Básničky, Poezie, Verše

v

Hon - 3. část

Hon - 3. část

Acheiron Povídky » Fantasy

Anotace: A dokud mě někdo nezastaví budu pokračovat.

Regard stál na okraji útesu a sledoval, jak se sluneční kotouč škrábe vzhůru, téměř ukrytý za oponou sněhových mraků. Svalnaté paže držel složené na prsou. Za jeho zády vládl čilý ruch, ale on ho ignoroval. Působil dojmem, jakoby se ho přípravy na odchod ani netýkaly.
Proč by to měl řešit. Svůj vak měl zabalený ještě dřív, než na zem vklouzly první paprsky severního slunce. A tak tam stál a bez pohnutí čekal s pohledem upřeným k chladnému obzoru.
Ve sněhu u svých nohou mohl stále číst stopy předešlé noci. Mršiny obou zvířat odklidili, ještě předtím než ulehli ke spánku, ale krev zůstala. S pomocí roztátého sněhu a nové vrstvy ledu se sice proměnila jen v jakousi načervenalou říčku, ale i tak stále zůstávala dobře patrná. A pohled na ni ho pálil.
V hlavě stále viděl vše, co se událo. Jako noční můry za oknem mu v hlavě tančila pochybnost. Plánovala to? A chtěl to vlastně on? Měl vůbec na výběr? A pokud ano, byl by schopen rozhodnout se jinak?
Náhle tok jeho myšlenek přerušil zvuk kroků. Pomal pootočil hlavu. Daks mu stál za zády. Svůj vak měl hozený přes rameno stejně jako Treja. A v očích mu plály plameny
„Vyrazím.“ Nebyla to otázka spíše oznámení.
Lovec se v duchu ušklíbl: Jistě stopař se přece neptá. Nikdy a na nic. Náhle se mu v hlavě rozjasnilo. Všechny otázky zmizely. Už věděl, co chce, co musí udělat.
Postavil se k Daksovy čelem a zpříma mu pohlédl do očí i v jeho tváři cosi hořelo.
„Kudy to bude nejlepší?“
„Nejspíš stejnou cestou, jíž jsme přišli.“.
Regard se tiše zasmál. Okamžik nechal ten zvuk plynout a pak velice pomalu zavrtěl hlavou.
„O tom dost pochybuji, ta nás dolů nedostane.“
„Dohodly jsme se přece, že tam nepůjdeme. To nemohla přežít.“
Lovec se prudce obrátil po hlase. Treja pod jeho pohledem ucouvla a nervózně si skousla bledé rty.
Muž pokročil kupředu. „Divila by ses, co vše dokáže přežit. A co se nějaké dohody týče, já pouze souhlasil s tím, že je nesmysl snažit se tu skálu slézt za tmy.“ S tím se otočil k Daksovy „Takže kudy?“
Stopař se tvářil, jako kakabus, když se vydal podél hrany útesu. Bystré oči zkoumaly různé cesty a srovnávaly jejich možnosti. Nakonec ukázal k místu, které se mu zdálo pro sestup nejvhodnější.
Mladší muž beze slova sebral ze země svou část vybavení a vydal se určeným směrem. Když míjel zamračeného Dakse, neodolal. Poklepal mohutného muže po rameni.
„Ber to z té lepší stránky, příteli, ještě včera by si musel složitě vymýšlet, jak dolů dostaneš vlky.“

Šel pomalu s hlavou vztyčenou a okolní mráz dodával jeho tváři dosud neznámý narůžovělí odstín. Někdy měl pocit, že ho Martis ani nechce zabít. Jenže pak by jeho věčně se opakující útoky postrádaly smysl. A drobné stopy po soubojích, jež pokrývaly jeho tělo, byly příliš skutečné na to, aby se to dalo považovat za hru.
Tiše si povzdechl. Ptal se sám sebe i větru, ale nikdo mu nemohl poskytnout odpovědi, které hledal.
Zvuk řeky se pral se sténáním začínající bouře. Ale Arien to nevnímal. Jeho smysly zkoumaly okolí, zatímco se jeho duch potulovala mimo dosah lidských cest. Znovu si povzdechl a na okamžik zavřel oči. Rty mu hrály příslibem úsměvu.
Na místech jako toto bylo nejkrásnější, že si uchovala kouzlo starých časů. Cítil ho všude kolem, a přesto ho dědičné vzpomínky na ztracené umění tížili stejně jako odrazy budoucnosti v jeho vlastní mysli. Někdy se mu zdálo, že se ho samotný osud pokouší srazit na kolena.
Náhle ucítil v hrudi ostré bodnutí. Jakoby se jeho srdce chtělo otočit. Zalapal po dechu a přiložil si ruku na hruď. V téže chvíli ucítil na blízku cizí přítomnost. Viděsila ho, byla plná hněvu a bolesti.
Prudce otevřel oči, ale dřív než stihl zareagovat, ucítil první úder. Tělem mu projel štiplavý mráz zostřený jeho hrůzou. Jak si mohl nevšimnout. Tvrdost nárazu jím otočila. Na vteřinu poklesl v kolenou. Hned se však vzchopil, zmobilizoval síly a obrátil se čelem k příchozí hrozbě. Zběsile zamrkal, aby si pročistil oči od opony slz. Jeho ruka automaticky sjela k jílci zbraně. Pak rozeznal útočníka a jeho úlek vystřídal úžas.
Kousek od něj se ze sněhu ztěžka zvedala na nohy dívka. Svou bledostí se podobala živému vtělení okolního mrazu. V první chvíli to vypadalo, že stejně jako Arien nechápe, co se stalo. I její ruka však klesla k pasu, ale nenahmatal tam nic než vítr.
Přimhouřenýma očima pohlédla na svou tápající paži, jako kdyby nebyla schopna pochopit, co se stalo. Trvalo nějakou chvíli, než se přinutila odpoutat pohled zmatených očí od své stále pátrající dlaně.
Na Ariena se upřely dvě temná jezírka doutnající potlačovaným šílenstvím. Všimla si jeho ruky dosud svírající jílec meče.
„Budiž,“ zašeptala a po tváři jí přeběhl pokřivený úsměv.
Přestože na ní bylo vidět, že se stěží drží na nohou, vyzařovalo z ní chladné odhodlání. A Arien navzdory vší logice pocítil touhu couvnout. Silou vůle se však donutil zůstat stát.
Zatímco ona se pokusila popojít kupředu. Ale její nohy se odmítaly pohnout požadovaným směrem. Udělala sotva tři malátné kroky, než to její končetiny vzdaly úplně. Zavrávorala a jako ve snu se pokusila, zachytila blízkého kmene. Chvíli se klátila, jako třtina ve větru ale nakonec se dokázala o strom alespoň zapřít. Její pohled se v posledním vypětí sil znovu upřel jeho směrem. Její ústa se pohybovala, avšak zdálo se, že mluví k někomu, kdo tam ve skutečnosti nebyl.
Arien s potlačovanou hrůzou sledoval, jak se její zrak rozostřil. Spatřil život, jenž zvolna unikal a nebyl schopen pochopit, co ji dosud drží na nohou.
Šílenství v jejích očích pozvolna mizelo a nechávalo za sebou jen skelný pohled smrti. Promodralé rty se znovu pohnuly, tentokrát v bezhlasném volání o pomoc.
Věděl, že ta žádost nesměřuje k němu. Přesto se na ni rozhodl odpovědět. Svižně přešel po zamrzlé půdě a každý krok mu odhaloval více podrobností. To co zprvu vypadalo jako sněžný přelud, se postupně měnilo v člověka.
Bělostnou barvu její pleti stvořily tenké vrstvičky ledu, které na ni vytvořili jednotnou poloprůhlednou krustu. Původně tmavé vlasy ztuhly a zesvětlaly zakuté v kápi zmrzlé vody. Všiml si také, padajících vloček, které se jí usadily na ramenou. Už se ani neobtěžovali tát.
Elex na vteřinu otevřela mysl realitě. Nechápala kde je. Skrz šedou prázdnotu bezvědomí viděla paži, která se k ní natahovala, ale zdálo se, že k nikomu nepatří. Tiše se zasmála. Nedávalo to smysl. Přesto se pokusila pohnout. Nemohla, její tělo jakoby zmizelo v té podivné prázdnotě. V hlavě se jí znovu rozezněl smích a štíhlá paže opět splynula s beztvarou mlhou. Zvolna se přestala bránit síle, která ji tlačila k zemi. Chyběla jí vůle pokračovat. Scházela vůle udělat cokoliv. Poddala se prázdnotě. Jen její rty se ještě nějaký okamžik pohybovaly v nesmyslném volání.
Ariena cítil, jak se ho zmocňuje mráz. Skrz dlaň mu proniknul do paže a odtud se bez zábran šířil dál do celého těla. Na okamžik ho chlad zcela pohltil. Sevřel jeho mysl a on zapomněl na vše. Bylo to děsivé a zároveň krásné. Nevědět. Nemuset uvažovat. Chtěl se poddat tomu slastnému nevědomí.
Vteřinu na to mu hrudí projelo ostré bodnutí, stejné jaké cítil okamžik před nárazem a s ním přišel i kus poznání. To ho vrátilo zpět do přítomnosti. Ucítil, jak se mladé tělo pod jeho rukama chvěje.
Když si konečně znovu plně uvědomil okolí, zjistil, že klečí ve sněhu. Vedle něj leželo promrzlé tělo. Tmavé oči se upíraly k nebi, ale bylo poznat, že jej nevnímají.
Navzdory okolnímu chladu i ledu, který mu dosud plápolal v kostech si Arien z ramen strhnul plášť a pevně do něj dívku zabalil. Pak ji zvedl v náručí a vydal se na cestu k úkrytu.
Osud se mu přiblížil tam, kde ho neočekával, ale když už se tak stalo, byl připraven ho přijmout a v případě nutnosti s ním i bojovat.
Publikoval(a): Acheiron, 21.11.2011
Přečteno (129x)
Tipy (0) ... dát Tip/SuperTip

Spodek

Stránka generována 29.3.2023 14:25
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti