Anotace: ............

……………………
……………………



… Díval jsem se za ní , když odcházela do studeního zimního rána .
Bílá mlha se tak těžce převalovala nad blízskou řekou .
Zažíval jsem na sobě přítomnost všech svých budoucích hrobů.
Černá zem se postupně stávala celým mým vesmírem .
Miloval jsem dávno zašlou modlu a nebo chvilkový sen ?
Jen pohled na mizející obrysy se zdál zcela skutečným .
Ale , mohu nazývat skutečností , něco , co mizí v labyrintu čistého
zapomínání ?
Mohu o tom všem psát , vždyť , ten kdo neprožije odešlý sen , ten
nemůže nikdy pochopit .
Já jsem začal pomalu chápat , až začalo odcházení a láska s milujícím
obrazem se stane snem .
Pouze hrob je tady tou skutečnou záležitostí ……




Chtěl jsem zachytit svůj sen do slok svých básní .
Ale , za nějaký čas se to stávalo ubohou marností : - jako by někdo u
mne stál a přes rameno mi stále opakoval --- Marnost nad marnost ---
Také jsem toužil vytesat své vzpomínky a obrazy do mozkové žuly :
aby , nebyly nikdy zapomenuty .
Ale , ten kdo chce pochopit sílu lásky zakletou v těch žulových blocích ,
ten stejně pohoří na své objevitelské cestě .
Co , vlastně mohu napsat o každodenním šílenství , když člověk stojí na
jednom rohu ulice a svůj pohled upírá na jediné místo a stále na někoho
čeká ?
Stojím vlastně na hraně odkrytého hrobu a dívám se do té bezedné propasti .
Propast se na mě záludně dívá a určitě ví , jak moc trpím .
Jakoby nějaký opzdilý pozůstalý házel na víko mojí rakve vlhkou hroudu
černé hlíny .
V mém světě stálých čekání a procházející bolesti , neustále prší a je
vlezavě sychravo .
Místo krve mi v žilách cestují roztříštěné ledové kry .
Země . která se přikrývá novou bílou sněhovou pokrývkou , dušičkově
tlumí můj zármutek a pocit tmy , která mě v sobě stále utiskuje a nedopřává
mi ani , abych se mohl z toho snu probudit .

Po každém nadechnutí ve mně něco umírá : něco , co jsem prožil v čase
a nyní v postavení mimo čas , kdy sny a Boží věčnost , mohou
existovat vedle sebe .
Jen slova , mají tu kouzelnou moc osvobozovat : vlastně , tvoří sama v
sobě známé obrazy , divoká plátna plná soumraků a barevností.

I černá , může být na nějaký čas barevná : stačí si pozvat na pomoc slunce
a tvé stále zapomínáné vlasy … A vítr , který tak rád hrával na nich
Osmou osudovou sinfonii --- tak patetickou , až ustal pohyb dvou
vstřícně se pohybujících pánví .
Jen půlnoc dovedla na konci týdne čarovat se světlem padajících hvězd :
pak sládly na mém jazyku v temných zákoutích milujícího klína …
Ale , zas a zas se vracející obraz potrhaného starého filmu : dusající kopyta
tankových pásů , drtících pod sebou , čistou andělskou duši …
- Podívej , se má lásko , už svítá novým božím světlem … -
… A tu se zas zjevuje obraz trpícího Hamleta , an drží v pravé ruce
lidskou lebku …




Ta zničující nevyřčená otázka se neustále vrací , stejně jako smrt a
znovuzrození :
- Být a nebo nebýt ? –
Byl jsem a nebo zatím ještě ani nejsem ?
Budu zase někdy , tím , čím jsem dnes v této noci ?
Není , to všechno jen temný stín , nějaké zapomenuté království , co
existuje jen tehdy . když si ho začneme uvědomovat všemi smysly a duší a
srdcem ?
Temný stín neskutečnosti , oblečený do dívčích barevných šatů , plných
lučních květů , které svou divokou vůní , dovedou úplně pobláznit
milující duši .
Není to nějaká určitá shoda náhod : od bodu , až ke středu celého světa ,
na vrcholku tvého vlhnoucího klína ?
Opravdu zůstávají jen ti čekající , buď na temnotu svého hrobu ,
a nebo na zažítí něčeho , co můžeme nazvat čistou láskou : nějakou , čistě
vysněnou pozemskou ženou …
--- Ale , panečku Hamlet , ten uměl rozdávat : … lásku , opilost nového
rána , ztracenou náušnici z kočičího zlata , ale i smrt , tu temnotu stále
toužícího hrobu …
Usnul jsem spánkem u sloupu veřejného osvětlení , a stejně jsem se nedočkal
své lásky .
Zůstala jen zima a znovu utrpení : syn a dcera , kteří mě nikdy neopouští .
Světlo zhaslo , ale nad střechami domů už cítím, že vychází nové Slunce .
Co přinese ?
Co odnese ?
Slabost , že nemohu už psat dál …


Jsem slaboch .
Ani pořádně nemohu nést Ježíšův kříž až do svého hrobu .
Je tak těžký , jako Ježíšová láska : kácím se v polovině cesty , a do hrobu
blíže než do života .
Ježíšův kříž pro mě znamená ubohou , pitomou tužku .
V této odříkavé době těžce nesu sám sebe , po cestách , kde mě doprovázejí
jen slova a samota běžce na dlouhé tratě .
Ale , kdo nezažil tu slabotu a vyčerpanost , ten stěží může něco chápat .
Někdy si myslím , že člověk není od toho , aby chápal , ale , aby jenom
žil .
Člověk je ve své podstatě šíleným …
Vždyť šílenost je milovat a sám nebýt v jejich očích ničím …
Šílenost , je narodit se tady na zemi a vědět , že tady vlastně nepatřím …
Do dnešní noci jsem vlastně nepochopil, kde patřím , a nebo kde
vlastně směřuji na svých cestách ?
Do tebe a nebo od tebe ?
Do světla a nebo do tmy ?
Do nebe a nebo do nicoty ?
Sem a nebo tam ?
Na jih a nebo na sever ?



A kde , jsi vlastně ty, moje snová láska ? …

Publikoval(a): kavec, 29.11.2011