Anotace: Prosím o komentáře, mám napsané ještě další 2 kapitoly a píšu dál, ale přeci jen bych byla ráda za nezaujaté názory. :-)

Mezitím, co se král obával o svou moc a snažil se skrýt to, co nemělo být objeveno, se na druhé straně údolí Ith’illendil odehrával jiný příběh.
Na hoře Gol’den Mu, známé také jako Zlatá trpasličí hora, kde žili již věky pouze trpaslíci, objevili lidské dítě, které svírala mrtvá žena v náručí, zabalené v nevzhledné špinavé pokrývce. Bylo pomlácené, jeho malé tělíčko bylo samá modřina a vypadalo, že je na pokraji svých sil. Našla ho vracející se trpasličí hlídka. Trpaslíci ho hned označili jako: „Umgi‘skaz“. Přesto, že ho většina trpaslíků chtěla ihned zabít, vzali ho a odnesli od těla matky. Ze stínů jeskyně vystoupila drobnější postava, než byly postavy trpaslíků. Její rysy byly jemnější, než jejich. Hned jak trpaslíci zaregistrovali, že je někdo pozoruje, poklekli. Ze stínů se vynořila trpaslice Rinn – královna. Z jejího pohledu pochopili, že jí mají dítě ihned podat do náruče, kterou nastavovala.
S dítětem v náruči pak procházela korunním sálem, který byl jasně osvícen pochodněmi. Po stranách byly sochy dávných trpasličích králů a vstupní dveře byly klenuty stříbrem. K trůnu vedla pečlivě vytesaná skalnatá cesta. I šepot se zde rozezněl natolik, že byl slyšet na druhé straně jeskyně. Všichni přítomní trpaslíci se na ni dívali uchváceným pohledem. To, že se ujala lidského dítěte, pro ně bylo nepochopitelné.
Ve chvíli, kdy došla k trůnu, zvolala: „Grome! Potřebuji ihned léčitele!“
Ze stínů výklenku ve zdi jeskyně vyšla mohutná postava. Ve světlech pochodní se začaly objevovat jasné rysy trpaslíka, který očividně prožil mnoho vysilujících válek. Měl dlouhé šedé vlasy stažené koženým provázkem a dva husté copy podél obličeje lemovaným kamennými liniemi, přes který se vlekla od pravého koutku úst, přes velký nos, až do kraje levého obočí nepravidelná hluboká jizva. Jeho tělo bylo pokryto pevným brněním, které však vypadalo, že by ho poškodil i malý kámen vystřelený z praku. V tichu, které v tomto okamžiku vládlo celým trpasličím královstvím se rozezněl rozčilený řev: „Proč mě žádáš o léčitele? Snad ne pro toho lidského potomka?! Nevidím v jeho udržování při životě nic dobrého, až na to, že bysme se jednoho dne mohli rožnit jako můj otec, když táhl do války proti Fensalirovi!“ jeho hlas se zvyšoval u každého slova víc a víc. „Nemůžeš ho přeci nechat jen tak zabít! Já vím, že tvůj otec zemřel strašlivou smrtí, ale nemůžeš mu přisuzovat činy ostatních lidí! Třeba je jiný, naučíme ho našim způsobům života,“ odvětila královna.
Rinn se snažila manžela přesvědčit: „Grome, přeci umírá! Já nechci mít krev nevinného dítěte na svých pažích! Zavolej hned léčitele!“ Grom si něco zavrčel pod vousy, ale svolil. „Dobrá tedy, ale sama se ho ujmeš a budeš ho učit našim způsobům a zvyk- lostem.“ Rinn kývla a dala mu rukou najevo, že by měl léčitele zavolat co nejdříve.
„Gazanur!“ zařval a jeho hlas se rozlehl po jeskynních sítích Zlaté trpasličí hory. Zanedlouho přiběhl drobný starý trpaslík Zaki. Měl rezavé dlouhé vlasy smotané do mohutných copů a nosil hnědé dlouhé roucho stáhnuté v pase koženým páskem. Byl to moudrý starý trpaslík, který se většinou potuloval po horách a sbíral byliny. Doprovázel ho jeho učeň Rhunki – strážce tradic, který zaznamenával do svitků, které nosil v batohu na zádech včetně bylin, hotových mastí a lektvarů veškeré Zakiho recepty. Rhunkiho si mylně pletli se Zakiho synem, který se kdysi dávno ztratil a nikdy ho nenašli. Měl taky rezavé vlasy, jeho oči byly černé jako uhel. Na sobě nosil šedivou košili a hnědé kalhoty.
„Ano můj pane, co si přeješ?“ zeptal se zadýchaně. „Máme tu zraněného člověka a Rinn ho chce za každou cenu zachránit, tak udělej, co bude v tvých silách,“ naštvaně rozkázal. „Ano můj pane,“ odvětil. Rinn dítě položila na přikrývku, kterou si mezitím připravila na kamenný stůl vedle trůnu. Zaki si ho prohlédl. Děsily ho modřiny a podlitiny, které dítě mělo po celém těle. „To zvládneme,“ řekl nadějně. „Podej mi věci!“ zakřičel na Rhunkiho. „Ano mistře,“ řekl roztřeseným hlasem a podal mu vak s věcmi. Zaki vzal mast z léčivých kopřiv, které rostly na úpatí hory. Namazal tím každou podlitinu a každou modřinu. „Musí být alespoň po pět východů slunce v klidu, nesmí se dostat kamkoliv, kde by se mohl poranit a touhle mastí mu to mažte hned, jak se mu vsaje do těla. Ty podlitiny nesmí být suché,“ podíval se na Rinn a ta jen kývla hlavou, že rozumí. „Děkuji Zaki, kéž Godan bdí nad tvými kroky. Poté co léčitel s učněm odešli, Rinn se podívala na manžela: „Děkuji, Grome,“ a usmála se. Grom jen kývl a vrátil se do temné místnosti za trůnem.
Dítě se na Rinn podívalo, jeho lesklé tmavé oči byly tak hluboké, že měla pocit, jakoby se na ni díval její vlastní syn – který padl v boji proti královým Duergarům, Ti se mu po mnohaletých válkách podřídili. Duergaři byli trpaslíci s rudými vlasy a černou pletí, kteří žili v hoře Al’ruhn.
Po pár dnech, kdy se dítě zotavovalo a Rinn u něj usnula, začal se jí zdát sen.

Publikoval(a): januve, 13.1.2012