouze povytáhnul obočí. Jakoby se snažil upozornit na svou otázku.
Mladší muž se ani tentokrát neobtěžoval odpovědět, pouze zvedl ruku. V sevřené pěsti se zatřepetal nenápadný útržek bělostné látky. Jeho ostrý hlas prořízl temnotu
„Vypusť vlky!“
Šedivé šelmy radostně zavyly, když se ocitly bez svých pout a rozběhly se po stopě. Černé čenichy přitisknuté k zemi. Stopař se za nimi bez prodlení vydal a dívkou mu šla v patách.
Lovec opět osiřel. V mladé tváři se usadil stín. Ještě jednou se ohlédl na cestu, jež ho přivedla ke konci. Nad kořenem nosu se mu objevila tenká vráska.
„Nikdy jsem nechtěl, aby to došlo tak daleko.“ zašeptal. Pohled zelených očí se zvedl k mlhou zahalenému měsíci. „Jen doufám, že ty to nenecháš zajít, ještě dál.“
Pomalu sklonil hlavu a vydal se vstříc ledové pustině vlastního osudu.
Rychle přeběhla mýtinu, její postava zahalená v bělostné kožešině rozvířila mlhu a zazářila v měsíčním světle jako prazvláštní stín. Jen okamžik na to se opět rozplynula v přítmí lesa.
Věděla, že ji pronásledují vlci a z jejich volání pochopila, že tihle za ní nejdou z pouhého hladu. Ty dravé hlasy znala víc než dobře. Táhlé zavytí ji přinutilo k ohlédnutí. Levá ruka jí automaticky sjela k jílci meče. Zaváhala.
Na okamžik vše ztichlo a pak se zvířata ozvala znova o něco blíž. Silou vůle se donutila ke klidu a povolila křečovité sevření zbraně. Ještě nepřišel čas se jim postavit.
Vyrazila kupředu, nebylo na co čekat, hon již započal.
Překážky spatřila vždy krátce předtím, než se přiblížila natolik, aby do nich vrazila. Nohy jí na zledovatělém povrchu podkluzovaly, i přesto se jí dařilo udržet slušné tempo. Přeskakovala padlé kmeny i některé kameny. Dalším se vyhýbala s obratností ještěrky, i tak se však nedokázala vyvarovat všech zdržení. Větve jehličnanů spletené v podivném tanci jí překážely v cestě a bránily jí běžet rovně, Na oděvu se jí objevilo několik drobných trhlin.
Náhle tmu proťal rychlý záblesk, překvapeně zamžourala po původci podivného úkazu. Holá větev trčela do světa jako pařát utopence a výhružně sebou kmitala. Žena se překvapeně dotknula krvavého šrámu na své tváři. Tentokrát to přešla rozhořčeným odfrknutím a výjimečně si odpustila vzteklou nadávku, jež se jí drala na rty. Kapky rudé krve jí pomalu stékaly k ústům, ale ona si jich nevšímala. Na to nebyl čas.
V uších jí hučela krev. Veškeré zvuky se ztrácely ve zběsilém tlukotu jejího srdce a v zoufalé snaze popadnout dech. Zoufalá touha bylo jediné, co drželo její nohy v pohybu.
Od podrážek bod odletěla sprška stříbrného sněhu a sletěla hluboko do nitra propasti. Pomalu ucouvla, aby se špičkami kožené obuvi dostala dál od okraje srázu. Okamžik hleděla na kousek strmé skály končící kdesi v mléčné mlze, než přinutila mysl odpoutat se od podivného nápadu. Netušila, jak hluboko by padala, ale byla pevně rozhodnutá to nezkoumat, alespoň dokud existovala jiná možnost.
Zhluboka se nadechla a pomalu se obrátila čelem k příchozí hrozbě. Štíhlé prsty odhodlaně sevřely kostěnou rukojeť zbraně. Už nebylo kam ustoupit.
Spatřil ji dřív než ona jeho, hruď se jí dmula námahou, ale v očích neměla žádnou únavu jen vzdor. Vlastně ani nečekal cokoliv jiného.
Všiml si, jak je pohledem zvolna hodnotí. Tmavé oči kriticky přejely nejprve přes mladou lovkyni. Stopaři a jeho vlkům věnovaly jen o špetku více pozornosti. Koutky jejích úst se při tom pohledu nepatrně nadzvedly. Pak se tvář otočila k němu, a náznak úsměvu se ztratil beze stopy. Lovec se na ženu zašklebil a pokynul jí v nápodobě pozdravu, stejně jako mnohokrát předtím.
Pod přimhouřenými víčky to zlostně zajiskřilo. „Regard.“
„Rád tě vidím, Lex.“
„Škoda, že opačně se to říct nedá.“ Ta slova nevyslovila nijak hlasitě, téměř je zašeptala. Znělo to však stejně nebezpečně jako syčení had ve vysoké trávě.
Okamžik si hleděli do očí. Nikdo se nepohnul. Vzduch zahustilo napětí. Na několik málo vteřin se zdálo, že se čas zastavil. Regard pokročil kupředu. Téměř proti vůli svého rozumu. Chvíle klidu odvály do nenávratna.
„Nemusí to dojít až sem.“ tu větu pronesl velice tiše, tenké rty se mu sotva pohnuly. Jakoby nechtěl, aby jeho slova slyšely ostatní.
„To záleží na tobě.“
Zavrtěl hlavou a zvolna zvedl prázdnou dlaň.
„Mýlíš se, na mně už nezáleží vůbec nic.“
Spuštěná paže se mihla vzduchem. Mlhu prosvítily žluté oči. Tasené zbraně se ve světle měsíce přízračně leskly. Z chlupatých hrdel se dralo temné vrčení. Spolu s ním se ozvalo první zadrnčení puštěné tětivy.
Rudě opeřená šipka proťala vzduch podobná šarlatovému blesku a otřela se ženě o bok. Vzala sebou kus jejího oděvu. Bílý plášť zbarvila první krev. Přesto vržená dýka zasáhla svůj cíl s tvrdou neúprosností. Šedé zvíře přidušeně vyštěklo a se dvěma překvapenými kotrmelci skončilo na zemi u nohou svého kata. Od bezvládného těla se zvedl obláček třpytivého sněhu.
Okamžik se vznášel mezi nepřáteli, než klesl zpět na vlčí kožich a pokryl jej stříbrem, jako popel dávno mrtvého fénixe.
Mezitím se druhá šelma přiblížila dostatečně na to, aby mohla podniknout vlastní útok. Ladně uskočila před krátkým seknutím a s hrdelním vrčením vyrazila kupředu. Bojovnice se ani nestačila otočit. Zažloutlé tesáky jí lehce pronikly prošívanou vestou a zabořily se do masa pod ní.
Elex bolestně vykřikla a klesla na kolena. Meč jí vyklouzl z ochromené paže. Zvíře skouslo silněji a téměř hravě pohodilo hlavou. Dívka stěží uzamkla další výkřik za zsinanými rty. Cítila v očích hořkost zrádných slz, raději je zavřela.
„Zdá se, že je konec.“ zapředla ledooká lovkyně. Stopař lehce přikývl, na znamení souhlasu, a pomalu pokročil kupředu. Zarazil ho však pohled do tváře bojovnice. V očích, které se prudce otevřely, nenacházel nic z toho, co očekával.
Navzdory bolesti, kterou musela cítit i situaci, v níž se nacházela, v nich nečetl strach. Viděl jen chladné odhodlání.
Pohnula se překvapivě rychle. Šedé tělo jí přeletělo přes záda. Chlupatá morda sklapla na prázdno. Vlčí hrdlo proklála štíhlá dýka. Krev zvířete se smísila s tou lidskou.
V smrtelném zápase, jako by se ti dva tvorové spojili. Dravčí úsměv, kterým dívka obdařila strnulou trojici, si ničím nezadal se šklebem, jež poslední okamžiky života vyčarovaly na tváři vlka. Usmívala se na ně a okraj skály se náhle zdál přitažlivě blízko.
Ne, opět neviděla jinou možnost.
Regart první pochopil, co chystá. Vrhnul se kupředu ve stejný okamžik, kdy udělala pozpátku kotrmelec. Zmizela mu kdesi v mléčném oparu.
Lovec zůstal stát na okraji srázu. Sledoval zvolna se pohybující mlhu. Jeho šeptem vyřčená otázka zanikla v poryvu větru. Nevadilo to. Nečekal na ni odpověď. Věděl, že by ji stejně nikdy nedostal.
Publikoval(a):
Acheiron, 17.11.2011