Básničky, Poezie, Verše

v

Hon - 2.část

Hon - 2.část

Acheiron Povídky » Fantasy

Anotace: prostě pokračování příběhu.

Zalapala po dechu, do těla ji bodalo tisíce ledových jehliček. Voda vířící pod jejíma nohama ji opět stáhla do modročerných hlubin. Pokusila se dostat nad hladinu. Nemohla. Okolní chlad jí tlačil bolavá žebra a každou chvilku ji připravoval o cenné bublinky vzduchu, které stoupaly vzhůru, tam kam se ona nebyla schopna dostat.
V zoufalství kolem sebe začala vztekle kopat. Ucítila, jak se její tělo nepatrně pootočila. Nikam to nevede, problesklo jí hlavou a pak do něčeho vrazila. Vykřikla, když se předmět dotkl poraněné ruky. V okamžiku ústa opět zavřela, aby zabránila dalšímu plýtvání životadárným kyslíkem. Oči naopak doširoka otevřela.
Zkrvavená ruka se sevřela kolem kluzkého kořene jakéhosi vytrvalého stromu. Zašklebila se bolestí, bílé zuby se zaryly do promodralých rtů.
Cítila, jak se ji proud snaží odtáhnout dál, vzít ji sebou do hlubin, pryč ode všeho a hlavně od břemene života. Zoufale se chytila kluzké rostliny i druhou rukou. Viděla, jak se voda barví do ruda, ale odmítal si připustit, že to zvláštní barvivo je její krev.
Pozvolna se sunula vzhůru a při každém pohybu se šklebila bolestí. Naražený hrudník znovu a znovu tloukl do příkrého břehu. Snažila se to nevnímat. Tuhle cestu si zvolila. Dobrovolně ze sebe udělala psance, ale proti tomu co konala předtím, to nic neznamenalo. Teď se nesměla vzdát. Musela odčinit příliš mnoho a na to potřebovala čas. I když si nebyla jistá, jestli jeden život bude stačit.

Meč mu vyletěl z rukou a dopadl o kousek dál v obláčku třpytivého sněhu. Arien však neměl čas svou zbraň sledovat. Svižně ustoupil před sekem ohrožujícím jeho hruď a téměř taneční otočkou se dostal z dosahu další rány. Rychle se sehnul, štíhlá paže vyletěla kupředu v podobě rozmazané šmouhy. Hrst hozeného sněhu se zaleskla v paprscích ranního slunce. Arien nezkoumal, zda zasáhl cíl a vrhl se pro svou zbraň.
Trvalo sotva vteřinu než ji opět svíral pevně v dlani, a přesto když se otočil, nestál za ním již nikdo, s kým by mohl bojovat. Zůstal stát bez hnutí a modrošedýma očima propátrával okolí. Příliš dobře však věděl, že nikoho nenajde. Tiše si povzdechl. Tahle hra na kočku a myš jej už začínala unavovat.
Rozhodným pohybem ukryl zbraň do pouzdra pod pláštěm. Neměl strach z dalšího napadení. Martis nikdy neútočil dvakrát za sebou a také se nikdy nezdržel. Snad to patřilo ke zvykům jeho rodu. Nebo ho to prostě jen bavilo. Ať tak nebo tak nyní už musel být z Arienova dosahu, a přesto se mu zdálo, že ve zvedajícím se větru slyší jízlivý smích.
Šel pomalu. Sníh mu pod nohama lehce křupal. Vše kolem bylo tiché. Krajina skrytá pod bělostnou přikrývkou se zdála úžasně mírná. Budila dojem klidu a bezpečí. Klamný dojem.
Cítil to. Chladný vítr severních plání sebou nesl vůni změny. Ve vzduchu visela smrt a zdála se čím dál blíž. Zda se mělo jednat o tu jeho nebo si brousila chrup na někoho dalšího, však prozatím netušil.
Zatímco se pomalu blížil k cíli. Odpoutaly se jeho myšlenky od přítomnosti i budoucnost a vydali se zpět cestou vzpomínek. Všechny roky, které prožil, se prolínaly v pestré mozaice. Některá léta se nyní zdála být pouhým snem. Jiná naopak noční můrou.
Z oblohy se začal snášet další sníh. Ledové vločky dopadaly na Arienovu tvář a usazovaly se mu v havraních vlasech podobné stříbru, jež na ně nikdy nemělo dosáhnout.
Publikoval(a): Acheiron, 18.11.2011
Přečteno (128x)
Tipy (1) ... dát Tip/SuperTip
Poslední tipující: Blair3

Spodek

Stránka generována 20.6.2024 10:24
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti