Anotace: Není výlet jako výlet

Pro mě celkem slušný rok.
Pršelo sice občas, ale jaksepatří,i několik dní v kuse padal z nebe takový ten správný zahradnický déšť, v lese a na louce je vlhko, no, vypadá to že bude dobrá sezóna.

Chodím s Pípou a Hynkem do lesa i když to jiní houbaři už vzdávají. Že nerostou. Ale rostou, rostou.
Máme svoje tajná místa, jako každý správný houbař.
Od jara do zimy je v lese spousta hub.
Jen vědět kdy na která místa jít a nevrátíte se s prázdnou.
Podtrnky, májovky, praváci, kozáci, ryzci, masáci sucháče, bedle, hlívy, pýchavky a těch václavek.
Mraky!
My si přišli taky na své, když jsme vyrazili.
Našli jsme, nasbírali a nasušili. Zima bude dlouhá.
Prý nerostou!
Jo Hynek, ten ví, kam jít!
To je houbař, ten se vyzná.
Včera jsme se domluvili, že vyrazíme do lesa na naše oblíbené místo.


Připravil jsem čaj do termosky a odjeli vlakem za město. Zamířili jsme do našeho lesa. Široko daleko nebylo ani slechu ani vidu po nějakém houbaři.
Jen sojka a krkavci oznámili svým křikem do lesního ticha, že do něj vstoupili nějací vetřelci, co v něm nemají co dělat.
Stromy šuměly v mírném větru, těm to bylo jedno kdo do lesa přichází a kdo odchází.

Posadili jsme se pod nádherný vysokánský smrk.
Vyndal jsem z batohu termosku s čajem a nalil do kelímku a podal kamarádům.
Pípa s Hynkem mi jej po ochutnání ihned pochválil a tak kelímek koloval dokud bylo co nalívat.
Za chvilku se mi zdálo, že se barva nebe nějak rychle mění, černé mraky najednou zatáhly celou oblohu, setmělo se a zvedl silný vichr, který se proháněl mezi stromy, mával a lomozil větvemi tak, že to vypadalo že se některý strom musí vyvrátit z kořenů.
Vstávali jsme a zase padali a byli z toho úplně mimo.
Raději jsme se drželi za ruce, dodávali si tím odvahy, že to společně zvládneme, něco podobného jsme zatím nezažili a to do lesa spolu chodíme ani nevím už kolikátý rok.
Hukot zesiloval a najednou nás to zvedlo a byli jsme unášeni vzduchem jako urvané loďky v rozbouřených mořských vlnách.
Když počáteční nával obav pomalu pominul, tak se začaly dít věci.

Objevili jsme se v nějaké vesnici, ve které byla právě pouť.
Nebylo nám to ale vůbec divné, že jsme tam kde jsme a ne v lese.
Těch pouťových atrakcí co bylo okolo nás!
Na pouti nebyl jediný vesničan.Jen my.
Tak klucí! Nasedat a jedeme!
Každý si vybral tu, která se mu líbila nejvíc.
Pípa se zavřenýma očima na nás křičel, že je na lochnesce a že je moc spokojený.
Hynek hulákal, že sedí na labuti a někam odlétá, smál se tomu hubu od ucha k uchu, a já jim mával z dětského kolotoče na kterým jsem se točil šíleně rychle sám.
Najednou se atrakce zastavily, spadli jsme na zem, nebe se zase rozjasnilo a zářila duha, do které jsme chtěli vstoupit. Udělali jsme k ní sotva pár kroků a všechny atrakce zmizely jako když mávne kouzelným proutkem.
Modrá obloha i s duhou se náhle zřítila k naším nohám.
Modrá barva nebe se roztekla po krajině a duha se změnila v obrovskou černou díru, která nás chtěla do sebe nasát.
Nešlo to, díky tomu, že jsme se stále pořádně drželi za ruce.
Kamarádi se neopouští, kamarádi stojí při sobě i v těch nejsložitějších situacích a tato byla jaksepatří těžká.

Ta těžko popsatelná síla nás vrátila do našeho lesa.
Obloha nad námi byla jak má být, stromy už žádný vichr nelomcoval.
To byl teda výlet!
Seděli jsme pod smrkem, pomalu otevírali nevěřícně oči, oddechovali a dívali se po sobě, jestli jsme v pořádku.
No, byli, zvládli jsme to.
Ale řeknu vám, být ten čaj o dvě o tři houbičky silnější...

Publikoval(a): Tonyend, 5.4.2012