Anotace: No fakt, že jo!

Před večerem se drobně rozpršelo. Trolejbusová zastávka byla plná čekajících lidí, kteří se ukryli pod její prosklenou střechou před deštěm. Jiní tohle štěstí neměli a tak nervozně postávali před ní. Kdo měl sebou deštník, ten měl vyhráno a kdo ne, tak ten se ještě snažil dostat do skupiny schovávajících se pod nedaleko stojícím stromem. Karel stál v hloučku v deštíku s jinými lidmi a také se co chvíli podíval na zápěstí na hodinky. Trolejbusy měly jako naschvál zpoždění. Byl pátek, bylo před večerem a tolik se těšil na to až bude ze zaměstnání konečně doma, v teple, a hlavně na to jak se obejme a políbí na přivítanou s manželkou.
"No nazdar Karle,jsi to ty?" uslyšel náhle známý hlas, který jej vytrhl z jeho představ.
Otočil se a uviděl Marka. Spolužáka ze školy.
"Jasně že jsem!" odpověděl a nevěřícně na něj koukal.
Poznal jej jen po dle hlasu. Stejně jako on, se za ty roky co se neviděli, změnil. Spolužák Marek ale nevypadal vůbec dobře. A nebylo to jen jeho zplihlými mokrými vlasy a zanedbaným zevnějškem. V jeho očích zahlédl něco, co by u jiného zřejmě označil za neupřimnost, vypočítavost, ale rychle takové myšlenky zahnal, pamatoval si na něj, že to byl vždy takový správný kluk.
"Karle, prosím tě jestli máš chvíli času tak bych si nutně potřeboval promluvit..." zašeptal Marek a nervózně se rozhlížel po lidech stojících vedle nich.
"Ale ano, mám. Jdu sice z práce, manželka na mne doma čeká, no pro jednou se snad nebude zlobit, neviděl jsem tě od maturity, tak o co ti jde?"
"Nezlob se,ale pojď raději bokem. Tady nechci mluvit, nejlepší by bylo jít si někam sednout do sucha na pivo!" Kapesníkem si utřel mokrý obličej a čekal co na to řekne Karel.
"Tak jo. Máš-li na srdci něco tak tajného, že je to jen pro mne, tak pojďme o kousek dál od lidí.
Déšť neustával.
Sotva opustili prostor zastávky tak Marek s jistými rozpaky upozornil Karla na to, že ale nemá ani na to pivo. Že bohužel nemá žádné peníze.
Požádal Karla o malou půjčku. O sto korun. Že na něj tady zítra počká a peníze určitě vrátí.
Karel mu bez zaváhání stovku půjčil.
Myslel si, že se Marek styděl před lidmi na zastávce o peníze požádat.
"Marku, pokud ti šlo jen o tohle, o stovku, to jsi mi mohl říct a nenápadně bych ti ji tam dal. Ale začínám mít pocit, že to není všechno, že?"
Karel se přitom díval zpříma do Markových očí.
Ten před jeho pohledem uhýbal.
"Není. Moc rád bych si s někým potřeboval promluvit," řekl Marek nejistě," pojďme si sednout do některé hospody, dáme si pivo, po pivu se mi stejně lépe mluví."
Karel zakroutil hlavou.
"Ne. Do hospody se mi nechce a pivo stejně není mé oblíbené pití. Raději tě pozvu do vinárny U třech hroznů na sklenici dobrého vína, je nedaleko, byli jsme v ní několikrát s manželkou, tak pojďme ať tady zbytečně nemokneme!"
V dešti rychle zamířili k vinárně.

Při láhvi skvělého moravského červeného vína zavzpomínali na školu a byl velmi zvědavý na to s čím se potřebuje spolužák svěřit.
Ten začal pomalu a nesměle vypovídat o svém manželství, které se mu v posledních měsících podle něj hroutí.
Karel objednal další láhev. Hned se jim lépe povídalo.
Podle Marka byla jeho žena ze začátku manželství fajn, nyní je z ní panovačná semetrika, která mu nerozumí a dělá mu ze života peklo, proto jde raději za kamarády do hospody na pivo než aby doma poslouchal její pláč a hrozby. Není vůbec tolerantní, je z ní fňukna jedna nesnesitelná.
Tohle Karel neznal.
Když začal vyprávět o svém manželství tak z toho vyplynulo, že jeho paní je ta nejúžasnější žena na světě. Tolik by přál Markovi, aby i ta jeho byla zase taková jakou byla po svatbě.

Při víně plynul čas velmi rychle.
Karel se podíval na hodinky a zhrozil se.
" Marku, panebože to už je tolik hodin, dopijeme a jdeme domů. Manželka by se na mne mohla zlobit, víš, já takhle nikam nechodím, tohle já bez předchozího oznámení a souhlasu nedělám. Dnes je to ojedinělý případ. Už je fakt pozdě, musím domů. Rád bych ti pomohl manželství zachránit. Dám ti na sebe telefon do práce, jestli bys nutně potřeboval pomoc tak mi zavolej a setkáme se, třebas tady. Byli jsme dobří kamarádi a kamarádi si mají pomáhat, ne? Tak já ti rád pomůžu!"
Marek byl z toho setkání dojatý a navíc jej hřálo pomyšlení, že mu zůstane celá stokoruna v kapse, že on nikam nespěchá, že ještě může jít za kamarády z mokré čtvrti do hospody na pivo, to když viděl, že Karel zaplatil celou útratu.
V povznesené náladě odcházeli z vinárny k trolejbusové zastávce.
Déšť už jim nevadil.
Když Karlovi přijel trolejbus mířící na sídliště Nové sady tak se rozloučili.

Karel se hned ve dveřích po příchodu domů ženě omlouval a vysvětloval důvod svého zdržení.
Měla pro to pochopení.
"Karlíčku, to bylo od tebe hezké, že jsi se tomu Markovi pokusil pomoci, ale jakási náprava je jen a jen na něm samotném, nemyslíš si to také? Mám ti ohřát co jsem připravila k večeři?" Dívala se přitom na hodiny na zdi. Do půlnoci chybělo pár minut.
" Víš, vypil jsem dost vína, tak raději nebudu jíst. Aby se mi neudělalo náhodou špatně. Dám si sklenici minerálky a pak sprchu a budu muset jít spát, ať jsem ráno jakž takž fit, víš miláčku, že na takové sedánky nejsem zvyklý a nezlob se už na mne, ano?"
" Já měla o tebe obavu kde jen jsi. A když už bych se měla zlobit tak jen kvůli tomu jídlu. Víš co to dá práce, to vaření? Tak tě prosím, tohle mi nedělej, ano?"
Karel byl notně ovíněn a byl v tak dobrém rozmaru tak, že ženě slíbil, že se tato situace už nebude opakovat a šli spát.

Za nějaký čas Marek zavolal a požádal Karla o schůzku.
Ani tentokrát mu nedokázal odmítnout a setkali se ve vinárně jako naposledy.
Opět vzpomínali na školní léta, na lásky a zase skončili u manželek.
Karel popravdě řekl, jak je ta jeho pořád báječná a milující, že by o jinou nestál.
Marek posmutněl, a o to více pil když hovořil o té své, že ji taky skutečně miluje, jen že nemůže ne a ne přestat s tím pitím. To kdyby dokázal, tak mu prý všechno odpustí a zase bude u nich dobře.
Z prvního náhodného setkání a posezení u vína se stala celkem pravidelná sezení přímo terapeutická.
Marek Karlovi zavolal, ten se pnul pýchou, jak mu dobře radí, jak zachraňuje jeho topící se manželství a nikdy to proto neodmítl jít rozebírat do už jejich oblíbené vinárny.
Karel začal být přesvědčený o tom, že kamarádovi ze školy vydatně pomáhá se záchranou manželství.
A také o tom, že jeho paní pro tuto pomoc přestává mít pochopení, že se i ona zničeho nic začala měnit, že má k němu pořád jakési výhrady, výtky k pozdním příchodům, ne z práce, ale z vinárny, že je najednou taková podrážděná a celá nesvá.
Když přišel v noci domů, tak ji řeči o Markově manželství najednou přestaly naprosto zajímat.
Večeře na něj už nečekala ani studená.
Studená byla jen postel.

Už mu nenaznačovala, ale rovnou řekla, že vedle něj nemůže spát když je z jeho dechu cítit tak silně víno.
Šla raději spát na sedačce v obývacím pokoji.
Nechceš se mnou spát?
No tak nechtěj!
Spi si sama, nadával Karel nahlas v ložnici než usnul.
Bylo mu více divné, že Marek přestal volat a docházet do vinárny.

Jednou, krátce po příchodu do kanceláře, měl nečekanou návštěvu. Přišla za ním Markova žena.
"Přišla jsem vám poděkovat,že jste měl na manžela takový dobrý vliv. On přestal pít, začal docházet i do Protialkoholní poradny."
Tak tohle Karel opravdu nečekal.
Že mi přijde poděkovat ona?
No to kdyby za ním přišel Marek, na to by se dalo i připít!
Po práci chodil čím dál častěji do vinárny.
Stal se z toho zvyk, pro který manželka neměla žádné pochopení.
Napřed jí tvrdil,že si sem tam dá něco s Markem, teď si i bez něj do ní chodil připíjet na vítězství a jeho zachráněné manželství.
Nezajímalo ji to.
Ba co víc, naznačovala, že moc pije, že to také může skončit rozvodem, pokud nepřestane.

To jsou mi věci, pomyslel si Karel.
Proč nám to doma taky už delší čas neklape jako dříve? Proč se častěji hádáme, proč spolu nespíme i když nejsem ten den ovíněný, co to mám jen krucifix za ženskou?
Když jsem si ji bral, tak taková přece nebyla!

Karel stojí na trolejbusové zastávce.
Domů se mu nějak nechce.
Rozhlíží se okolo sebe, zda neuvidí nějakého dobrého známého, tolik by se někomu potřeboval svěřit se svým problémem, který má zničeho nic doma.
Kdo by mu tak mohl poradit co s tím dělat?
A kdopak to tam jde?
No to je přece Slávek.
Príma spolužák ze školy.
Ten by na mě jistě mohl mít chvilku času při skleničce vína!
Ono dobrá rada je nad zlato.
"No nazdar Slávku,jsi to ty?"

Publikoval(a): Tonyend, 10.4.2012