Básničky, Poezie, Verše

v

Labyrint 3. část

Labyrint 3. část

Chlad se mu zavrtával do morku kostí. Jediné co slyšel, byl tep jeho vlastního srdce doprovázený praskáním ohně.
Nevěděl proč, ale měl pocit, že samotné zdi sledují každý jeho krok. Zdálo se mu, že není vítán, a přesto byl trpěn. Ani nevěděl, jak ho něco takového napadlo. Černé zdi jej mohly jen těžko vidět nebo soudit.
Kdyby věřil v bohy, nejspíš by se začal modlit. Na druhou stranu si byl naprosto jistý, že tady dole by to stejně k ničemu nebylo. Zarputile postupoval dál. Bez rozmyslu. Bez váhání. Stejně chladný jako okolí a neúprosný jako stroj.
Krok, ještě jeden a pak další. Netušil kolik už jich udělal. Důležité bylo jen pokračovat, klást jednu nohu před druhou a tak dál stále dokola.
Cesta, jíž sledoval, se vinula jako had v trávě a chvílemi se mírně svažovala. Vedla ho skrz síně, na jejichž strop nedohlédl, i úzkými stezkami, kterými musel procházet se skloněnou tváří. Minul více zatáček, než si dokázal představit o křižovatkách ani nemluvně. Ne, tohle nebyl labyrint, ale město zmuchlané do složitého uzle. Neměl ponětí, jak daleko už došel. Mohl klidně chodit v kruhu a nevšiml by si toho. Jedinou jistotu měl v tom, že není cesty zpět. Nenašel by ji, ani kdyby o to mermomocí stál.
Náhle mu v uších začalo hučet, nejprve slabě, ale postupně to získávalo na kadenci. Věděl, že již brzy se šumění změní v hlas a ten stvoří slova. Věty v jazyce, kterému nerozumí. Nejprve to bude tiché a nevtíravé, podobné šepotu deště, ale brzy začne křičet. Jednotlivá slova mu začnou drásat duši. A někde v tom reji se připlíží temnota, obestře jej a připraví o vědomí.
Bylo to vždy stejné, už od raného dětství, a přesto si nikdy nezvykl. Otec tvrdil, že za to můžou démoni, ale Aderano nevěřil. Otcovi příšery a bohové, byli pro mladíka jen povídačka, zato nevolnost, která ho pronásledovala vždy po probuzení, byla fakt. A taky strach, hrůza, bezbřehé zoufalství, jež tančilo v kakofonii zvuků. Věděl, že není jeho a přesto ho vždy cítil, jakoby mu patřilo.
„Teď ne.“ Zašeptal těžknoucím jazykem, „ještě ne!“
V duchu znovu uslyšel šepot. Hlava se mu začínala točit. Oči pálily. V ústech mu vyschlo. Semkl víčka a slepě tápal volnou rukou ve tmě. Potřeboval se opřít. Špičky prstů sklouzly po hladké zdi. Opřel si o ni čelo. A náhle vše utichlo.
Aderano ztěžka nasál vzduch skrz stisknuté zuby, tohle nebylo normální. Zvolna odtáhl čelo od jednolité plochy. Zpola nechápavě pohlédl nejprve na zeď a pak na svou vlastní ruku dosud spočívající na tmavém podkladu. Ovládnut nepříjemným tušením ji odtáhl, ale pak ji fascinovaně vtiskl zpět na tmavé kameny.
Dlaní mu projel chlad a s chutí zabořil jehličky bolesti do konečků snědých prstů. Semknul rty, aby nevykřikl, ale ruku nesundal. Nešlo to. Ta zima byla něco víc než mráz horské noci. Na okamžik se mu zdálo, že ztrácí sám sebe. Nemohl se pohnout, nebo jen odtrhnout zrak od jednolité stěny, ledové a hladké jako zrcadlo.
Jeho myšlenky se v tom jediném okamžiku staly jasnějšími než kdykoliv předtím. Něco uvnitř zdí žilo. Věděl to, slyšel v nich ozvěnu vlastního srdce. Ujišťovalo ho, že dělá správnou věc. Náhle se jej zmocnil pocit, že mrtvé zdi labyrintu mu rozumějí lépe, než všichni, jež znal. Mrazení mezitím roztáhlo své pařáty a sběhlo mu dolů po páteři. Ovládlo vše kolem něj. Tváře mu zalil oheň. Oči jakoby ztratily schopnost vidět trojrozměrně.
Na okamžik měl pocit, že jeho srdce přestává tlouct. Zalapal po dechu. Znenadání, stejně rychle, jako to začalo, vše utichlo a jeho tělo se opět probudilo k životu.
Odskočil ode zdi. Nechápavě hleděl střídavě na stěnu a na svou ruku, na niž se zvolna rýsovala tmavá jizva. Sevřel ji v pěst, čerstvé zranění tepalo žárem.
Dech, zprvu rychlý a mělký, se začal zpomalovat. Stále cítil v zádech mrazení a dlaň s čerstvou jizvou ho brněla, ale byl při vědomí. A to bylo víc než kdykoliv předtím. Radši zahnal myšlenku, že kdyby odolal nutkání se stěny dotknut podruhé, ušetřil by si trápení. Netušil co to vše znamenalo, ale jednou věcí si byl jistý, už nikdy to nechtěl prožít znovu.
Pomalu zvedl louči, kterou předtím upustil. Křesadlo mu v zpocených rukou klouzalo, trvalo dlouho, než se plameny znovu pustily do tance.
Zhluboka vydechl a otočil se k odchodu. V témže okamžiku, kdy se chystal vyrazit svou cestou, zachytil koutkem oka pohyb. Bledou postavu prchající před světlem kamsi do nitra labyrintu.
Aderano ztuhnul uprostřed pohybu a vytřeštěně zíral do tmy. Nikdy neslyšel, že by v labyrintu něco nebo někdo žil.
Váhavě popošel kupředu. Okolí se změnilo. Jeho téměř neslyšné kroky jakoby ožily. Jejich zvuk se samovolně rozletěl vpřed. Najednou se zdálo, že nejde sám, ale že mu po boku kráčí celá armáda. Zastavil se. Zvuk proletěl chodbou a zmizel v dáli, přesto se Aderanovi zdálo, že slyší, jak běží dál a dál. Zněl trochu jako klapavý smích. Výsměch jeho vlastních nohou.
Ještě okamžik mhouřil oči do tmy, pak sse mu na tváři roztáhnul úšklebek. Výraz pohrdání sama sebou i podivným nápadem. Náhle to však spatřil znovu. Vysokou bledou postavu. Přízračnou, ale stoprocentně lidskou,
Ve vteřině se rozhodl. Vystřelil kupředu, podoben šipce z kuše. Nevěděl, kdo to je, ale chtěl to za každou cenu zjistit.
Čekal, že ozvěna ho doprovodí, ale ta se již neobtěžovala. Jakoby utekla spolu se zvukem, jímž ji probudil.
Publikoval(a): Acheiron, 3.12.2011
Přečteno (160x)
Tipy (0) ... dát Tip/SuperTip

Spodek

Stránka generována 25.2.2024 00:50
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti