Holení
Holení
Tak jsem dnes zase po dlouhé době sáhnul při holení po normální žiletce a archaickém holícím strojku. Většinou, pro člověka nedůstojnou část každodenní údržby tváře (ale jakou já ještě mám po tolika letech tvář?), provádím elektrickým strojkem, nezřídka i dvojbřitem, ale dnes jsem v rámci šetření vzal normální čepelku. První zásah se povedl těsně pod pravým okem, asi mám ty faldíky na pleti větší, než připouští obraz v zrcadle, a já, se stisknutými rty a zuby drmolím nadávky tomu hovadu, co mě holí.
Bezděčně mě napadá, že jeden z mnoha mých strýců, matčin bratr Jenda, když jsem ho v mládí sledovával při jeho lazebnických pracích, se málokdy říznul a když už se náhodou načal, jak říkal, použil k zastavení krvácení lápis infernalis - oválný kamínek z dusičnanu stříbrného, tvarem připomínající malého lulínka, jakého má jeden z andělíčků sedících na obláčku nad oltářem v kostele sv. Panny Marie Sněžné. Pamatuji si ještě na strýcův, pro mne legrační, nástavec na žiletky, s nímž se holil jak břitvou. Ten srandovní držáček na žiletky nesloužil původně k holení, tedy k nápodobě břitvy, nýbrž k obtahování žiletky na koženém řemenu, tak, jak se břitva obtahovala. Nahrubo se žiletka brousila v mramorovém korýtku s válcovou prohlubní. V té válcové výduti se vloženou žiletkou pohybovalo v příčném směru. Byl to výrobek firmy Semerák a spol., kde po skončení školy začínal a odkud ho přinesl jeho bratr Svaťa. Vynález sice chytrý, jenže moc nefungoval. Souosost žiletky a korýtka šlo udržet jen stěží a tak byl celý ostřící soubor navždycky odložen. Strýc měl na úschovu holících potřeb dřevěnou krabici se sklápěcím zrcadlem ve víku. V přihrádkách dna byly uloženy nástroje a další potřeby včetně mýdla, kvůli kterému musela být použita teplá voda a nezbytnou součástí výbavy byla miska na ni.
Strýc Jenda vychodil v mládí obecnou školu, měšťanku a vystudoval Obchodní akademii. Koncem čtyřicátých let minulého století byl zvolen v jedné větší moravské vesnici předsedou Obecního národního výboru a jeho známí, ba i manželka, mu neřekli jinak, než Starosto. Od mládí patřil k mužům, za nimiž se, když se nikdo nedívá, otočí nejedna pěkná ženská. Jeho impozantní vyšší štíhlá figura nahoře ukončená hlavou einsteinovsky bohatou na vlasy, byla v davu dobře viditelná i z větší vzdálenosti. Pod rozkošatělou hřívou dlouhých vlasů česaných dozadu a nepřerušovaně čechraných svěžím větrem na hanáckých rovinách nechráněných horami, seděl na vyšším krku kulatý obličej s ústy u koutků zaoblenými k nebi, ve stálé pohotovosti k úsměvu. Při pohledu na živě těkající modré oči, se zdálo, že má nepřetržitě dobrou náladu. Na nose si elegantně hověly brýle se stříbrnou obroučkou, v přibývajících letech zaměněnou za obyčejnou kostěnou. Pod krkem nechyběla vzorně uvázaná kravata na bílé košili, v létě s krátkými rukávy, za chladného počasí většinou skryté pod stříkaným sakem a ozdobené kšandami, na nichž visely široké, do ostrých puků vyžehlené kalhoty s nízkou manžetou na spodku nohavic. V opravovaných, ale vždy vyleštěných polobotkách kráčíval z domova k úřadu klidným a vyrovnaným krokem, který nikdy zbytečně nezrychlil.
Bylo to v době překotného hromadného zakládání Jednotných zemědělských družstev. Jeho švagrovi, Laďovi, který patřil k menším sedlákům v obci, spíš byl malorolník - dva pěkní hnědáci na tahání vozů a k polním pracím, občas jeden bílý šiml nebo grošák ke kočáru, několik jaloviček, od pěti do deseti krav, dvě prasečí rodinky a na dvoře všechna možná drůbež, jen bez krocana a perliček - tomu se moc nechtělo vstoupit do družstva. Pamatuji si, jak ho úřady dusily stále vyššími a vyššími kvótami dodávek, které měl připsány. Odvody mléka, vajec apod. nemohl po nějakém čase splnit. Hrozilo mu nejen, že mu zabaví majetek, ale dokonce ho měli zavřít na několik měsíců do okresního vězení. Laďa, ještě se dvěma stejně pronásledovanými sousedy utekli do lesů Nízkého Jeseníku, někam za Svatý Kopeček a několik měsíců tam žili jako poustevníci, jen aby se k nim soudní moc nedostala.
Když už byla situace vážná a začalo je hledat v lesích několik policejních družstev, zemřel prezident republiky a jeho nově zvolený následník vyhlásil amnestii, jež se týkala i našich uprchlíků. Hrdě se vrátili z lesa ke svým rodinám, majetek však neuhlídali. Museli jej odevzdat do družstva a s nimi odevzdali vše podobně i ostatní, zatím stále se kolektivizaci bránící velcí sedláci v obci. Strýc se tvářil od té doby o něco smutněji a jeho oči nestačily svým jiskřením vyvažovat ostatní indicie, které svědčily o tom, že se něco děje. Starosti a dlouhé večery, prosezené na úřadě, znamenaly pro strýce i větší počet vykouřených cigaret. Skoro celý život si kupoval a kouřil Partzyánky - aspoň do prvního infarktu. Mezi první a druhou srdeční příhodou si zapálil zřídka Olympii. Poté už jen sporadicky přijal nabízenou Startku. Do posledního, třetího infarktu. Ten jej dostihnul nad ránem na Štědrý den před jedenatřiceti lety.
...
Strýc Prokop se odjakživa holil elektrickým strojkem s nápisem Bosch. Na sledování strýce Prokopa při holení nebylo nic zajímavého k vidění, fascinovalo mě však poslouchat rychle se měnící barvu a výšku tónu motorku holícího strojku.
...
Myšlenky se toulají po dávném příbuzenstvu - děda z otcovy strany, jmenovec Jan, se holíval stejně, jako strýc Jenda, v kuchyni - a také měl ohřátou vodu v misce, která k jeho holící soupravě patřila jako křížek k růženci v rukou naší bábinky. Děda měl holící potřeby uloženy volně, v krabici z kartonu a holil se takovým tím zakrouceným strojkem do osmičky, aby lépe přilnul k záhybům na kůži. Všichni mí dospělí příbuzní věnovali při obřadu největší péči mydlení tváře. Nejzajímavější bylo sledovat jejich sevřené rty - u strýce mizely pod závějemi mýdlové pěny, když po nich přejížděl štětkou, aby vzápětí vytvořily nádherný růžový půlměsíc pod jeho nosem. Ten srpeček nad bílou bradou mi dodnes připomíná ozdoby na mešitě v Samarkandu, kam jsem se dostal, až už strýc o tom nevěděl, nebo snad věděl, jestli je tak daleko vidět z českého nebe.
Děda, ten rty neschovával, trpělivě je štětkou objížděl a obmalovával koutky úst spolu s miniknírkem, nazývaným muškou, vyhýbaje se pečlivě nosním dírkám. Prožil celou druhou světovou válku v koncentráku v Rakousku při práci v kamenolomu a když se po válce vrátil, zůstala mu místo knírku pod nosem jen právě ta muška pod středem kořene nosu. Podobnou nosil původce dědových potíží německý Vůdce Adolf a děda si tak asi do smrti stále připomínal, kvůli komu ztratil šest let života jako mukl.
Druhý děda, mámin táta, se na rozdíl od prvního dědy jmenoval také Jan.
No a táta - napadá mě, jak se vlastně v Leopoldovské cele holil táta...?
Publikoval(a):
tleskot, 13.1.2012