Anotace: Smrtí snu se rodí skutečnost...

"Lepší takový počasí, než žádný," pronesl s vážnou tváří František větu, kterou zaslechl v jakémsi filmu v dobách, kdy ještě býval pravidelným návštěvníkem obecních kin. Sám se sebou spokojený, že i po čtvrté dvanáctce je schopen tuto závažnou skutečnost někomu sdělit, vyfoukl labužnicky do dálky cigaretový kouř a rozkašlal tak jednu ze tří studentek, sedících u vedlejšího stolu a nepřipravených na tak silný chemický útok. Dívky se právě pustily do prvních soust místní vyhlášené pizzy. František odklepal popel z marlborky a uvážlivě upil z půllitrové sklenice další dva hlty krušovického piva..

Několik hlav místních štamgastů, vytržených vyslovenou myšlenkou z hospodské strnulosti, se otočilo směrem k němu a pak, synchronizovaně jako na tenise, se jejich pohledy upřely k velkému oknu vedle vchodových dveří. Venku, za okny restaurace Claudius, vytvořené z goticky klenutých vstupních prostor sta­robylé, renesančně dostavěné radnice umístěné uprostřed Horního náměstí velkého středomoravského města, právě vrcholila nefalšovaná letní bouřka doprovázená vichřicí a lijavcem, v tomto kraji vídaným zhruba jednou dvakrát do roka.

František, blízkými známými nazýván Robot, patřil do společnosti několika přátel středního věku, kteří u Claudia pravidelně usedali ke stejnému stolu, aby většinou prodiskutovali důležité události osobního, lokálního, mnohdy i mezinárodního významu.

"To se ti, Robote, moc nepovedlo. Já sice nemusím aspoň dva dny kropit zahradu, ale taková průtrž tady už dlouho nebyla. Vždyť prší nepřetržitě nejmíň dvě hodiny a podle mraků to vypadá, že nepřestane do rána", rozvíjel diskuzi Čeněk, mistr světla ... povoláním osvětlovač v činohře místního Velkého divadla.

"Lepší takový pivo, než žádný," moudře dodává František.
Z čela stolu se do debaty zapojuje Honza: "Pánové, nevěřili byste, co se mi dnes v noci zdálo. Samá voda. Kolem mne, v naší ulici, všude kolem voda. Jdu na nějaké nádraží a než tam dojdu, začne prosakovat voda mezi dlažebními kostkami na silnici, valí se spárami v dlažbě na chodníku a stoupá. Než jsem došel k nádraží, vyčnívala už z vody jen nějaká brána a já musel vyšplhat na jeden z jejich sloupů, abych se zachránil.

Pak jsem chvíli plul na nějaké loďce, chvíli plaval jen tak, rukama. Strašná spousta vody, nešlo přejít přes řeku. Byl tam sice most, ale než jsem k němu došel, vzala ho voda. Solidní, betonovej byl. A navíc, když jsem se k jeho troskám přiblížil, tak se voda na něm proměnila v led a nedalo se ani chodit. A nevěřili byste, ta voda byla i šikmá. Jezero vody do kopce. Šikmé koupaliště. Plavali jsme na šikmé ploše a ta voda nestekla. To jsem ještě neviděl. Tak blbej sen. Ale v poslední době se mi o vodě zdá často, skoro každou noc."

"Hmm, lepší takovej sen, než žádnej," pronesl tentokrát nenápadně František, "Zkus se zeptat nějakého senzibila nebo psychotronika, jestli by ti neprozkoumal kvartýr. Možná máš postel nad vodním pramenem nebo ve škodlivé zóně. Proto se ti zdá o té idiotské vodě," dokončil myšlenku a opět se napil. Z mikrotenového sáčku vyndal zdravotní cigaretovou špičku na jedno použití, měl jich sice víc, ale ty použité si doma vždy vypral v lihu, aby ušetřil, vsunul do ní deseticentimetrovou marlborku a zapálil si. Začínal být nervózní, neboť při svém dlouhém proslovu si nechal ujít číšníka a nestačil ho upozornit, že mu pomalu dochází pivo. František totiž trval na tom, že než dopije jedno pivo, musí mít nové čerstvé na stole. Když náhodou dopil a další pivo před ním nestálo, začal se podrážděně vrtět na židli a jeho útroby začaly vydávat podrážděné temné mručení, někde u spodního E na klavíru. V té chvíli to pak vypadalo u stolu jako když v tibetském klášteře Óm zpívá Eduard Haken.

Debata pokračovala i nepokračovala dále a den spěl k večeru. Bouřka sice skončila, ale prší dál a stále se stejnou intenzitou. Společnost se pomalu rozchází domů, někdo s deštníkem, většina bez. Ani Honzovi není parazol moc platný. Vichr totiž žene proudy kapek skoro vodorovně, spíš deštník obrací naruby. Domů přišel celý promočený. Stále přemýšlí nad radou od přítele. Má si domů pozvat psychotronika? Za ty klidné noci by to stálo. Vždyť se už několik měsíců budí několikrát za noc, kvůli těm zvláštním snům o vodě.

Honza učiní zadost večerní hygieně, povečeří trochu segedínu, co zbyl od oběda, ani nezapínal televizi a šel si lehnout. Venku stále lilo a bubnování kapek na parapet tak krásně uspávalo...

"Kolik je vlastně hodin?" myslí si Honza, když se znenadání v noci probudil. Bylo to tak náhle, že si ani neuvědomil, co se mu vlastně zdálo. Natáhl se k vypínači, rozsvítí... a nic. Tma. "Který blbec zase vyrazil pojistky," brblá a rozespale šourá nohama směrem k pojistkové skříni na chodbě vedle vstupních dveří. Zkusí zmáčknout vypínač na schodišti a žárovka nad ním také nereaguje. Nervózní Honza zažehne svíčku a zjišťuje, že jsou dvě hodiny po půlnoci. "Někde tady musí být tranzistorák," zabrblá a už ladí malé přenosné rádio. Teď, - to je regionální vysílání! Poslouchá, jako ve snu:

"...upozorňujeme všechny obyvatele města, že řeka vystoupila z břehů v ulicích Nádražní ..., ...byla vyřazena z provozu elektrárna, el. energie nepůjde několik dní, protože spínací stanice jsou zaplaveny..., ...evakuace obyvatel probíhá v městských částech ..."
Honza se posadí, přiblíží svíčku ke stěně a mrkne na kalendář.

Je středa 8. července 1997

Publikoval(a): tleskot, 9.1.2012