Anotace: Když je válečný konflikt daleko, jsou zprávy o něm sice děsivé, ale zajímavé. Málokdy zasáhne Anděl a někoho ochrání.

Tak jen pro pořádek, aby jste věděli, tak neexistuje žádný Padlý anděl, nebo dokonce Pomsty.
Jsme jen Řadoví andělé a Strážní. K těm patřím i já.


V norském Lillehammeru byl právě zapálen oheň na Zimní olympiádě, celý svět se těší na vrcholné výkony sportovců, všude by měl vládnout mír mezi národy. Ale bohužel není. Já dostal za úkol strážit střelce biatlonisty.
Ten můj ještě běhá kdesi po trati, tak než zalehne ke střelbě na svůj sportovní terč, mám chvíli volna, než budu hlídat, aby se nestalo nějaké neštěstí, to kdyby netrefil cíl.
Jsem ale náhle odvolán Nejvyšším do dalekého Sarajeva.Také tohle město bylo nedávno olympijské. Jak se tak shora ale dívám, je velmi smutný pohled na toto město. Celé je v obklíčení vojáky na nedalekých kopcích, kteří čekají jen na rozkaz k útoku. Město samé je obrazem zkázy a utrpení lidí z nesmyslné války.
Než nastane útok tak ostřelovači pálí po bezbranných nevinných lidech v ulicích. Zasažení lidé umírají v ulicích, nic netušící o blízkém dechu všudypřítomné Smrti.
A proč jsem tady?
Mezi ostřelovači je totiž jeden srbský reprezentant, olympionik, teď vynikající vojenský snajper.
Na pažbě svého speciálu má devatenáct zářezů, to je devatenáct zastřelených Sarajevanů.
Leží klidně a uvolněně ve zmrzlém sněhu a pravidelně dýchá, tak jak to vždy trénoval při závodech, aby se tělo a ruce nechvěly a střelba byla přesná.
Puškou míří do klidné ulice, rozbořené dělostřeleckými a minometnými granáty a za cíl si vybral místní obchod, u kterého se tvoří fronta na příděl chleba a mléka. Na konec řady se postavila těhotná dívka, zřetelně jí viděl do obličeje z optiky na pušce.
Tak to je ono! Jednou ranou padnou dva nepřátelské životy, to budou dva další zářezy na pažbě a užuž se těšil na odměnu od svého velitele. Dvoje cigarety, dvě láhve koňaku césara a tři dny zaslouženého volna za takový výkon.


My andělé máme ten dar, že nám postačí zavřít oči a pomyslet si, kde chceme být a létáme si tak rychle časoprostorem sem a tam, jak chceme.
Tak se dívám a letím zpět do Norska, a vidím, že ten můj závodník si již odepíná své běžky a chystá se zalehnout na střelecký post.
Ale tady ten v Sarajevu se chystá také stisknout spoušť své smrtící zbraně a zabíjet! Tu dívku má již uprostřed kříže zaměřovače a prst na kohoutku.
Rychle jsem se k němu vrátil, slétl před jeho pušku a dýchl na jeho perfektní optiku, takže v okamžiku výstřelu neviděl vůbec nic přes jinovatku na skle a minul svůj dvojitý cíl.
Kulka zlověstně prosvištěla nad frontou lidí a zaryla se do zdi nad nimi. Dav se ihned rozprchl do nejbližšího úkrytu a s ním i ta dívka.Tak tady jsem svůj úkol splnil. Odstřelovač to nemohl pochopit, že On chybil, minul, a tak se vztekle stáhl k jednotce s ostudou v duši.
Zavřel jsem opět oči a hned stál u svého závodníka, zase v Norsku. Pečlivě mířil na terč a já mu otřel skla dalekohledu, aby lépe viděl, pro přesný zásah.
To aby nedošlo vážně k neštěstí, kdyby terč minul a nechtěně zasáhl některého z diváků u trati.

Tak to bylo, je to za námi a blíží se další Zimní olympiáda.
Jenže lidičky pochopte už, že já a moji kolegové nemůžeme být opravdu všude i kdybychom chtěli! Někdy prostě nestíháme. Není nás zase tolik jak si myslíte.
Je nejvyšší čas, aby jste se konečně dokázali spolu domluvit a žili v míru tam i tady, všude a vždy, nejen když je Olympiáda.
Pak můžete věřit, že skutečně existujeme a pro svůj vnitřní klid se můžete pomodlit.
Andělíčku...

Publikoval(a): Tonyend, 11.4.2012