Anotace: Můj život bez tebe už nikdy nebude stejný.

20. Srpna 2011
Praha, Hlavní nádraží.
Všude je plno hluku. Lidé do sebe vráží. Spousta turistů na sebe mluví cizími jazyky. Někdo se usmívá, někdo zmateně pobíhá sem a tam hledajíc své zavazadla. Támhle nějaké dítě upustilo kelímek s limonádou. V tom slyším další křik, to na něj křičí jeho už tak podrážděná matka. Stojím tam uprostřed toho všeho rámusu a čekám na muže, o kterém jsem netušila, že mi změní život. Stojím uprostřed toho strašného spěchu lidí okolo. Čekám tam sama a bojím se, že se ti nebudu líbil. Neslyším své vlastní myšlenky. Všechno je tam tak hlasité. A najednou tě vidím. Hledáš mě očima, ale nevidíš mě. Jsi dokonalý. Přesně takový jakého jsem si tě představovala. Dívám se na tebe a pořád mám strach. Jenže naše oči se v té chvíli setkají. A najednou všechno stichne. Už neslyším ty hlasy, ten rámus, křik a pobíhající lidi. Vidím je tebe. A je naprosté ticho. Rozběhneš se a silně do mě vrazíš a pevně mě tiskneš. Opřu si hlavu o tvou hruď a nadechnu se. Krásně voníš. Strašně si přeji, aby si mě políbil. V tu chvíli jsem dosáhla absolutního štěstí. Měla jsem chuť to zakřičet na celou tu kupu lidí. Že jsem absolutně šťastná, protože mám v rukou celý svět. Nikdo v tu chvíli neměl víc než já. Říkám si, že ty jsi můj a já jsem tvá. Vzhlédnu a ty se usmíváš. Poprosím tě, aby si něco řekl: „Nechceš mi něco říct?“
„A co?“ Odpovíš s tím nejkouzelnějším úsměvem.
„ Ty víš.“ Začervenám se.
„No já nevím. Třeba to, že tě miluju?“ V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Nikdy jsem neslyšela nic tak krásného, i když jsem to slovo slyšela stokrát. Nikdy nemělo takovou váhu jako teď. „ Miluju tě“ Zašeptám a ty mě políbíš. Tak vášnivě až mě to ničí. Pálí mě to uvnitř. Pak se naše rty zklidní a jen se drží u sebe. Jako by k sobě patřili už miliony let. Bylo to tak pohádkové. I když to teď píšu, pořád se usmívám. Jen očima už se nesměju.
14. Února 2012
Praha, Hlavní nádrží
Všude je plno hluku. Lidé do sebe vráží. Spousta turistů na sebe mluví cizími jazyky. Někdo se usmívá, někdo zmateně pobíhá sem a tam hledajíc své zavazadla. Támhle nějaký muž honí svého psa. Stojím pod světelnou tabulí příjezdů. Šum lidí a já uprostřed toho všeho hluku čekám na muže, co už znovu nepřijde a nepřiměje tak hluk okolo aby utichl. Naše oči už se nestřetnou, proto už tam nikdy nebude ticho…

Publikoval(a): Raven-san, 20.3.2012