Anotace: Prolog

Probudil se, ale oči neotevřel. Ležel nehybně a poslouchal ticho, které jej obklopovalo. Napůl očekával návrat spánku, ale ten nepřicházel.
Konečně rozloupl víčka. Obestírala ho tma prozářená jen stříbrem měsíce. Posadil se na lůžku, do chodidel ho zastudila chladná dlažba
Rozhlédl se tmou. Ne, byl sám a přesto, něco bylo špatně. Na okamžik znovu zavřel oči. Hlavu naklonil ke straně, jakoby naslouchal. Tentokrát ovšem nezkoumal okolí, ale své nitro. Ten podivný pocit, už ho kdysi cítil. Náhle prudce vydechl a doširoka otevřel tmavé oči.
„Přišel čas,“ pronesl do ticha a vstal.
Zvolna se přesunul k vysokému oknu. Na noční obloze se třpytily hvězdy. Stejně jako tenkrát. A přesto vše bylo jiné. Pomalu si promnul bledou jizvu na tváři. Pocit v jeho nitru sílil, ale on neměl strach.
Dávno mu přivykl, vlastně si přesně vzpomínal, kdy ho cítil poprvé a najednou si nebyl jistý, zda ho od té doby vůbec opustil. Přikývl, na rtech mu na okamžik zahrál úsměv.
„Jsem připraven,“ zašeptal.
Klidně čekal s pohledem upřeným ke hvězdám. Klika za jeho zády se pomalu pohnula.

Za okny se plazila tma a poskytovala svou utěšující náruč všem, kteří ji potřebovali.
Aderano pomalu vstal. Plamen svíčky se při jeho pohybu zatřepetal jako noční můra, okamžik na tom se sklonil pod dotekem teplého dechu. Světlo zhaslo. Mladík si zvolna protáhl ztuhlou šíj a zhluboka nasál ledový vzduch. Poté se pomalu odvrátil od oltáře a opatrně vklouzl do jídelní síně.
Svatební hosté se už dávno rozešli, a ti kteří bydleli příliš daleko, mírumilovně pochrupávali tam, kde našli místo.
Nebo spíš tam kam je v opilosti nohy donesly. Pomyslel si Aderano a s mírným pobavením si všiml páru nohou, jejichž majitel mizel kdesi pod ubrusem.
Velice opatrně proklouzl uličkou mezi stoly. Pravou rukou si přidržoval meč na boku, aby se ujistil, že nepředpokládaný zvuk nikoho neprobudí. I když vzhledem k stavu v jakém se většina z hostů nalézala, se to zdálo být celkem zbytečné.
Pro sebe se usmál. V témže momentě, kdy však dovolil spokojenosti, aby se mu usadila v mysli, se od stínů oddělila ženská postava. Stříbrné světlo měsíce ozářilo její tvář. Pro něj to ale bylo bezvýznamné, poznal ji hned, když se pohnula a na místě ztuhnul. Jeho ústa se stáhla do tenké čárky.
„Neměl bys před bohy předstupovat ozbrojen.“ pronesl jemný hlas.
„A ty bys zase měla být u manžela. Každý máme něco.“
Stačilo jí pár kroků, aby mu zatarasila cestu. Stáli naproti sobě a zcela bez hnutí si hleděli do očí. Mladá nevěsta hledala v bratrově tváři pravdu. Trvalo to jen okamžik, než sklopila zrak před jeho onyxovým pohledem. Děsil ji náhle se zdál stejně tvrdý a nepřístupný jako kámen. Navzdory strachu však nedokázala mlčet
„Nevěřím, že to skutečně chceš udělat,“
„Opravdu?.“ Otázka pronesená s ledovým úšklebkem ji zasáhla, přesto mu zabránila v pokusu odejít.
Nemohla. Nechtěla to dovolit. Beze slova na ni pohlédl. Ticho, které mezi nimi zavládlo, se zatím prodloužilo, až stanulo na okraji věčnosti. Ani jeden to nedal najevo, ale oba věděli proč tomu tak je.
Náhle si neuvědomila jeho paže na svých ramenou, jako ve snu cítila, jak jí odsouvá stranou.
Slyšela, jak ji minul, a věděla, že každý tichý krok jej nese blíž ke dveřím a dál ke smrti, o jejíž jistotě nepochybovala.
„Takže otec měl pravdu, ztratil jsi víru v bohy!“ Ten výkřik byl plný bolesti. Zasáhl ho stejně jako jí předtím jeho mlčení.
Nechtěl se zastavit, proklel se za to hned v okamžiku, když to udělal, ale nemohl neodpovědět. Dlaně se mu bezděčně svinuly v pěst.
Zoufalé ticho proťal hlas. Studil, ale byl zvláštně tichý, jemnější. Jakoby se jazyk bránil přiznat, jakoby jen myšlenka na ta slova způsobovala bolest.
„Ne, mýlil se-ve skutečnosti jsem v ně nikdy nevěřil.“
Dveře se se zaskřípěním otevřeli. Urostlá postava splynula s temnotou. Odešel bez rozloučení, bez jediného ohlédnutí. Nesnášel její slzy.

Publikoval(a): Acheiron, 27.11.2011