Anotace: Další díl skládačky

V ulicích se proháněl vítr. Cítil jeho mrazivý dech na tvářích. Ve vzduchu se tetelilo očekávání. Byl blízko. Náhle, jakoby odnikud se z přítmí vynořily zdi Labyrintu a shlížely na jeho plížící se siluetu s tichou hrozbou. Uvítal ji, z nepochopitelného důvodu ho těšila. Přestože cítil, jak mu krev pulzuje vzrušením, jeho srdce zůstávalo klidné a odpočítávalo plynoucí čas stálým tempem. Zastavil se na okraji lesa, oděn do tmy. Skrytý v jejím přívětivém stínu.
Ve světle pochodní, zavěšených v kameni, zřetelně rozeznával veškeré detaily vchodu vytesaného do skály. Klouzal pohledem po horské stěně a sledoval, jak se pradávné dílo přírody, postupně mění v práci lidských rukou. Tam kde vyseli louče, nebylo už nic, jen hladce obroušené kameny.
Potřásl hlavou. Zbytečně ztrácel čas. Na dívání bude dost času potom. Až se dostane dovnitř. Naposledy se ostražitě rozhlédl a jeho strnulost se rozplynula. Téměř bez přechodu přešel z klidu do běhu. Věděl, že svítání je mu v patách, ale to co se chystal provést, šlo jedině pod rouškou tmy, pouze v této chvíli.
Voják spokojeně podřimující blízko vchodu se propadl hlouběji do spánku. Jeho tělo se s elegancí svezlo na černé dláždění.
Aderano zvolna spustil paži a promnul si kotníky prstů. Pomalu se sklonil chladný a nesmiřitelný, podoben stvoření pomsty. V onyxových očích se na okamžik zrcadlila sama smrt. Ve tmě se zalesklo ostří dýky. Rána však nikdy nedopadla. Pobídnut jakýmsi neznámým důvodem se ohlédl do ústí temných chodeb. Muselo se mu to jen zdát, a přesto měl pocit, jakoby slyšel šepot prastarých stěn.
„Ne,“ zašeptal. „Dolů mě pronásledovat nebudou.“ znělo to, jakoby někoho přesvědčoval.
Zpola váhavě sklonil zbraň. Opatrně chytil zhrouceného vojáka pod rameny a odtáhl jej hlouběji do nitra Labyrintu.
Nechal jej ležet na dohled vchodu, ale dost hluboko, aby si jej nikdo z venku hned tak nevšimnul. Několik kroků jej pak doneslo na první odbočku. Tmavé oči klouzaly po stejně temných zdech. Neviděl jedinou spáru. Všude kolem byla jen zrcadlově rovná plocha, Černá, jako duše démona, o nichž tak často mluvil jeho otec.
„Takže stejná jako má.“
Náhle na něj dolehla tíha celé situace. Budoucnost se měla rozhodnout, nyní a navždy. Hbitě se otočil a vyrazil zpět ke vchodu.
Nemohl. Musel.
Vrhl poslední pohled na údolí a hory, v nichž vyrostl. Klouzal pohledem po setmělé krajině, jen okamžik mhouřil oči do prchající noci, pak se ke všemu otočil zády. Nelitoval ničeho. Zatím.
Prastarý držák byl oloupen o své světlo. Rudý plamen na okamžik zaplašil temnotu v chodbách, kam staletí nikdo nevstoupil. Jeho zář mu byla jediným společníkem a zároveň se stala i jeho průvodcem. Úzký kruh světla a duše chladných stěn. Tu cestu si zvolil, ale když na ní skutečně stál, zdála se víc než děsivá. Rychle potřásl hlavou, aby zaplašil černé myšlenky a vkročil do neprozkoumaných hlubin Labyrintu.

Publikoval(a): Acheiron, 29.11.2011