Anotace: Sen?

Váhavě, jako když dešťovka opatrně vykukuje z kypré hlíny vstříc dennímu světlu, se zpod tmavomodré prošívané přikrývky vysunula štíhlá bílá ženská ruka, na níž bylo možno pozorovat, přes zřejmé vrásky na kloubech štíhlých prstů, že je svou majitelkou dobře pěstěná. Protáhlé prsty, prsteníček se zlatým prstenem, nahmataly na nočním stolku tlačítko budíku a rychlým pohybem umlčely přerušovaný ostrý signál elektrického bzučáku. Ruka se zvolna přesunula k vypínači noční lampičky a rozsvítila. Jana se ještě chvíli v hřejivé posteli cílevědomě protahovala nacvičenými pohyby, připomínajícími sousedova kocoura, často se předvádějícího na trávníku před jejich domem, a pak se odhodlala vstát.

Něco nebylo v pořádku.
Na budíku byla už sedmá ranní, ale za okny se spuštěnými žaluziemi byla ještě tma. Žádný sluneční paprsek se, jak je v tomto ročním období obvyklé, neprodíral škvírami mezi žaluziemi do ložnice a netvořil světelná prasátka na protější stěně. Jana pro jistotu ještě zkontrolovala budík, jestli je nastaven na správnou hodinu a zda vůbec jde. Všechno souhlasilo.

Vstala a obula si plátěné trepky. Líbilo se jí, jak při ranním cupitání k oknu vždycky hluboko zapadaly do vysokého koberce s hustým a dlouhým vlasem. Pár kroků k oknu a mírně pootevřela žaluzie. Venku byla opravdu tma. Jako o půlnoci.

Za okny zavrčel motor projíždějícího auta, ve vedlejším pokoji arytmicky ťukala stažená roleta, narážejíc do okenního rámu, podle toho, jak do ní fouknul průvan z otevřeného větracího okénka. Jana očima ze zvyku zkontrolovala vedlejší, teď několik nocí prázdnou manželskou postel. Její Jan je na čtrnáctidenní stáži ve Švédsku, kam ho vyslala jeho firma, která začíná s výrobou některých součástí do vojenských letadel, zapůjčených Švédskem naší armádě. Jana pohladila oběma rukama už několikrát přepečlivě ustlanou deku a zvolna přetáhla přes hlavu pastelově barevnou noční košilku. Teď nastala druhá část každodenního obřadu ranního vstávání. Jana před vysokým toaletním zrcadlem, nedávno zakoupeným právě pro tento účel, kontrolovala, o kolik se jí zase zvětšilo bříško. Blížil se neúprosně den, kdy se má narodit další dcerka. Podle jejího osobního lékaře už zbývá necelých pět týdnů. Jana zhluboka vydechla, oblékla na sebe jen župan a přešla rychle do malé kuchyňky. Z ledničky vytáhla láhev kakaového mléka, ohřála v mikrovlnce a na stůl nachystala dva hrníčky.

V koupelně Jana rychle shodila župan a krátce, ale důkladně, se osprchovala. Dávala při tom velký pozor, aby si nenamočila nakrátko ostříhané vlasy, pracně vyčesané do tvaru rozcuchaného vrabčího hnízda. Oblékla bomby a podprdu, jak říkala kalhotkám a podprsence od té doby, co se její původně ještě dívčí proporce tak nepříjemně zvětšily, zapnula na čtyři knoflíky lehkou halenku a pomalu, zvolna a opatrně zavírala od spodu dlouhý zip na těhotenských riflích, uchycených na ramenou širokými kšandami.

"Janičko, vstávat!", silnějším hlasem oznámila do dveří dětského pokoje a pohledem si ověřila, jestli se klubíčko na prostorné válendě pohnulo.

Před přípravou snídaně Jana zapnula rádio. Místo ranního proudu hudby a slov se však ozývalo jen vrčení a praskání. Něco vysílání rušilo. Přeběhla k televizi a zkusila zvolit program na několika kanálech. Nic, jen zrnění. Neměla už mnoho času na přemýšlení, musí přece připravit Janičce snídani. A venku se stále nerozednívá. Nejspíš bude tak zataženo, včera přece hlásili přechod studené fronty – blesklo jí hlavou.

Dva tenké krajíce chleba potřela bylinkovým máslem a pokryla plátky čerstvých, kvečeru na zahrádce vytrhaných ředkviček. Nalila mléko a přesvědčila se, zda už je malá Janička umytá. Rychle jí pomohla do punčocháčů, oblékla košilku a mikinu, přičísla a zahnala ke stolu. "Dobré ráno a dobrou chuť, princezno!", "Dobrou, mami!", obě se posadily ke stolu. Jana nalila ohřáté mléko do hrníčků. Pohled jejích oči však stále neklidně přelétal k oknu. Proč je, proboha, venku stále taková tma? ... honily se jí myšlenky hlavou. "Kdyby tady byl aspoň táta", ujelo jí najednou nahlas. "A kdy se tatínek vrátí z práce?". "Nesmíš být netrpělivá, ještě několik dní to bude trvat, pak ho zas uvidíme", uklidňovala dcerku, která začínala jevit také známky dětského neklidu. "Teď se hlavně dobře soustřeď na školu, ať si paní učitelka na tebe nemusí stěžovat, princezno!", ukončila ranní debatu Jana a šla zkontrolovat školní brašnu, zda v ní má malá školačka všechno. Nevěřícně kroutila vždy hlavou, kolik toho dítě v první třídě potřebuje do školy. Ještě, že nemusela chystat svačinku, tu děti dostávají ve škole. Však to ale taky není zadarmo ... znovu nervózně uvažovala Jana.

A venku pořád ta neskutečná tma.
Jana pomalu prošla celým bytem. Vedle ložnice byl obývací pokoj, naproti přes předsíň, které s Janem říkali hala, byl vchod do koupelny s toaletou, vedle koupelny bylo schodiště do podkroví, kde ještě nebyly zařízeny dva pokoje pro hosty a jeden pro děti, vedle schodiště dál je nynější dětský pokoj a ještě blíže k domovním dveřím prostorná kuchyně, od předsíně oddělená širokými dvoukřídlými posuvnými dveřmi. Když se dveře otevřou na maximum, spojí prostor kuchyně s předsíní a vznikne opravdu velká hala, jako stvořená na pořádání domácích večírků a oslav. Zařízení v bytě navrhoval Janův známý, bytový architekt. Z jeho dovednosti a Janiných nápadů tak vznikl útulný byteček, svědčící o vytříbeném vkusu jeho majitelů. Jana rozsvítila skoro všechna světla, s potížemi poklekla a prohlédla místo pod skříněmi v obýváku i v koupelně. Nikde neviděla oblíbeného domácího bílého maltézáčka Dana. Po pejskovi jako by se slehla zem. Jana si pomyslela, že mohl zůstat večer ve svém pelíšku v dílně u garáže, jak se někdy stávalo, když se vracel ze zahrady a bylo už všude zavřeno. Do dílenských dveří měl vyřezaný otvor se zavěšenými dvířky, která mohl kdykoliv proskočit. Pak se tam musím podívat - snažila se uklidnit Jana. Rychle všude pozhasínala, prohrábla vlasy a z háčku na stěně sundala klíče od auta. Ještě zkontrolovala, zda má malá školačka upravené šaty. Uchopila školní brašnu, druhou rukou Janičku a obě vyšly před dům.

Venku byla stále tma, jako uprostřed noci. I v té černotě lze ale pozorovat, že mraky jsou nějak nepřirozeně nízko, tmavé a šedočerné, převalují se jako hustý čoud.

Je dusno. Jana usoudila, že tak nějak to může vypadat v předsíni pekla, o kterém jí kdysi babička vyprávěla. Nezapomíná na její naléhavé kárání: "Když nebudeš věřit v Boha, a nebudeš v životě hodná, přijdeš do Pekla!". Babička tomu věřila a já nakonec zase tak moc nehodná nejsem, rozmýšlela, ale právě teď si Boha pro jistotu moc nepřipomínala. V rozjímání o Nejvyšším má v poslední době dluh. Kdo by v životě plném všedních starostí měl ještě čas přemítat o Bohu, babi? Jako by však babičku slyšela: "Právě proto, Janinko, právě proto..."
Kdyby se aspoň už začalo rozednívat!

Janin a Janův domek stál na konci ulice na kraji městečka a spolu se sousedovým domem vlastně vytvářely dvě lokální samoty. Několik metrů od konce plotu zahrady byla už dopravní značka konec obce. Z opačné strany, směrem od města, uslyšela Jana v dálce klapot dámských podpatků. To je asi mladá Láníková, jde k sousedovi naproti. Starý Zátora, jak ho nazývají, je v důchodě a pronajímá jí svou prázdnou garáž. O auto a o levou nohu přišel jako vdovec už před několika lety při bouračce, kterou nezavinil. Od té doby ale zanevřel na svět. S nikým se moc nevybavuje, nestojí o ničí pomoc a žije jako samorost. Jen s malou Janičkou trochu kamarádí. Pojmenovává jí různé rostlinky a ptáčky, které Jana moc nezná a je ráda, že se její malá princezna, jak jí s oblibou říkávala, může něco zajímavého od starého Zátory dozvědět. Ve skutečnosti ale vždycky měla uvnitř, v žaludku, tísnivý pocit, kdykoliv ji s důchodcem spatřila.

Láníková už je u branky a všimne si Jany. "Dobrý den! Co se to dnes děje? U nás nikdo nic neví, rádio i televize nefungují, jsou něčím rušené, ještě že ta elektřina funguje. Jestli chcete, tak vám malou odvezu do školy, mám dnes cestu na náměstí a jedu kolem."
"Díky, ale nemusíte, já taky jedu do města, jsem na dopoledne objednaná u gynekologa na kontrolu", odpovídá Jana a rychle kráčí ke garáži. Je taková tma, že si musí rozsvítit světlo nad dveřmi do dílny. Tam leží Dan. Choulí se ve dveřích na prahu, kňučí a chvěje se. Jeho jazyk, jindy připomínající dlouhou růžovou stuhu, je dnes bílý a povadlý. Jako v horečce. Jana mu sáhne starostlivě na čenich a zjistí, že ho chudák Dan má úplně horký. Vezme psa do náruče, odemkne garáž, Dana usadila v autě na přední sedadlo a vyjela z garáže před dům. Janička se za ní snaží zavřít velká vrata, ale Jana jí musí pomoci. Dělá to však tak šikovně, aby to vypadalo, že Janička zavírá těžká vrata sama. Je to taková jejich hra. "Kde se v tobě, holka, bere tolik síly?", naoko kroutí hlavou maminka.

V tom se Janička zastaví, ukáže rukou nahoru směrem k nedalekým horám a říká: "Tam, tam, podívej!" A Jana zvedá hlavu. Sama neví, co vidí. Na černé obloze poletují barevné skvrny neurčitého tvaru, jaké viděla nedávno na meteorologickém radarovém snímku, když se stavili s Janem v Internetové kavárně. Jan jí tam předváděl, co všechno lze s Internetem provádět. Samozřejmě proto, aby ji přesvědčil o koupi nového domácího počítače, na ten starý nešel Internet nainstalovat. Poletující skvrny měly rozervané okraje žluté až zlatavé barvy a směrem ke středu se barvy měnily přes oranžovou, červenou, zelenou, modrou až do černa. Každá letící skvrna byla vlastně letící duha, zlomky spektra. A každá byla jiného tvaru a velikosti. Jako by elektřina z nedalekého vedení vysokého napětí uletěla a chtěla se rozprchnout do všech stran. Co to může jen být? Kulové blesky? Elektřina? Rakety? Nebo snad bomby? Nevypukla nakonec válka? Blbost, není s kým válčit. Jana už přemýšlí i o nemožném. Že by Marťani? V mládí četla jednu takovou podivnou Wellsovu knihu a v ní bylo popisováno něco podobného. Rychle vyhnala všechny podobné myšlenky z hlavy. Musí odvézt princeznu do školy a sama dojet k lékaři.

Do městečka přijíždí několik aut, jejich majitelé na kraji obce zastavují a všichni dohromady sledují to představení na obloze. Janě začíná mrazit v zádech. Podívá se na Janičku, která má údiv v očích a pak pohlédne na Dana. Ten má své krásné černé psí oči ještě větší, než obvykle ...; ale Jana v nich vidí něco jako bázeň. Ano, to zvíře má strach! Teď si to konečně Jana uvědomuje. To není horečka, to je děs! Ale co ho tak vylekalo? Jana tuší souvislost s barvami na obloze. V tu chvíli, vyděšená i ona, chytne rychle Janičku za ruku a přivine ji ke svému velkému břichu. Má tak obě děti pohromadě. Mateřský pud jí velí děti bránit, jenže stále neví před čím. Tak je alespoň pevně objímá.

"Konečně!", ozve se hlas jednoho z řidičů, kteří před chvílí vystoupili z auta. Všichni se podívají směrem, kterým ukazuje. Nad východním obzorem se zvolna objevuje záře.

"Konečně vychází slunce", oddechne si Jana a pomalu povolí stisk ruky. Janička má zápěstí chvíli červené od maminčiny dlaně, jak pevně ji držela.

Žlutočervená záře, jako podivné červánky, se postupně rozšiřuje nad celý východní obzor. Proti ní jsou vidět jasně obrysy kopců a hor a silně kontrastuje s černou oblohou nad jejich hlavami. Všichni řidiči, kteří zastavili, nasedají znovu do svých aut a postupně odjíždějí za svými cíli. Paní Lánská jde přes cestu do garáže, za několik okamžiků vyjíždí se svým vozem a odjíždí také. Jana zůstává s dcerkou na ulici sama. Uklidňuje se jen pomalu, její stav umocňuje pocity, které prožívá. Vyvinutý plod v bříšku cítí nervozitu mámy a začíná se projevovat. Jana vezme opatrně Janiččinu ruku do své dlaně a přiloží na břicho. "Cítíš? Sestřička tě zdraví. Au! Pěkně kope!". "Maminko, a to ona už je živá, když se ještě nenarodila?", nechápe malá školačka. "To víš, že je živá. Jen ještě bydlí jinde, - i když vlastně u nás", začíná se zaplétat s odpovědí Jana a pomalu strká Janičku ke dveřím auta. Otevřela dveře a málem nestačila uskočit Danovi, který se vyřítil ze sedačky, jako smyslů zbavený, černé oči přes celou hlavu, uši nahoře, ocas stažený mezi nohy a vydávaje neurčité hrdelní skřeky, pádil vstříc velké záři. Jako by chtěl svou rodinu před něčím uchránit.

Jana už vidí, jak se od hor mezi kopci postupně záře přeměňuje v širokou zlatou řeku a světlo se blíží k městečku. Není to však východ slunce, to se rozestupuje a puká Země a z jejího nitra vyzařuje obrovské světlo a horko, jako když se otvírá obrovský dlouhý kráter a všechna síla jádra Země tryská na její povrch. Konečně je světlo jak ve dne. Větší, než ve dne. Jana tiskne dcerku k břichu a k prsům, zalyká se horkem, v krku má vyschlo, nemůže mluvit, cítí, jak malá v bříšku kope, chce se jí křičet, řvát... Je jako zkamenělá. Proti obloze vyšlehují gigantické gejzíry ohně a řídké bělorudé lávy a stále rychleji se blíží k místu, kde s dcerkou stojí...; Jana si stačí ještě pomyslet, že se Země otevírá jako zip kalhot na jejím bílém bříšku, když ji Jan líbá a láskyplně přesvědčuje, že chce políbit ta kouzelná a zázračná vrátka, kterými i jeho děti přicházejí na svět.

Proč teď? ...Janičko! ...To je to Peklo, babi?
Městečko zmizelo v gigantické štěrbině v Zemské kůře a Slunce stále není vidět v mracích z popela a kouře...;

Když se Jana probrala z narkózy, dozvěděla se, že potom, co doma upadla náhle do bezvědomí, ji musela Janička se starým jednonohým Zátorou naložit do auta a odvézt do nemocnice. Tam předčasně porodila císařským řezem druhou dcerku. Lékařská zpráva zněla, že obě propouštějí do domácího ošetřování zdravé.

Publikoval(a): tleskot, 10.1.2012