Anotace: Není bitva jako bitva a stejně tak je to s hrdiny

Dvoudenní školení na téma " Mezilidské vztahy a zdroje v novém období Perestrojky" se přiblížilo ke konci. Po pátečním skvělém obědě jsem měl s dalšími čtyřiceti účastníky ještě do 17 hodiny poslouchat neskutečné pindy lektora. Poté převzít potvrzení o účasti a absolvování školení pro účtárnu. Pak finíto!

Pokaždé se ale našel ochotný organizátor, který navrhl po finítu, na závěr takového školení, uspořádat večírek v hotelové taneční vinárně.
Kdo se nechce zúčastnit jede po večeři domů, kdo se chce pobavit, ten zůstane ubytován do sobotního dopoledne v hotelu Dukla. Pokoje jsou rezervovány až do jedenácté hodiny.
Tak kam spěchat, proč toho nevyužít? Ve vinárně bude hrát živá kapela, tam to roztočíme!

V poznámkovém bloku jsem měl řadu fantastických samovolných kreseb vzniklých za ty dva dny, ale žádnou písemnou poznámku k probíranému tématu.
Nějaký psychoanalytik by si měl z čeho vybírat a vyptávat se, co jsem kterou kresbou zamýšlel, když jsem jen tak vodil tužku po listech. Nevím, netuším.
Dokonce nevím a netuším, co jsem zde dva dny poslouchal, o čem byla řeč. Naprosto mi to unikalo.
Perestrojka. Přestavba socialismu.
Ani nevím a netuším, co si vymyslím, o čem budu referovat vedoucího a kolegy na pondělní pracovní poradě. Věděl jsem jedno.
Na podobná školení mě poslali, protože jsem byl nejmladší. Starším kolegům z toho nic nekoukalo. Byli už dobře zapsáni na vedení podniku a mohli by si udělat nechtěně před odchodem do důchodu kaňku ve svém profilu. Právě účastí na takovém bujarém večírku.
Přednášející měl monotónní hlas.
Mohl by dělat hypnotizéra. Usnul jsem během přednášky.
Probudil mne hluk hrkajících židlí po podlaze.
Všichni se pomalu zvedali a protahovali.
"Děkuji vám za trpělivost a pozornost. Věřím, že získané poznatky a zkušenosti uplatníte ve svých podnicích a..."
Více přednášející nestihl říct.
Jeho slova zanikala v bouřlivým potleskem. Byl takto vlastně vypískán. Stejně to ale nepochopil.
Znovu poděkoval za naši účast.
Tak konec mlácení prázdné slámy, je finíto.
Odcházeli jsme na pokoje.
Za hodinu bude večeře. Na tu jdeme všichni.
Po večeři si sbalí tašky vzorné manželky, vzorní manželé a budou spěchat na vlak či autobus.
Zůstane tu jen vzorné zdravé jádro, těšící se na volnou zábavu.
Záletné manželky a záletní manželé si budou v koupelně mydlit prsteníčky a budou nesmírně šťastni, když se jim z něj podaří sundat snubní prstýnky, který skončí ukryt v peněžence. A my, svobodní a rozvedení.
Prostě zdravé jádro se nepovinně zúčastní večírku na rozloučenou.
Moji dva spolubydlící byli vzorňáci.
Bez rozloučení spěchali na nádraží aby jim neujel jejich vlak a byli tak doma u svých poloviček co nejdříve. Pokoj tak byl jen pro mne a přede mnou byla dlouhá noc. V devatenáct hodin jsem vyrazil na zteč do vinárny, odvážně vyrazil do útoku v první linii jako průzkumník z barové židle. Do dvacáté jsem měl v sobě pět zásahů, pět malých fernetů. Nepřemýšlel jsem nad možným zraněním. Byl jsem rozhodnutý bojovat jako hrdina, vydržet pod alkoholickou palbou po celou noc.

Vinárna byla otevřena i pro veřejnost a tak se začala zaplňovat velmi rychle. Záletné kolegyně mě zvaly k tanci když kolem procházely ke svým stolům. Odmítal jsem je.
Jen se bavte beze mne, můj čas teprve přijde.
Až vás napojí ženáči třeba vínkem.
Budete povolnější, méně vybíravé.
Sledoval jsem dění na tanečním parketu, díval jsem se na ty jejich vrtící zadky, natřásající kozy pod halenkami v disko rytmu. Všichni byli nejen tance chtiví.
Tanec je dobrý nástroj ke sbalení holky, to jo, to je pravda.
Tak kterou si vytipovat?
Kterou později pozvu k tanci?
Támhle ta vypadá dobře. Hmm.
Nebo tato? Stála by jistě za hřích. A já hříšný byl. Barmanka mě sledovala. Jakoby četla mé myšlenky.
"Budete mít ještě přání?"
Trhl jsem sebou. Vyrušila mě ze snění.
Podíval jsem se na ni.
Třicet? Méně? Vždyť je to jedno.
Koutky úst mi jen cukaly, jak jsem zakrýval náhlý úsměv. Jo holka, měl bych přání! Sbalit tě.
Po závíračce skončíš v mé posteli. Chceš? Asi ne. Vypadáš dobře, ale příliš upjatě. Já mám rád uvolnění, legraci.
"Tak co, dáte si ještě něco?" vyzvala mě už naléhavějším tónem hlasu.
"Jasně. Dám. Ještě jeden lak na rakve a matonku! Nemáte náhodou pod pultem opravdovou domácí slivovici?"
Zatvářila se více než udiveně.
Nemohl jsem jí na sebe prozradit, že když si dám pár panáků slivovice, tak s ním můžu rozbíjet ořechy a vydržím sexovat do rána.
"Nemám. My jsme slušný podnik, možná je tomu tak někde v hospodě, ale dovolte, tady na hotelu? Ne. Nikdy!"
Vypadala najednou nasraně, když mi podala objednané pití a zasunula účtenku pod popelník.
Usrkával jsem pomalu fernet a zapíjel jej vychlazenou matonkou. Zapálil jsem si nevím kolikátou tvrdou spartu a dál sledoval vlnící se těla tanečníků.
Nikam jsem nespěchal.
Vychutnával jsem si setmělou atmosféru taneční vinárny.
Na spěch ale měla kolegyně Matylda, která se posadila na barovou židli vedle mne. Byla už mírně společensky unavená, v hlavě měla kromě několika griotek nutkavou myšlenku taky tady někoho sbalit a vyspat se s ním.
Už stihla prozradit, jak si doma s manželem přestává rozumět, že je to určitě ta krize středního věku.
Až budu mít střední věk, že se mám taky na co těšit.
Já nad středním věkem zatím neuvažoval a těšil se na všechno co život přináší, co patří ke klukům po dvacítce.
"Tony, to jsem rááda, že jsi zůstal, nechceš si se mnou zatančit, nebo si dát něco k pití, zvu tě ke stolu!"
Flirt jí sršel z očí. Stejně jako nedočkavost.
Tak prr, holka, brzdi!
Očima jsem ji oznámkoval, jako každou, o kterou jsem měl zájem. Matylda byla udělaná čtyřicítka.
Nikdy jsem se žádné ženě zbytečně nebránil.
Když mě chtěla mít na zádech, ochotně jsem ležel, když jinak, zrovna tak.
Raději jsem se vzdal a oddával jejich zajetí.
Matylda a žádná jiná nevěděla, jaké je mé krédo.
Že je pro mne každá žena hezká, krásná jinak.
Myslel jsem to naprosto vážně.
Stejně jako dodatek - Starší, ale báječná!

Zaplatil jsem útratu na baru a nechal se odvést ke stolu u kterého seděla s kámoškou. Objednal jsem láhev bílého vína pro stůl a pražené mandle, přestože mne Matylda pozvala.
Uctivý číšník za chvilku objednané přinesl.
Otevřel láhev a nalil vzorek vína do skleničky.
Ochutnal jsem víno, bylo výborné.
Nejsem žádný světák, vím, že se to má, ale nač se zdržovat zbytečnými řečmi o tom jak víno chutná, jakou má barvu a po čem mi voní?
Kývnul jsem, že je to dobrý. Profesionálně se usmál se a víno nalil do skleniček.
"Tak na zdraví a na sex, Matyldo!" pronesl jsem oblíbený přiblblý přípitek.
Kamarádka se rozchechtala jak moc jí to připadalo vtipné a zakuckala se když vdechla kousíček slané mandle.
Když jsem zaklonil při přípitku hlavu, uviděl jsem u posledního stolu za námi, sedět dvě úžasné holky.
Obě měly vlasy neskutečně černé a jak byly opálené!
Byly tak krásně snědé, že to bylo patrné i v přítmí vinárny. Oči jsem mohl nechat zvláště na té vyšší.
Viděl jsem, že má bílý rolák a džíny.
Kočka, jakou svět neviděl!
Svět možná jo, ale já ještě ne.
Tak co s tím?
Omluvil jsem se Matyldě, že musím na WC.
Schválně jsem odcházel na záchod, jen abych si cestou na něj mohl onu neznámou dívku zblízka prohlédnout.
Dlouhé nohy jí zakrývaly po kolena vysoké kozačky v barvě červeného vína.
Byla záhadná, tak tajemná.
Pod rolákem se vzdouvala prsa. Dvojky. Možná trojky. Měla krásné dlouhé rovné černé vlasy, tváře snědé, a už na pohled vypadaly hebké jak broskve, a ty její hluboké mandlové oči! Štíhlá, no nádhera. Výstavní kus.
Když jsem procházel kolem jejího stolu, tak něco říkala své kámošce. Mluvila pomalu, ale stejně jsem jí nerozuměl. To nebyla čeština.
No jo! Ty brďo, tak to budou místní cigánečky!
Ale že by byly až tak krásné?
A že tu sedí tak samy?
Někomu se líbí, když už má v kuli, třebas i hajzlbába. Ale já ještě v kuli pořádně neměl, tak se mi to nezdá. Ona byla opravdu tak krásná!
Bílý rolák si všiml, jak na něj nestydatě civím a rozesmál se. Něco zašeptal kamarádce a ukazoval na mne. To jsem už neviděl, zavřely se za mnou dveře záchodu.
Když jsem se vracel k našemu stolu tak jsem se na bílý rolák raději nedíval. Nejradši bych totiž seděl u stolu s ním a ne s Matyldou.

Vrátil jsem se jako omámený ke stolu za Matyldou. Mluvila na mne, ptala se, jestli jsem na pokoji sám, že ona je a tak. Nevnímal jsem ji.
Díval jsem se co chvilku dozadu.
To jí neuniklo. Znervózněla.
Znovu jsem si nalil vínka a usrkával je s hlavou zakloněnou, abych na tajemnou krásku v bílém roláku dobře viděl. Láhev byla najednou prázdná.
Číšník se objevil u našeho stolu jako duch, jako bych jej vyvolal, v pravý čas.
"Máte ještě nějaké jiné přání?"
"Ale to víte že jo! Tak ještě láhev tohoto vína a víte co, přineste támhle té černovlásce, tam té, u toho zadního stolu, jo, té v tom bílém roláku, velký fernet! Napište mi to k účtu."
"Tony! To snad nemyslíš vážně!," sykla na mne Matylda.
"Hele, Maty, já ti nic neslíbil, bavíme se a pijeme, tak o co jde? No tak jsem té holce, a pěkné, poslal panáka. Tobě by to udělalo taky radost, kdyby tě někdo pozval na panáka, ne?"
Maty mlčela.
Netrvalo to dlouho a u stolu stál jak svíčka číšník. Podal mi panáka fernetu. Zamračil jsem se.
"Copak, ta slečna jej odmítla?"
Místo odpovědi se jen usmál.
Všiml jsem si, že se podezřele, nějak poťouchle usmíval dál, než něco řekl.
"Vrací vám fernet. Ta dáma totiž u nás pije zásadně stoličnaju vodku a k ní pomerančový džús. Ale děkuje za milou pozornost."
Jaká dáma?
Tož cigoška odmítá fernet! Kde to jsme?
Cigošce říká Dáma! To jsou mi věci.
Nebyl jsem naštvaný, ani uražený. Jen jsem to nedokázal pochopit.
Že se mně, lovci, staví na odpor má kořist.
Asi by byla nad mé síly.
Tak ona ráda džúsvodku?
Překotně jsem začal přemýšlet co s tím.
"Tak změna. Přineste jí její oblíbené pití. Fernet si nechám."
Číšník se uklonil a odkráčel do šera vinárny.

Napil jsem se fernetu, pozvedl hlavu abych viděl na tu Dámu a olízl jeho hořkost ze rtů.
Dáma se v ten samý okamžik dívala na mne taky, tak si toho všimla a olízla své rty.
Že by?
Že bych si to její gesto špatně vysvětlil?
Číšník se před ní skláněl a pokládal na stůl vodku a džús. Něco mu říkala.
Otočil se ke mně a pokýval hlavou.
Dáma pozvedla skleničku vodky a na dálku udělala ťuky ťuk. Na zdraví!
Páni!To nevypadá špatně!
Co bude dál?

Večer nabral nečekaný spád. Uražená Matylda se zvedla od stolu a vyrazila na taneční parket, aby někoho ulovila.
Já dostal od neznámé na oplátku džúsvodky fernet.
Ještě několikrát jsem si s tajemnou kráskou vyměnil tento pozdrav. Já jí vodku, ona mně fernet.
Uznal jsem, že má vydrž. To se hned tak nevidí.
Fakt je dobrá, umí.
Ale řekl jsem si sakra dost, tak se brzdi, brzdi, nikdy nevíš co může následovat.
Navíc fernet není slivovice, tak bacha na to!
Musel jsem zase na záchod.
Když jsem míjel jejich stůl, něco mi říkala.
Nerozuměl jsem ale ani slovo.
Jo, cigáni to tak dělají, aby jsme nevěděli o čem se spolu baví, na čem se domlouvají.
Ale okamžitě mi stouplo nejen mé sebevědomí.
Když jsem se vracel ze záchodu tak mě překvapila. Stoupla si a ukázala na volné místo u stolu.
Tak já si mám k vám přisednout?
No to mě podrž, to je bomba.
To mi kluci věřit nebudou, tohle určitě ne.
Její kamarádka jí zase něco pověděla tou hatlamatilkou, usmála se na mne a odešla.
Řekla "Gúdbaj a báj báj Imy!"
Už se nevrátila.
Zůstali jsme tak s neznámou kráskou u stolu sami.
Číšník to zaregistroval a přinesl mi od stolu účtenku, fernet a cigarety.
Zase se pousmál. Chápavě. Sakra, tady něco nehraje.
Ale co?
Matyldu jsem urazil a teď tady se mnou flirtuje...
Kdo? Kdo je vlastně tato kráska?
Posadil jsem se.
"Tak abych se představil. Jmenuji se Tony."
"Tóny? Achóój! Tóny. Maj name Imen," odpověděla mi zvesela ta neznámá divným přízvukem.
Cikáni, někteří, fakt mluví česky strašně.
Tato patřila k těm strašným, ale porozuměl jsem.
Kráska mi podala ruku.
Aha, je to tady.
Za dvacku mi bude hádat z mé dlaně moji budoucnost.
Jak chceš, když tě to baví, proč ne, budu vědět co mě čeká a nemine. Stiskla moji ruku.
"Áj my najme Imen. Já jméno Imen!"
Asi toho fakt vypila dost, že tak roztomile žvaní.
"Jo. Jmenuješ se Najmen. To slyším poprvé."
Nevím proč ale věřil jsem, že rozumí tomu říkám já. "Hádal bych tě stejně na Maryšku nebo Eržiku!"
Podívala se přitom těmi mandlovými očima do mých.
"Máriska? Ééérsika? Vóó?" Smála se.
Nerozuměla mi. Smála se ale tak nádherně.
Jak zvedla rtíky, tak odkryla své bělostné zoubky.
Jako perly. Všiml jsem si, že kouřila ameriky. Kentky. Já své oblíbené sparty ve tvrdé.
Ukázala na pití a gestem mne vybídla, abych se napil. Položil jsem ruku na nedopitou skleničku s fernetem.
"Ne! Tak rychle nesmíme pít, budeme opilí na to tata..."
Nechápavě hleděla řekla slovo, které znělo jako vůůů.
Číšník postával vzadu a zase se usmíval.
Sakra, může mi někdo říct proč?

Neznámá otevřela kabelku, vypadala jako z pravé krokodýlí kůže, a vytáhla Anglicko- český slovník. Proboha co blbne?
Vzápětí jsem všechno pochopil.
"Já Imen. Bejrút. Libánon. Ou kej Tony? V čezkuzlovenzku ja studovat céstina i medisína!"
Tak rychle jsem ještě fernet nikdy nevypil.
Páni, tak to není cikánka, ale exotka, cizinka a bavíme se, jako bychom se bůhví jak dlouho znali.
Povídali jsme si s pomocí slovníku, našich gest rukou a pohledů našich očí. Ty brďo, vždyť ona tě snad chce sbalit, bacha, nechlastat!
Bylo mi to celé divné a neuvěřitelné.
"Jak to, že piješ alkohol? Muslimové to mají přece koránem zakázáno!"
Vysvětlila mi, že je libanonská palestinka, ale křesťanka, ne muslimka. Bible že je také proti pití, ale toleruje to. Korán ne. To by muslima čekal přísný trest. Šárija je tvrdý zákon.

Ten večer byl ve znamení šoku. Na Matyldu jsem dočista zapomněl.Taky byla v šoku, že jsem ji nechal sedět u stolu a šel za jinou.
Přišel další šok.
Zeptala se, jestli jsem na hotelu ubytovaný.
Jestli ne, tak že zaplatí pokoj a ...
Odpověděl jsem, že jsem na pokoji sám. Smála se.
Tak tam budeme dva. Ukázala na sebe a na mne.
Znělo to slibně, bylo to až neskutečné.
Objednala láhev bílého vína a troje kentky.
Poprvé za mne žena platila útratu.
Pak jsme spolu odešli z vinárny.
Na cestu do ráje.
Bylo těsně před půlnocí.
Noc zázraků mohla začít.
Málem skončila hned v hotelové hale.
Recepční nás zahlédl, jak stojíme u výtahu.
"Haló, haló, pane, ta slečna ale tady není ubytovaná, nahoru nesmí, nejsme v bordelu!"
Strčil jsem mu do ruky padesátikorunu a hned nic neviděl. Cesta na pokoj, do ráje, k výtahu, byla volná.

Na pokoji jsem hned otevřel láhev vína a nalil do skleniček, které byly ve skříňce nad umývadlem.
Nejobyčejnější sklo jaké může být. Sklenice od hořčice.
Imen to bylo jedno. Neznala jak to tu chodí.
Byla pěkně rozjetá, stejně jako já.
Přestal jsem přemýšlet, jak je to možné, že jsem na pokoji s takovou kočkou. Prostě jsem byl.
Oba jsme věděli, co očekáváme, co chceme.
Proto jsme tu spolu, sedíme na posteli a tulíme se k sobě, v ruce sklenice s vínem.
Vyzvala mne, abych se svlékl a šel se vysprchovat.
Jo, já se ženám nedokážu ubránit.
Šel jsem si dát bez zbytečných řečí sprchu.

Když jsem ji míjel poprvé dole ve vinárně, když jsem šel na záchod, stouplo mi nejen sebevědomí.
Když jsem vylezl ze sprchy, nejradši bych se zastřelil. Ručník jsem si raději uvázal kolem pasu a zmlkl jsem.
"Vhúúú...Co to, Tony?"
Fernety a víno podrazily mé mužství.
Pod ručníkem bylo půl šesté. Ano. Půl šesté!
Poprvé v životě jsem s takovou kráskou a tak hanebně selžu, co mám dělat?
Imen drcla nataženým prstem do ručníku.
Myslel jsem, že odejde. Jen se zasmála.
"Acháá. Alkahol!"
"Průser Imen, moje ostuda," rozumíš?
"Nou drink, nou vin!"
Vylila zbytek vína do umývadla.
Pohladila mé vlasy.
Byla naprosto v klidu.
Nechápal jsem to.
Políbila mne, dlouze a vášnivě.
Snažila se ve mně probudit žár, který očekávala, žár, který mě spaloval, až spálil.
Bylo to něco úžasného, ale pořád jsem byl ve stavu půl šesté. Hladil jsem její černočerné vlásky a chtěl se nevím jak z toho trapasu omluvit.
Dala mi prst na pusu, jako by tomu náhle rozuměla. Stoupla si a šla zhasnout světlo.
Do pokoje pronikalo matné světlo z venkovního osvětlení. Přetáhla si přes hlavu ten dlouhý bílý rolák.
Pod ním měla bílé tričko s dlouhými rukávy.
Sedla si do křesla a povolila sponu opasku u džínsů. Rukou mi naznačila, abych jí stáhl z noh kozačky.
Srdce se mi náhle rozbušilo a ty mé zatracené hodinky se rozběhly!
Přeskočily sedmou, osmou devátou, předbíhaly se, najednou bylo pravé poledne.
Oddechl jsem si.
Pomalu si spustila džíny k nártům, pak pozvedla ty své neskutečně dlouhé štíhlé nožky a odkopla kalhoty bokem. Zůstala v tom triku.
Usmála se a otočila mě.
No už jsem toho viděl tolik, tak co najednou děláš drahoty? A to nevíš, že už mám zase pravé poledne!
Otočila mne k sobě.
Nebyla nahá, jako já.
Měla na sobě cosi omotaného přes útlý krk, prsa až po klín. Měla na sobě nějaký bavlněný či hedvábný šál, do kterého byla takto celá zamotaná.
Nevěřícně jsem se na ni díval. Vypadala jako zámotek bource morušového.
"Co...co...to mááš na sobě?"
Smála se.
Chtěl jsem ji z toho zámotku vyloupnout, mít ji nahou pro sebe. Nešlo to.
Nevěděl jsem, kde je ukryt konec toho šálu.
Vzala mě ruku a dotkla se s ní jednoho místa.
Tam bych konec šálu teda nečekal.
Uchopil jsem cíp látky a ono to fakt povolilo!
Imen se pomalu otáčela a já odmotával a odmotával pruh látky.
Zdál se mi nekonečně dlouhý.
Otáčela se přede mnou klidně, jako špulka od nití, až byl šál na zemi u jejích noh.
A ručník u mých.

Byla neskutečně nádherná.
Políbila mne a šla do sprchy.
Bylo mi najednou tak zima, že jsem si lehl do postele a zahříval ji i pro ni.
Když přišla ze sprchy byla napůl mokrá, ani se pořádně neutřela do sucha, když vklouzla pod deku.
Zavřel jsem oči a zase je rychle otevřel.
Ležela vedle mě.
Ne, nezdá se mi to, nejsem na šrot, nemám halucinace.
Je to všechno pravda!
Pravda, kterou mi nikdo stejně neuvěří.
Ale nikde se nebudu chlubit, co jsem ulovil.
Já byl uloven!
Vzal jsem si ji, něžně, nejněžněji, jak jsem jen uměl. Milovali jsme se vášnivě až do chvíle, kdy uslyšela v rozhlase po drátě noční zprávy.
"Blízký východ. Izraelské armádní jednotky zaútočily na oblast Gazy. Na to odpovědělo palestinské komando v oblasti Golanských výšin napadením izraelských stanovišť... Praha. Soudruh..."
Imen mě odstrčila.
V očích jí najednou plála zloba i nadšení z toho, co slyšela.
"Vivááát Palestýýýnááá!"
Křičela to do ticha noci a zopakovala to ještě několikrát a silněji.
Tak ona přece rozumí česky?
"Vivat Palestina! Vivat Palestina! Vivat Palestina!" zakřičel jsem také.
Strhla mě zpátky do postele a vášnivě líbala.
Najednou dělala i to, co dělá málokterá žena.
Nebránil jsem se a stejně jsem jí orální milování oplácel. Unaveni, šťastni, vysíleni jsme si vlezli společně do sprchy.
Rochnili jsme se pod proudem vody a pak dostala nápad,
že si zapálíme cigaretu.

Kouřili jsme mlčky v posteli cigarety.
Vím, že Imen křičela zlobou to Vivat Palestina a nadšením, že se Palestinci Izraelcům brání se zbraní v ruce. Já myslel na něco, ale úplně něco jiného.
Mé Vivat patřilo všem palestinským dívkám a ženám, že jsou tak božsky krásné, ale to jsem si nechal pro sebe. Každopádně jsem si tím u ní moc šplhl, stoupl na ceně. Možná i pro to, že jsem překonal svůj sexy krizový stav. Tipli jsme vajgly a znovu se milovali.

Ráno se probudila, dala si sprchu a požádala, abych jí pomohl zamotat do toho podivného šálu.
Na ten do smrti nezapomenu.
Vysvětlila mi, proč to na sobě nosí.
Aby ji nikdo nemohl znásilnit.
Než definitivně odešla z mého pokoje, z mého života, řekla mi něco, čemu jsem nerozuměl, když ukázala na mne.
"Hero!"
Na krku nosila zlatý řetízek, na kterém měla malou zlatou destičku. Na ní byl vyrytý strom. Cedr.
Symbol Libanonu.
Rozepnula jej a pověsila mi ho na krk.
Pak jej mlčky zapnula.
Políbila mne a nechala na stole dvě krabičky kentek a krásný zapalovač Ronson.
Ve dveřích se otočila a zavolala "Vivat Palestýýna!"
Pak ukázala prstem na řetízek na mém krku, na cigarety ležíci na stole a zapalovač.
Chápal jsem to tak, že mi to dává jako dárek, za tu moji přízeň její válkou těžce zkoušené vlasti.
Nechtěl jsem to přijmout, nejsem žádný gigolo.
Imen ale zavřela dveře a byla najednou pryč.
Vyběhl jsem za ní na chodbu.
Výtah s ní už ale odjížděl dolů.
Červená kontrolka svítila, pak zhasla.
Byla pryč.
Dveře vedlejšího pokoje, ve kterém spala Matylda, se pootevřely.
Od Matyldy někdo taky odcházel do sobotního rána.

Vrátil jsem se na pokoj.
Zavřel jsem dveře a zapálil si kentku.
Bylo mi ale líto je jen tak vykouřit.
Schovám si je na později.
Co blbneš, vzpamatuj se! Říkal jsem si.
Byla - a je pryč! Tak to chtěla, tak na co myslíš? Mysli! Myslel jsem ale na ni stále.

Pochopil jsem proč se muslimky halí do těch podivných šatů, proč si zakrývají tváře před zraky jiných mužů. Jejich muži, manželé pro to pádný důvod.
Jsou neskutečné nádherné, krásné, mohly by být modelem malířů, sochařů, sedět nad psacím strojem tak inspirací, Múzou básníkům.
Imen byla božsky, neskutečně nádherná. A je pryč.
Sbalil jsem si věci do tašky, zamkl pokoj a sjel výtahem dolů. Na recepci jsem odevzdal klíč a šel na vlakové nádraží.
Odpoledne budu doma.

V pondělí byla porada.
Měl jsem na ní podat zprávu o školení.
"Ale vždyť to znáte,pořád dokola, musíme, zvýšíme. Ale já se zaměřil konkrétně na otázku mezinárodních vztahů a plně se jí věnoval.
A pane vedoucí, když na podobné akce nikdo nechce jezdit, tak já je beru. Kdy to bude zase v Jihlavě?"
"Sakra", povídá vedoucí,"já tě nepoznávám! No, školení bude, ale ve Vyškově."
"A nevíte, jestli tam jsou taky ti zahraniční studenti, co se učí základům jazyka českého?"
"Studenti? Jak se to vezme. Nějací Mongoli a Vietnamci tam jsou. Šikovní kluci. Budoucí soustružníci, nástrojáři, nastoupí do učení do brněnské zbrojovky!"
"Tak to tam pošlete raději naše soudružky..."
Najednou mohl vidět jak jsem o školení ztratil zájem.
Porada skončila.
Zamířil jsem na kuřárnu. Nebyla zaplněna kovanými soudruhy. Přesto mi jeden starší kolega pošeptal do ucha, že mě za to mé lhaní buď jednou zavřou až budu černý, nebo jmenují šéfredaktorem Rudého práva. To lže jako když tiskne.
"Hele,já ale nekecal, já nelhal!," odpovídám nahlas, "já se fakt věnoval mezinárodním vztahům. Radši mi řekni, když umíš tu angličtinu, co znamená, myslím, že to zní jako -Hero-."
Potáhl si z cigarety a pomalu vyfoukl kouř.
"Tak říkáš -Hero-? To je jako hrdina, nebo tak nějak. Proč tě to zajímá?"
Pohladil jsem na krku řetízek s Cedrem.
Hero! Hrdina.
No jak pro koho. Já se jako hrdina vůbec necítil.

Publikoval(a): Tonyend, 21.3.2012